Částková – Barrouquére – Heriban – Nechanická: Krajinou slz aneb Otázky jako důležitá součást choreografického mentoringu

Krajinou slz. Foto: Petr Kiška.

Autor Josef Bartoš

Současná situace zrovna nepřeje společenským akcím, vše se může změnit ze dne na den. Jaký je to pocit, tvořit v takové nejistotě?
Michal Heriban: S tímto projektem jsme měli mít premiéru původně už v květnu, takže už jsme těm změnám tak nějak přivykli.

Fanny Barrouquére: Aktuálně je možné vše. Když se někdo z nás ocitne v karanténě, tak samozřejmě premiéru neodehrajeme. Ale pokud se nic takového nestane, určitě premiéra bude. My jsme připraveni.

Domníváte se, že by lidé mohli mít strach na premiéru vůbec přijít?
Barbora Nechanická: Někteří lidé se určitě bojí chodit do divadel. Ale to, že bychom nehráli, si nepřipouštím a na premiéru se těším. 

Monika Částková: Jsme si těch obav vědomi, ale snažíme se zůstat pozitivní v tom, že to případně zahrajeme i pro naše známé a kamarády, kteří tam určitě budou. Divadlo nejspíš nezaplníme. S tím už jsme se vnitřně smířili, ačkoliv to neříkáme nahlas.

M. H.: I kdyby to mělo být jenom pro deset lidí, pro nás to znamená uzavření projektu, celého procesu, což považuji za velmi důležité. Posunout se dále.

F. B.: Nemyslím si, že by se lidé obávali, naopak právě teď potřebují kulturu více než kdy jindy. Vždyť poslední půl rok se nic nedělo. A pokud si vezmete roušku a budete dodržovat odstup, návštěva divadla je bezpečnější než jít do nějakého klubu, baru nebo restaurace, kde si roušku můžete sundat, jakmile se posadíte.

Jak vznikl společný nápad vytvořit komponovaný program?
M. Č.: Na konci minulého roku jsme měli společnou večeři a právě tam Lenka oznámila, že by nám ráda dala příležitost vytvořit choreografii pod značkou souboru. Tenkrát zadala jako téma slovo láska. Zároveň stanovila termín, do kterého jsme jí měli zaslat své návrhy, koncepty, a z těch si pak vybrala.

F. B.: Lenku zajímalo, jak se s rolí choreografů popereme a nabídla nám svůj mentoring. Myslím si, že nápad je to skvělý, protože můžeme jednotlivé kusy odehrát v různých prostorách, které nemají takové technické zázemí, jaké vyžadují jiné inscenace souboru. Nebo když například soubor někdo osloví s žádostí o nějaký kratší program.

Co mají tyto čtyři inscenace společné – obsahuje večer nějakou jednotící linii?
M. Č.: Pro mě osobně se láska nakonec stala jen zastřešujícím tématem. Vlastně ale teď nevím, jestli bych ve svém projektu někde tu lásku našla. V podstatě řeším její produkt, a to konkrétně slzy.

M. H.: Ono je to tak široké téma, že se dá zabrousit do mnohých jiných, ať už významově blízkých, či vzdálených námětů. Například to, které jsem si vybral pro svou tvorbu já, je láska k moci, což je sám o sobě velmi specifický druh lásky.

F. B.: Určitým způsobem se dají všechny čtyři části propojit onou krajinou v názvu. Vztahují se totiž k různým životním momentům, jde o životní cestu, kterou dláždí různé typy lásky. Nejedná se o klasický složený program, v němž by byla unifikující dramaturgická linka, jde spíše o čtyři zastavení, krátké příběhy, které se volně inspirují hlavním tématem.

Jak se cítíte v roli choreografů pod tak silnou značkou současného tance? Přeci jenom je to poprvé, co pod hlavičkou Lenka Vagnerová & Company budou figurovat jiná jména.
M. H.: Určitě je to velká zodpovědnost, protože nás zastřešuje Lenčino jméno, a to už je samo o sobě záruka vysoké kvality. Pro mě osobně bylo také velkou výzvou tvořit pro Andreu Opavskou, tedy tanečnici s mnoha zkušenostmi a léty strávenými na české scéně. Ten první den byly obavy největší, ale postupně to opadlo a celý proces tvorby probíhal velmi hladce a moc jsme si to užili. Zároveň to byl velký luxus, protože jsme měli vše produkčně i finančně zajištěné, nemuseli jsme řešit ani granty a podobně. Byl to vlastně úžasný servis.

F. B.: Kdybych neměla možnost pracovat s Lenkou, sama bych do toho nešla. Nemám dostatek sebedůvěry, ačkoliv už jsem nad tím párkrát přemýšlela. Lenka mi nejvíce pomohla tím, že pokládala vždy ty správné otázky.

M. Č.: Vzájemná spolupráce byla neskutečně obohacující. Vždy když jsem Lenku viděla ve dveřích, věděla jsem, že ten den ujdeme na té tvůrčí cestě obrovský kus, že mě posune mílovými kroky kupředu. Často se mi totiž stává, že když jsem na sále sama, neustále se cyklím v kruhu, ale Lenka mě z něj vždy vykopla ven a ukázala mi novou cestu.

B. N.: Já se za tanečnici nepovažuju, a proto má práce bude v rámci tohoto večera zřejmě velmi specifická. Sice jsem původně studovala taneční konzervatoř, ale kvůli opakovanému úrazu jsem musela studium ukončit. I tak cítím velkou zodpovědnost vystupovat právě pod tak silným jménem v tanečním oboru. Není to pro mě jednoduché, ale je to výzva.

Jak přesně probíhala vaše spolupráce s Lenkou coby mentorkou?
F. B.: Myslím, že každý z nás to měl trochu jinak. Já jsem měla na začátku nějaký nápad, se kterým jsem různě experimentovala, a když jsem se ocitla v úzkých, tak jsem si říkala, že je vhodný čas přizvat na další zkoušku Lenku. A právě tím, že se vždy ptala a byla tam jako vnější pozorovatel, mi neskutečně pomohla.

M. Č.: Mně se podařilo poměrně rychle postavit celou choreografii a měla jsem tedy dost času na její pilování. S Lenkou jsme tudíž už pracovaly s prozatímním, celistvým tvarem a ona mi vždy ukazovala jinou tvář toho, co jsem už vytvořila. Najednou jsem pokaždé měla více možností, ze kterých jsem mohla vybírat, kudy se přesně vydat.

M. H.: My jsme to měli s Andreou podobně jako Fanny. Pracovali jsme sami, a když jsme měli pocit, že potřebujeme nějaký další názor, tak jsme se dohodli, že se Lenka přijde podívat na zkoušku. Její přínos pro mě spočíval zejména v tom, že uměla položit ty správné otázky na tělo. Tím nám vždycky nasadila brouka do hlavy a to téma se nám začalo rozevírat do dalších rozměrů.

B. N.: U mě to fungovalo na základě pravidelných konzultací, a jak říká Monika, vždy mi to naprosto otevřelo oči. Naučila jsem se vnímat svou pozici autora, koukat se na to zvenku, ale zároveň být uvnitř. A navíc Lenka se mnohdy ptala na téma, charakter postavy a podobně velmi detailně, takže jste nutně museli odpovídat, hloubat, přemýšlet.

M. Č.: Lenka má totiž geniální vlastnost. Ví, jak přesně otázku položit. Vždy se jí podaří říznout do živého, což mi pak pomáhá uvědomit si, kde je problém. A zejména pokud děláš sólovou věc, tak se tě nikdo neptá. V případě tvorby pro více lidí se ptají alespoň ti interpreti.

Samotné anotace jsou poměrně sporé. Kdybyste chtěli někoho na premiéru pozvat, co byste mu o svém díle řekli?
B. N.: Mým tématem jsou v podstatě plastické operace. Jedním z hlavních cílů bylo přistoupit k tématu tak, abych si z lidí, kteří je podstupují, nedělala prvoplánovou srandu. A i když humor a vtip je důležitou součástí, můj apel ukazuje jiným směrem. Podle mého názoru totiž vnější úpravou těla vnitřního štěstí člověk dosáhnout nemůže. Je pro mě absolutně nepochopitelné, že se člověk nechá „přeopravit“, „rozřezat“, aby vypadal lépe. Estetika a krása těla pro mě představuje osobní téma, které se mě drží už od dob taneční konzervatoře, kde nás měřili a vážili. A já nejsem postavou zrovna prototyp klasické baletky, což tenkrát znamenalo jen samé potíže.

M. Č.: Ve svém představení se snažím poukázat na to, že všechno, co jsme zažili, oplakali, si bereme s sebou dál na cestě životem, tlačíme to před sebou a stává se to součástí nás samých. Nikdy se toho nezbavíme. V Krajinách slz upozorňuji na to, co všechno před sebou musíme tlačit a že toho může být opravdu hodně.

M. H.: Mé téma obsahuje hodně narážek na politickou scénu a mám pocit, že lidé už jsou z dění v politice frustrovaní. Náš pohled je ale založený na nadsázce, humoru, vtipu, jde o to se nad to povznést a nahlížet to s odstupem.

F. B.: Mě osobně vždy zajímalo, jak fungují první rande, jak se lidé v této situaci chovají, co obě strany očekávají nebo také klišé dvou pohlaví a jejich rolí. Jsem velmi živý člověk a je mě tak zvaně „všude dost“. (smích) Když se ale díváte na americké romantické filmy, tak je to vždy jak z jiného světa. A proto jsem chtěla vytvořit takové první rande dvou zcela odlišných osobností, které se k sobě jednoduše nehodí, a zajímalo mě, jak takové setkání může fungovat.

Fanny Barrouquére působí jako profesionálka v oboru současného tance již 12 let se profesionálně věnuje. V angažmá byla například ve Francii (Ballet national de Marseille), Dánsku (Recoil Performance Group) nebo Švédsku (Norrdans). V posledním zmíněném souboru se poprvé setkala s Lenkou Vagnerovou, která ji přizvala, aby se stala členkou její vlastní skupiny. Později také začala spolupracovat i s jinými českými soubory a divadly jako například 420PEOPLE, Opera Národního divadla nebo divadlo Minor.

Michal Heriban je slovenský tanečník a výtvarník, který působí zejména v Praze, Mnichově a Bratislavě. Už šestým rokem je členem souboru Lenka Vagnerová & Company (Gossip, Lešanské jesličky, Než vše začalo, Panoptikum, Krajinou slz), podílel se také na scénografii a kostýmech (Amazonky a Krajinou slz). Od roku 2015 úzce spolupracuje s mnichovským choreografem a výtvarníkem Michem Puruckerem (News garden, Serious interludes I., Serious interludes II., Deviant answers, Dark angels), jako host působí d divadlech Minor, Národním divadle, Losers Cirque Company a za posledních 5 let spolupracoval s Petrou Fornayovou, Annou Konjecky a Radimem Vizvárym. Vytvořil choreografii muzikálu Monty Python’s Spamalot v Městském divadle Kladno, představení Pasáž 5 bratislavského divadla NUDE a autorského představení Stepný vlk (premiéra 2021). V srpnu vystavil na Bratislavském hradě sérii obrazů s názvem Quarantine paintings (kurátor: Luboslav Móza) a momentálně připravuje sérii maleb na výstavu v Praze.

Barbora Nechanická pochází z Karlových Varů. Do Prahy se přestěhovala v deseti letech a nastoupila na Taneční centrum Praha, které však kvůli úrazu nedokončila. Ve studiu pokračovala na Vyšší odborné škole herecké, kde absolvovala rok a půl oboru herectví a moderování pod vedením Jiřího Š. Hájka a Bohdany Pavlíkové. Protože ji stále přitahovalo spíše pohybové divadlo, úspěšně složila přijímací zkoušky na katedře nonverbálního divadla Hudební a taneční fakulty AMU, kde absolvovala v červnu 2019. S Lenkou Vagnerovou začala spolupracovat v roce 2018 na projektu Než vše začalo… pod režijní taktovkou Lionela Ménarda. Dále se interpretačně podílela na inscenaci Sněhová královna v divadle Minor a nyní na novém projektu Krajinou slz.

Monika Částková je absolventkou Konzervatoře Duncan Centre a Akademie múzických umění v Praze. Zahraniční stáže absolvovala v New Yorku, Barceloně a Lisabonu. Působí jako pedagožka na výše zmíněné konzervatoři, ale také jako interpretka v souboru Farma v jeskyni (Odtržení), jako asistentka choreografie Viliama Dočolomanského v témže uskupení (Navždy spolu) a jako tanečnice v Lenka Vagnerová & Company (Amazonky, Panoptikum, Krajinou slz).