Daria Klimentová: „Stále mě láká šéfovat souboru v Čechách“

Daria Klimentová. Foto: soukr. archiv D.K.

Autor Lucie Dercsényi

Z mailování s vámi vím, že jste včera byla v divadle. Na čem?
Po dlouhé době jsem byla na English National Ballet, který jsem dlouho neviděla. Uvádí se zatím jen složené večery – respektuje se režim tzv. bubbles (pozn. redakce: skupina lidí, s nimiž máte blízký fyzický kontakt – v době covidu početně a společensky omezená). Jinak se ale tady lidi chovají, jako by žádný covid neexistoval.

Původně jste preferovala korespondenční rozhovor, asi kvůli množství práce. Royal Ballet School má napilno, je červen…
Končíme až 12. července a teď připravujeme představení. Příští týden budeme mít každý večer vystoupení v londýnském Royal Opera House. Nezastavíme se, zkoušíme na jevišti, ročník po ročníku. Vysvědčení máme už ale napsáno od dubna, jako každý rok.

Jak probíhala výuka taneční praxe při uzavření školy v důsledku covidu?
Asi jako všude, přes počítačovou aplikaci. Učili jsme přes zoom, studenti byli v obýváku, v kuchyni. Školy se tady zavřely letos v lednu a únoru a mně se podařilo odjet do Prahy, odkud jsem učila. V Horních Počernicích máme domek se zahradou, kde mám více prostoru a lepší podmínky pro distanční výuku.

Jak funguje Royal Ballet School?
Na Royal Ballet School je osm ročníků, prvním pěti ročníkům říkají sedmý, osmý, devátý, desátý, jedenáctý a ty sídlí v Richmondu, kde mají asi deset nádherných sálů a internát pro žáky. Poslední tři roky tzv. upper school jsou označovány za první, druhý a třetí ročník. Sídlíme vedle Opera House v Covent Garden uprostřed Londýna, což je úžasné.

Kdy na školu studenti nastupují?
Jako u nás na tanečních konzervatořích, ve dvanácti letech.

Jaké hodiny vedete?
Každá třída má dva hlavní vyučující: pedagožku a pedagoga. Já zodpovídám za druhý ročník, kde vyučuji klasický tanec, pas de deux, repertoár, variace, rehabilitaci plus třetí ročník mám na klasiku. S teoretickými předměty se končí ve druhém ročníku a poslední, třetí se jenom tančí.

Takže jste dost zaneprázdněná, snad víc, než když jste tančila…
Ano, jsem ve škole každý den od devíti nebo jedenácti hodin do večera. Mívám někdy čtyři tréninky denně a jeden trénink trvá i hodinu a tři čtvrtě. Máme hodinovou pauzu na oběd a mezi tréninky patnáct minut. Je to vyčerpávající.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že vést výuku je těžší než tancování. V čem je pro vás pedagogická práce nejnáročnější?
Jako tanečník jste vlastně sobec, všechno je o vás, v tichosti cvičíte nebo hodiny a hodiny zkoušíte a pedagog mluví. Vyčerpává mě, že teď pořád mluvím, ale už je to trochu lepší. V hodinách musím navodit atmosféru, všechny držet a podporovat. Mám ve třídě patnáct dívek a měla jsem i sedmnáct. Snažím se ke každé najít cestu, každé se věnovat, je to náročné.

Jaký je přístup studentek k výuce? Asi nepřichází každý den v dobré náladě, doznívá puberta.
Jsou úžasné, přijeďte se do školy podívat… Jsou disciplinované, soustředěné, nadšené. Když student nejeví zájem, tak si s ním ředitel promluví, jestli chce tančit, nebo ne. Škola žáky podporuje, když mají problém, mají za kým zajít – ve škole je psycholog. Když mají problém s váhou, jdou za výživovým poradcem. Když dojde k úrazu, mají osobní rehabilitaci, jsou tu pro to přístroje a prostory. Každý týden patnáct minut mluvíme zvlášť s každým svým studentem, aby všichni měli možnost říct, zda je všechno v pořádku, a my jim sdělili, jak jsme s nimi spokojeni a ujistili je, že jsme tu pro ně.

Kolik posluchačů se dostane do Royal Ballet?
Existuje sponzorský program, který hradí šesti studentům po ukončení studia Royal Ballet School roční stáž v Royal Ballet. Šéf baletu si vybírá, koho chce, většinou tři holky a tři kluky. Není to pravidlem, letos si s ohledem na volná místa vybral jen tři děvčata. Mají možnost účinkovat v představeních, ale smlouvu mohou případně dostat až po jedné sezóně.

Kam odcházejí tanečníci a tanečnice, kteří se do Royal Ballet nedostanou?
Samozřejmě do těch nejlepších souborů (smích). Máme jedny z nejtalentovanějších studentů. Nechci se vytahovat, ale jsou tu opravdu úžasní žáci. Nevím, jestli jste slyšela o Julii Petanové, učila jsem ji dva roky.

Ano, znám ji, viděla jsem ji jako studentku Taneční konzervatoře Praha v představení Děvčátko se sirkami, psala jsem o jejím výjimečném zjevu a talentu…
Měla únavovou zlomeninu a nemohla půl roku cvičit, proto se rozhodla přijmout nabídku na opakování ročníku. Teď končí osmý ročník, přesně za tři týdny. Dostala angažmá v Norském národním baletu a já doufám, že se stane co nejdříve primabalerínou.

Než jste začala učit na Royal Ballet School, přihlásila jste se po ukončení taneční kariéry do konkurzu na post uměleckého šéfa Baletu ND Praha. V jeho průběhu jste ale odstoupila. Co vás tehdy odradilo?
Odradily mě lži, podrazy a nerovné jednání. Jsem ráda, že jsem to včas prokoukla.

A co vás přivedlo k pedagogice?
Už se jí věnuji od třiceti let, letos poosmnácté vedu v Praze International Ballet Masterclasses. Ještě když jsem tančila, hostovala jsem v Royal Ballet School a pak jsem dostala nabídku zde vyučovat. Samozřejmě jsem ji vzala, jen jsem musela udělat konkurz, aby vše bylo, jak má být. Naplňuje mě, že mohu své zkušenosti předat. Je to pomalá práce, ale když vidím holky tančit, jak jsem chtěla, tak to mě i rozbrečí…

Co vás na pedagogice přitahuje?
Hodně mě zajímá psychologie, baví mě hledat cestu ke studentům, hledat způsob, jak z nich dostat to nejlepší. Vždycky jsem byla ambiciózní, a když už já nemohu být nejlepší, tak ať jsou nejlepší moji studenti.

Když stojíte před studenty, asi si vzpomenete na svou alma mater, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Jak vás připravila na profesní dráhu, kdo z pedagogů vám utkvěl v paměti?
Dostala jsem výborné základy. Celých osm let studia jsem měla na klasiku Olgu Páskovou. Měla jsem velké štěstí, byla vynikající pedagožka. Každý pedagog má svůj styl, a i když se drží system of training, neznamená to, že učí vše dobře – náklony hlavy, pozice, postavení těla. A mě Olga Pásková naučila tyto důležité detaily dobře! Hodně se mi také věnovala Kateřina Slavická, doslova mě vypiplala – vzpomínám, jak si pohrávala s každým prstíčkem, když mě učila variaci z Modrého ptáka. Také jsem pracovala s jejím manželem Jaroslavem Slavickým.

Říkala jste, že pedagogická práce je náročná. Co děláte, abyste předešla případnému vyhoření? Nabízí v tomto ohledu škola podporu?
Máme přednášky z psychologie, dostali jsme instrukce, jak vyučovat kvalitně přes zoom, když byla škola zavřená v důsledku pandemie. Každý měsíc se pro pedagogy pořádají vzdělávací akce, nedávno například o social media. Funguje také pravidelná výměna pedagogů se školou pařížské Opery – hostujeme týden v Paříži a jejich učitelé pak zase u nás v Londýně. To je skvělá zkušenost. Jinak máme vždy po šesti týdnech týden prázdniny,
o Vánocích a Velikonocích tři týdny, takže nevyhoříme. A já se dostanu do Čech.

Jak často sem jezdíte?
Vždycky o prázdninách, kdykoliv mám šanci, okamžitě odjíždím. Londýn je skvělý, ale když už tu žijete šestadvacet let…

A kde je pro vás doma?
V Čechách i v Anglii.

Od počátku kariéry jste stoupala vzhůru. Z Národního divadla jste zamířila do baletního souboru v Kapském městě, pak do Glasgow a skoro dvacet let jste byla na špici English National Ballet. Taneční kariéru jste ukončila po čtyřicítce a sedm let jste pak ještě tančila s Vadimem Muntagirovem. Všeobecně se ví, že balet je dřina. Co bylo pro vás satisfakcí za hodiny strávené na sále a hnacím motorem pro vaši práci?
Dnes si říkám, jak jsem mohla tak dlouho tančit. Tolik let, taková dřina. Byla jsem mladá, bavilo mě cvičit, ale když tak přemýšlím, v podstatě bylo více utrpení, více negativního než pozitivního. Pak přišlo jedno jediné představení, které mě hnalo dopředu, a pak jsem zase trpěla, všechno mě bolelo, kritizovala jsem sama sebe, neměla sebevědomí, představení se nepovedlo…
Záleží na mnoha věcech – jaký balet tančíte, s jakým partnerem. S Vadimem jsem se setkala v osmatřiceti. Tancovala jsem s ním po odchodu ze souboru až do čtyřiceti osmi. Když jsem šla na jeviště, říkala jsem si: „Možná je to tvoje poslední představení.“ A to mě asi nejvíc motivovalo. S Vadimem jsme si navíc rozuměli, byl pro mě hnací motor, je mladší, a když jsem ho viděla, jak tančí, tak jsem si řekla: „To přeci zvládnu také.“

Kdysi jste mluvila o tom, že zkoušky na sále jsou pro vás horší, než když jste na scéně a vaše kolegyně (alias konkurence) už vás sledují zpovzdálí a nedýchají vám na záda. Jaké byly vztahy v English National Ballet? Našla jste tu spřízněnou duši, někoho, s kým jste si mohla o čemkoliv popovídat a svěřit se?
Měla jsem kamarády spíše ve sboru. S kolegyněmi-sólistkami jsme se míjely. Zkoušely jsme každá v jinou dobu, měla jsem dítě a spěchala jsem domů. Pozdravily jsme se, mluvily spolu, ale byla cítit rivalita, obzvlášť když vyšlo obsazení na představení.

Režisér Miroslav Macháček kdysi konstatoval, že k roli se musí protrpět. Cítila jste to podobně u některé z postav, které jste tančila?
Fyzicky jsem se protrpěla ke každé roli. Jinak k Julii jsem se protrpěla až ve čtyřiceti. Dlouho jsem k ní nemohla proniknout, měla jsem partnera, se kterým jsem si nerozuměla, což možná hrálo velkou roli. Až ve čtyřiceti, po životních zkušenostech, jsem se cítila jako Julie, i když Julii je čtrnáct (smích) – to jsem ji tančila s Vadimem. 

Jakou nejdůležitější radu jste během taneční kariéry dostala?
Tanči, jako když je to naposled.

Kdo vám ji dal?
Můj pedagog David Wall. Zemřel mi na rakovinu, bylo to hrozné.

A jakou cennou radu jste dostala jako pedagog?
Nevzpomínám si. Absolvovala jsem roční kurz pro pedagogy při Royal Ballet School, teď už dvouletý. Vůbec mě ale nepřipravil na výuku. Pedagogika tady není jako na pražské AMU pětiletý studijní obor. Dostala jsem sice papír a mohla jsem učit, ovšem když jsem předstoupila před žáky v prvním roce, v podstatě jsem nevěděla, co dělám. Jenom zkušenosti mě připravily – čerpala jsem z vlastní pedagogické činnosti, od kolegů, kteří učí. Nejde jen o to, znát názvy prvků, kombinací, to je samozřejmost, ale je třeba dát vše dohromady tak, abyste látku předali dětem ve správné návaznosti. Hodiny se musí rozvíjet od cvičení u tyče od prvního dne po celý rok dále, musí mít logiku a smysl a na to jsem si musela přijít sama. Každá studentka je jiná, ke každé přistupuji individuálně – vycházím z dispozic, přicházím na to, jak dlouhou přípravu potřebují na určitou kombinaci, prvek. Učím se každý den, a čím víc toho vím, tak mám dojem, že nevím nic (smích).

Máte ještě čas na fotografování nebo doba, kdy jste dělala kalendáře pro English National Ballet, je pryč?
Fotím, mám povolení chodit do Opera House na zkoušky, představení a do zákulisí. Dokonce je ze strany Royal Ballet zájem o publikaci s fotografiemi Vadima. Sleduji ho od počátku, mám už pěknou sbírku jeho fotografií. Teď se vydání pozastavilo kvůli koronaviru, ale snad na něj dojde. A v Jistebnici, v rodném městě malíře Jana Kunovského, se právě otevřela naše společná výstava, kde visí jeho obrazy a moje snímky z tanečního prostředí.

Vám se podařilo prosadit v médiích. Byla jste jednou z tváří kampaně ČR při vstupu do EU, pro ČT jste natočila sérii věnovanou slavným baletům, v nichž jste tančila hlavní role, vloni vyšel knižní rozhovor Život na špičkách věnovaný vaší kariéře. Díky vám se dostal tanec do povědomí širší veřejnosti. Máte v tomto ohledu ještě nějaké plány?
Stále mě láká šéfovat souboru v Čechách. Pracovat na těsné spolupráci s konkrétní konzervatoří, vytvořit český národní balet – pořád to ve mně někde je, ale nechci jít tam, kde mě nechtějí, dělají podrazy. Na politikaření nemám. Mám ráda upřímnost.

V Británii jsou konkurzy do prestižních souborů průhlednější?
Taky jsou tu problémy. S Národním divadlem to ale byla moje první zkušenost, nemám slov.

Nejenom mě zasáhlo nedávné úmrtí Liama Scarletta, bývalého residenčního choreografa Royal Ballet. Objasnilo se, co se stalo?
Spáchal sebevraždu, oběsil se. Několik dní potom byl ještě v nemocnici, ale jeho zdravotní stav byl tak špatný, že jeho rodiče dali svolení k odpojení od přístrojů. Znala jsem ho osobně, pracovala jsem s ním, byl velmi, velmi citlivý člověk… Víc k tomu nemohu říct.

Jakou společenskou prestiž má tanec v Británii? Těší se většímu mediálnímu zájmu než u nás?
Mám pocit, že v Česku se o tanci mluví v médiích více než tady. Natáčí se hlavně DVD s inscenacemi Royal Ballet, který má na to finance. Vydává se více knížek o tanci, ale v televizi se balety moc neuvádí. Na Vánoce se objeví Louskáček, asi jako v Čechách. Pokud není pandemie, můžete jít do kina na živý přenos baletů Royal Ballet. Jednou jsem viděla
v kině Coppélii. Přišlo mi to zvláštní, když jsem se dívala na balet s popcornem v ruce. Na Labutí jezero bych do kina nešla. Je to ale šance, jak vidět zahraniční produkce, aniž byste cestovali.

Blíží se vaše narozeniny. Co by vám udělalo radost?
Abych mohla být s lidmi, které miluju, a oni milují mě. To se bohužel nestane, protože část rodiny mám v Čechách a část tady, a tak nebudeme všichni pohromadě. Oslavím půl století, budu říkat, že jsem padesát let mladá.

Daria Klimentová, narozená 23. června 1971 v Praze. Taneční konzervatoř hl. m. Prahy absolvovala v roce 1989, účastnila se stáží v Tanzakademie v Kolíně n. Rýnem (1989, 1990, 1991). Získala angažmá: ND Praha 1989–92, Kapské Město – Kruik Ballet 1992/93, Scottish Ballet v Glasgow 1993–96, English National Ballet od roku 1996 do roku 2014. Již během studií zvládla vysokou techniku a čistou formu klasického tance, což ji společně s lyrickým zjevem předurčilo k sólové dráze. Ve velkých rolích tradičního repertoáru se vedle její technické dokonalosti projevil i cit pro plné uchopení role a přirozený dívčí půvab. Ztvárnila postavy klasické, např. Kitri v Donu Quijotovi, Odetta-Odilie v Labutím jezeře, tit. role v Giselle, Sylfidě, Sylvii, Anně Karenině, Popelce, Aurory ve Spící krasavici, Marie v Louskáčkovi, Svanildy v Coppélii, Julie v Romeovi a Julii. Interpretovala i party vyžadující znalost moderních tanečních technik, např. v inscenacích Návrat do neznámé země (ND Praha 1992), Divertimento No. 15 W. A. Mozarta (ND Praha 1995). Na celostátní baletní soutěži v Brně 1987 získala 2. cenu, byla finalistkou soutěže ve Varně 1988, získala cenu pařížské Taneční nadace Lausanne-Tokio 1989, v Osace 1991 postoupila do finále a 1991 obdržela 1. cenu na baletní soutěži v jihoafrické Pretorii. Spolupracovala s filmem a televizí; v ČT natočila postavu Margarity v Dámě s kaméliemi (1994); jihoafrická televize o ní natočila dokumentární film Daria Klimentová a tančila v baletním filmu Půlnoční sny (1996, ch. V. Paeper). V současné době vyučuje v Royal Ballet School v Londýně.

Zdroj: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Klimentov%C3%A1,_Daria