Dimitris Papaioannou: „Zjistil jsem, že můžu být lepší malíř na scéně než na papíře.“

Dimitris Papaioannou a Yvona Kreuzmannová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Hayashi

Autor Jan Razima

V rámci programu Tance Praha poprvé uvedete své dílo v Praze. Se svými díly jste procestoval prakticky celý svět. Je pro vás Česká republika v něčem ojedinělá? 
Nemůžu zmínit nic jiného než krásu města, protože jsem tu ještě nepracoval a potkal zatím velmi málo lidí. Takže budu mít jasnější názor, až uvidím, jak na mé dílo reaguje zdejší publikum.

V jednom z rozhovorů jste svou choreografickou pozici nazval „hybridní formou bytí“ a přiznal se, že se nepovažujete za choreografa, jakými jsou ti ostatní. Přesto pracujete s vynikajícími tanečníky a patříte mezi nejvýraznější současné choreografy. Přehodnotil jste svůj pohled na sebe jako na choreografa?
Ne, nemůžu se považovat za choreografa, protože nemám taneční vzdělání, nemůžu sedět v jedné řadě s Kyliánem nebo Forsythem. Oni umí choreografovat, ale já ne. A nemůžu svou práci označit ani za divadelní žánr, protože nepracuji s textem. Takže přestože věřím na čistotu forem, vždy existuje něco na pomezí. A to jsem v tomto případě já. Ne proto, že věřím v hybriditu, ale protože to je přesně to, co mi jde nejlíp. Věřím ve zrod vibrací na jevišti, nezávisle na formě inscenace.

Dílu Transverse Orientation poprvé předcházel mezinárodní otevřený konkurz pro tanečníky. Jak probíhal výběr tanečníků do tohoto díla? Jaké předpoklady by tanečníci, se kterými chcete spolupracovat, měli mít?
Musí se umět hýbat, mít pohybový talent, a pak chci vidět jejich kreativitu, charisma, způsob následování mých instrukcí a výdrž při dlouhém zkoušení. A poté si z nich vybírám ty, kteří zajímavě interagují s dalšími. Někdy chci hodně podobné tanečníky, aby byli zaměnitelní, jindy vyhledávám specifické fyzické rysy pro nějaký konkrétní účel. Ale málokdy znám dopředu příběh, který budu vyprávět, abych věděl, co přesně hledám. 

Nemáte tedy předem určené téma? Jaký je proces vzniku vašeho díla?
Ne, mám jen nějaké nápady, inspiruji se osobnostmi tanečníků, kteří mě vědomě i podvědomě ovlivňují. Někdy jen tím, jak jedí oběd, někdy svou tvořivostí během zkoušek. 

Jak tedy vzniká pohybový materiál vašich děl? 
Vycházím prostě z možností lidského těla. Podle mě má širší rejstřík výrazu než řeč. Byl jsem plaché dítě na škole zaměřené na atletiku, tak jsem často unikal do světa malby. Po prvních tanečních lekcích jsem byl uchvácen tělem, a zjistil tak, že můžu být lepší malíř na scéně než na papíře. 

Ve vašich dílech využíváte reference výtvarných děl, řeckých mýtů a kultury, které prostřednictvím archetypů promlouvají k současné době. Jak je to v tomto díle? Pracujete ve svém novém díle opět s paralelou mezi historií, mýty a současnou dobou? 
Čerpám hodně ze západního umění, ne specificky řeckého, ale není snadné to určit. Když použiji Botticelliho a jeho Venuši, je to vlastně Afrodita. Například býk v této inscenaci ztělesňuje maskulinní archetyp, který můžeme nalézt ve všech nejstarších mytologiích. Ale je pravda, že jeho přeměna v Minotaura odkazuje přímo ke starověkému Řecku. Takže ano, lze to takto říct. 

Jaký význam má potom na scéně voda? 
Rád a dlouho používám na scéně vodu, protože je jedinečně opravdová. Mám rád divadlo jako přelud, protože je to přelud, a mám dohodu s divákem, že se jedná o přelud. Ale voda je pravá, je to velmi ženský element Země, téměř platónský. Miluji, jak pracuje s odrazem, zrcadlením, fascinuje mě, a tak kde můžu, tak s ní pracuji. 

Jak ve vašich dílech vznikají vizuální obrazy a triky? Jak probíhá vaše spolupráce s výtvarníky (scénografy, kostyméry), když jste sám silně ovlivněn výtvarným prostředím a v několika vašich dílech jste sám také autorem výpravy? 
Většina autorů, s nimiž pracuji, ví, že vnímám vizuálně a mám silný koncept, s nímž musí ostatní talenty korespondovat. Ale v několika případech jsem to byl já, kdo silné výtvarné dílo obalil dramaturgií. 

Jak je to v případě této inscenace? 
Spolupracoval jsem se sochařem a kostýmním návrhářem a oni se přizpůsobili mému konceptu. Tedy spíše jeho náznakům. V průběhu vzniku díla mám pak rozhodující slovo.

Výrazným zlomem ve vašem choreografickém rukopise bylo představení Primal Matter, ve kterém jste se rozhodl opustit nákladné produkce a objevovat možnosti skrze střídmost a jednoduchost. Toto představení se nakonec s díly Still Life a The Great Tamer stalo trilogií. Navazuje vaše představení Transverse Orientatiton na tuto trilogii
Ne, nenavazuje. Tyhle principy zůstaly v The Great Tamer a Since she, ale Transverse Orientation se opět vydal nákladnou cestou, kterou doufám popřu v dalším díle. 

Takže se vaše díla opět stávají technologicky a finančně náročnější? 
Ano, zjistil jsem, že se už zase rozmachuji, a snad to zvrátím v dalším díle. 

Plánujete už další produkci? Transverse Orientation právě začíná své turné. 
Ne, jsem zahlcen covidovým zpožděním, i turné jsme museli nahustit. Takže ve finále strávím tři roky jen s Transverse Orientation. V mezičase jsem vytvořil inscenaci Ink, která teď bude rovněž cestovat. Takže je nyní na čase se zastavit. Nemám plány na nic dalšího. Možná za rok, až budu mít čistší hlavu. Je skvělé, že už můžu cestovat, ale zároveň jsem jakoby uvázaný na řetězu ve svém vlastním díle. A vždy musím znovu přehodnotit pocit svobody. Teď mi jen pomyšlení na novou produkci nahání úzkost. 

Adaptujete svá díla v závislosti na místě uvedení během turné? 
Ach, opravdu hodně. V každém městě. Dílo se většinou usadí tak v pátém, nebo šestém městě. Dokážu pracovat jen s myšlenkou na zdokonalování, nikoliv konzervování. 

Takže neposíláte asistenty, aby dílo připravili sami. 
Ne, vždycky jsem u toho. Kdekoliv uvidíte moje dílo, vždycky jsem tam. Takže mě můžete vypískat (smích).
 

Rozhovor ze dne 11. června 2021 v Praze.
 

Dimitris Papaioannou (* 1964) je řecký choreograf, režisér a výtvarník. V sedmnácti letech se stal studentem slavného řeckého malíře Yanise Tsaruchise a o pár let později byl přijat na vysokou školu s výtvarným zaměřením Athens School of Fine Arts. Již během studia začal projevovat zájem o tanec a divadlo. Poprvé však na sebe upozornil jako komiksový tvůrce. V roce 1986 se svou přítelkyní Angelikou Stellatouovou založil seskupení v Aténách Edafos Dance Theatre pro svou tvorbu na pomezí fyzického divadla a experimentálního tance. Absolvoval také stáž u Roberta Wilsona. Úspěch inscenace Medea (1993) přenesl jeho tvorbu do velkých řeckých divadel. Globálně se Papaioannou nejvíce proslavil díky práci na olympijských ceremoniích v roce 2004 v Athénách. Dál ale experimentoval na velkých athénských scénách, až do zlomového díla Primal Matter (2012), ve kterém se rozhodl opustit nákladné produkce a objevovat možnosti skrze střídmost a jednoduchost. Toto dílo se nakonec s inscenacemi Still Life a The Great Tamer stalo trilogií, která cestovala po světě. Během covidové pauzy vytvořil v roce 2020 inscenaci Ink a velkolepou Transverse Orientation (2021).

Zdroje: Razima, Jan: Dimitris Papaioannou, bakalářská práce HAMU Praha 2020; http://www.dimitrispapaioannou.com/en/profile