David Hinton o Festivalu tanečních filmů: „Vytvořit kvalitní taneční film neznamená jen natočit skvělou inscenaci.“

David Hinton. Zdroj: archiv FTF.

Autor Josef Bartoš

Co pro vás znamená dance for camera?
Dance for camera vnímám jako využití schopností a dovedností tanečníků ve filmovém formátu. Zajímá mě to především ze dvou důvodů. Za prvé: kinematografie zpravidla pracuje literárním způsobem. Ve filmu jde o scénáře a předávání významů pomocí dialogu. Jenže první věc, kterou vás na škole učí, je to, že film je o to silnější, pokud komunikuje skrze fyzickou akci. A tanec přeci není o ničem jiném. A za druhé: tanečníci jsou výjimeční umělci a mají neuvěřitelnou škálu dovedností a přitom jsme tuto pestrost v našem oboru nikdy nevyužili. Tak proč to nezkusit?

Co podle vás definuje kvalitní taneční film?
Režisér musí pochopit potenciál tance, kterým disponuje v divadelním prostředí, a následně přenést tento zážitek stejně efektivními prostředky do řeči filmu. A to neznamená jen namířit kameru na jeviště a zmáčknout tlačítko. Vytvořit kvalitní taneční film neznamená jen natočit skvělou inscenaci. Naopak, když se o to pokusíte, tak divákům nabízíte zážitek z druhé ruky, extrahovaný ze své původní formy. V kinematografii totiž vše funguje jinak, například čas plyne mnohem rychleji; když jsem pracoval s DV8, tak jsem jako předlohu měl devadesátiminutovou inscenaci, z níž jsem vytvořil padesátiminutový film. A přitom nic důležitého z inscenace nezmizelo.

Co by naši čtenáři neměli z této oblasti z poslední doby opomenout?
Alla Kovgan vytvořila minulý rok snímek o Merce Cunninghamovi. Jedná se o úžasný 3D dokument, který by měl vidět každý.

Na který z vašich filmů nejraději vzpomínáte?
Myslím, že nejpodstatnější byl ten první, který jsem vytvořil ve spolupráci s DV8, a to jednoduše proto, že to byl můj první skutečný taneční film – Dead Dreams of Monochrome Men. Pro mě osobně šlo o objevení něčeho neznámého, nového, a také je to dodnes důvod, proč mě tento obor stále tak zajímá. Připadalo mi totiž, že taneční film má právě přesně ty charakteristiky, kterých jsem si v kinematografické tvorbě vždycky vážil.

A který z vašich filmů bylo naopak nejobtížnější vytvořit?
Už jsem zmiňoval Allu Kovgan. Společně jsme totiž točili snímek v africkém Mosambiku. Na jednu stranu to byla neuvěřitelná zkušenost, ale na druhou stranu jsme potřebovali překlad do pěti jazyků, abychom mohli natočit jedinou scénu.
Když se ale nad tím zamyslím, tak jakýkoliv taneční film pro mě představuje výzvu. Tento obor totiž ještě nemá žádná ustanovená pravidla a postupy. Kdybych chtěl vytvořit televizní detektivku, tak tam naopak máte všechno jasné. V případě tance je to ale nejisté území, ale právě ta obrovská svoboda mě na tom velmi baví. V podstatě se neustále snažíte objevovat a zkoušet a to je samo o sobě velká umělecká výzva.

Zaměřme se nyní na pražský Festival tanečních filmů. Premiéra snímků Roselyne a Dark Horse se chystá na 11. února. Můžete nám prozradit, na co se mohou čtenáři těšit?
U obou filmů je nejdůležitější to, že jim předcházela scénická verze. Osobně mě velmi zajímá tanec vytvořený speciálně pro kameru, na druhou stranu ale je pravda, že většina nejlepších kinematografických počinů v této oblasti měla jako předlohu klasickou taneční inscenaci. Důvodem totiž je, že když začnete se scénickou formou, tak zdědíte velké množství práce, kterou už tvůrci na tomto díle odvedli. Protagonistky těchto dvou filmů jsou navíc velmi silné osobnosti. A pak jsme také měli štěstí, že režiséři obou snímků jsou skutečně talentovaní tvůrci, kteří nalezli velmi působivé způsoby, jak zachytit potenciál tance filmovou kamerou.

Čtenáři mohli vidět původní představení. Do jaké míry se odlišují právě od filmových verzí? Jaké jsou obecně největší rozdíly mezi původní inscenací a verzí pro kameru?
Existují dva základní rozdíly. Prvním z nich je to, že vytrhnete tanec z typického prostoru, tedy divadelního jeviště, a zasadíte ho do jiného kontextu. Oba filmy, o kterých jsme předtím mluvili, právě toto dělají a tanečnice doslova cestují různými prostory. Celá podstata divadla totiž tkví v tom, že se odehrává v jediném prostoru a všechno funguje v rámci jeho fyzických a technických možností. Film naopak bere diváka na cestu po různých zajímavých lokacích.
Druhým rozdílem je živost a čas. Divadlo se odehrává v jednom čase a v živém podání, kdežto kinematografie naopak využívá střihu a přesunů v čase. Stačí sestříhat silné momenty a pak už žádné přechody nepotřebujete.

A jak to fungovalo letos vzhledem ke covidové pandemii? Jak se proces mentorování a tvorby lišil od předchozích let?
Samozřejmě to bylo letos velmi jiné. V minulých ročnících jsme organizovali dvoutýdenní workshop na FAMU, kde jsem vždy pracoval hned s několika týmy tanečníků a režisérů. Byly to vždy velmi intenzivní dva týdny. Letos jsme měli možnost pracovat jen se dvěma týmy a celý proces trval mnohem déle. S tvůrci jsme konzultovali přes Zoom z Londýna a oni mi pak posílali hrubé skici, které jsem dále komentoval.

S pražským festivalem spolupracujte již několik let. Co vás přivádí každý rok zpátky?
Vytvářet taneční filmy je složité kdekoliv na světě, protože na to vždy máte jen málo finančních prostředků. A to, že Jana Návratová vydržela a tento festival pořádá již tak dlouho, je jednoduše fantastické. Jezdíval jsem učit na mnohá místa, jenže tyto akce se vždy konaly rok nebo dva a pak to místní pořadatelé vzdali, protože to bylo příliš náročné.
A pak způsob začlenění FAMU je poměrně unikátní. Velmi často totiž pozoruji, že jsou to sami tanečníci bez jakýchkoliv režisérských znalostí, kteří se snaží vytvářet filmové verze svých děl. V případě pražského festivalu ale propojení s FAMU přináší do toho tvůrčího procesu znalosti i představivost lidí od filmu.
Zajímavá je také umělecká pestrost a různorodost přístupů lidí, se kterými jsem měl možnost pracovat. Určitě se nejedná pouze o typické představitele současného tance.

Jaká je podle vás budoucnost tohoto žánru? Vnímáte například nějaké trendy nebo směry, které budou hrát důležitou roli?
Myslím, že tento obor čeká naprosto fantastická budoucnost, a to proto, že ta opravdová mistrovská díla nás teprve čekají. Taneční film je totiž velmi mladá disciplína, experimentální prostor a stále nás čeká mnoho práce. A také díky této pandemii všichni umělci najednou vytahují své kamery a začínají pracovat se záznamem, což by mohlo znamenat obrovský krok směrem k této budoucnosti. Je to skutečně napínavé a vzrušující!