Barbora Etlíková o projektu Podhoubí: „Dělám extrémní prosociální gesta.“

Barbora Etlíková. Zdroj: soukr. archiv.

Autor Josef Bartoš

Co tě přivedlo k založení Podhoubí?
Hlavně duševní stav, do něhož mě dovedlo dlouhodobé působení v divadelní kritice. Velmi dlouho, určitě déle než jiní kolegové a kolegyně mého věku jsem to brala tak, že se teprve učím psát a že se musím nechat vést staršími kolegy. Autorsky jsem přispívala do různých médií, brzy jsem začala pravidelně publikovat hlavně pod Vladimírem Mikulkou pro Svět a divadlo (SAD) a blog Nadivadlo, který mé texty důkladně komentoval. Jeho zpětná vazba byla vždy k věci a měla jsem pocit, že mě neustále rozvíjí. Nicméně šlo o takový „mužský“, patriarchální přístup, který reprezentoval určitý postoj k realitě a k divadlu, jenž mi nebyl úplně vlastní. Nikdo mi tu představu v explicitní podobě nenutil, ale tenkrát jsem získala pocit, že pokud jsem něco napsala a nikoho to nezabolelo, tak jsem odvedla špatnou práci. Myslím, že česká divadelní kritika je takovým postojem nasáklá, i když ne všichni ho zaujímají. Třeba SAD jako celek ho podle mě nezastával, a proto jsem s ním spolupracovala.
Dlouho jsem se nutila do elitářství a břitkosti, a to i přesto, že jsem vždy z povahy měla tendenci být k uměleckým dílům vstřícná a ve svých soudech mírná. Mimo jiné proto, že když napíšu drsné věci, tak to bolí nejenom umělce, ale bolí to i mě. Pokud mám vynaložit energii na příkrou kritiku, tak musím být pevně přesvědčená, že je to třeba.
Po třech letech takového psaní z pozice vyvoleného kritika, který má povinnost zveřejňovat zraňující pravdu, čímž prokazuje službu umění i celé společnosti, jsem začínala mít pocit, že mé texty už ani nejsou moje, cítila jsem odcizení od sebe samé. Kdyby mě někdo jako autorku znal pouze z Podhoubí a přečetl si některé moje starší texty, tak by mohl být velmi překvapen. I proto, že jsem si nedovolila být tak docela sama sebou, jsem po čase úplně vyhořela profesně i osobně, nenacházela jsem vnitřní motivaci, abych v psaní o divadle pokračovala. Dala jsem si proto rok a půl pauzu. Sice jsem stále psala, ale mnohem méně, zvolnila jsem tempo. Odjela jsem také na stáž do Londýna a splnila jsem si svůj dlouholetý sen, napsala jsem knížku. Ta tedy měla vyjít už dávno – je hotová –, ale kvůli nedostatku papíru se vydání neustále odsouvá. Právě i díky této knížce jsem se znovu našla. Opět jsem si uvědomila, že mi může být příjemně ve vlastním psaní, ve vlastním životě.
Sehrál v tom svou roli i večer předávání cen festivalu …příští vlna/next wave…, kde byl oceněn blog Nadivadlo, kam jsem předtím mnoho let psala. Nicméně mezi držiteli ocenění mé jméno nefigurovalo. Cítila jsem se tehdy frustrovaná, protože jsem již několik let vkládala energii do něčeho, co se mi nijak nevracelo. Nešlo ani tak o cenu, ale spíše o to uznání mé práce. Přece jenom jsem na blog dlouho přispívala bez jakéhokoliv nároku na honorář, takže to člověka zamrzí. A právě tehdy se také zrodil nápad na založení vlastního blogu. Procházela jsem se tenkrát v lese a sbírala houby. S tím nápadem přišla i velká úleva, že můžu psát tak, jak bych ráda psala.
A nebylo by fér, kdybych tu nezmínila, že mě v rozhodnutí založit Podhoubí významně podpořili blízcí přátelé a rodina.

Když mluvíš o tom „mužském“, patriarchálním přístupu ke kritice, vzpomínám si, jak jsme se společně účastnili workshopu psaní o novém cirkusu na festivalu Cirkopolis, který vedl právě Vladimír Mikulka. Dodnes si vzpomínám, že nám tenkrát doporučoval, že je lepší se tvůrcům vyhýbat. Měl jsem z toho rozporuplný pocit, pociťoval jsem takovou zvláštní, možná elitářskou obavu o kontaminaci názorů, se kterou jsem se vnitřně příliš neztotožňoval. S Vladimírem jsem se ale poté už profesně nesetkal, takže jsi mi to po těch letech znovu zpřítomnila.
Já jsem naopak začala pro Vladimíra pravidelně psát. Jako editor je výborný a bavilo mě pod ním psát, protože vždy dává v mnoha ohledech naprosto přesné postřehy k textu. Pod jinými redaktory mě tolik psát nebavilo, protože mi připadalo, že se nevyvíjím. Ale zase na druhou stranu jsem čím dál více a více nasávala ten elitářský přístup, o kterém jsi mluvil.
Pociťovala jsem pak zvláštní stud s divadelními tvůrci vůbec mluvit. Vnímala jsem sama sebe jako členku určité kasty, která ani nemá právo na to si sednout s režisérem a upřímně si popovídat. To jsem špatně nesla, protože jsem původně nechtěla být divadelní kritičkou. Studovala jsem na DAMU, měla jsem blízko ke všem profesím, které se tam učí, fascinovaly mě a chtěla jsem se věnovat divadlu v praxi. To kritické směřování vyplynulo až mnohem později. Když jsem se po čase zastavila, došlo mi, že přístup „nebudu se s nimi bavit, abych měla čistší vhled“ vůbec nemá žádnou oporu v mém přesvědčení o tom, jaký způsob divadelní kritiky má smysl.

Jak se Podhoubí odlišuje od jiných médií, která reflektují divadlo? Napadá mě právě Nadivadlo, to je také blog.
Než odpovím na tvou otázku, možná bych pro kontext ještě ráda zmínila jednu věc – vždy jsem vnímala velmi výraznou diskrepanci mezi tím, jaká témata řeší umělci a o čem pak píšou kritici. A ta debata umělců mi přišla zajímavější. Proto jsem v Podhoubí chtěla uskutečnit vizi, kterou jsem dlouho měla na mysli, a poskytnout prostor umělcům pro vyjádření jejich vlastních názorů, vytvářet potravu pro následnou kritiku. Mimo jiné proto, abych, až jednou Podhoubí skončí, měla nad čím přemýšlet a čím se inspirovat. Mám totiž pocit, že se kritici často v myšlení o divadle cyklí, protože mezi umělce nejdou.
Podhoubí charakterizuje určitá komplexnost. Soustřeďuje se na veškeré nuance a souvislosti kontextů, na spletitosti významů. V jistém ohledu – ne ve všech – jde proti základním principům sociálních sítí, což vnímám jako manko i danost mého blogu. Moc se na něm totiž nedaří kritice, která se vymezuje a odmítá. Když napíšeš na Nadivadlo krátký a ostrý kritický text, tak si to mnoho lidí přečte, rozumí tomu, a dokonce ti to lajkují na sociálních sítích, i přestože je to negativní. Jde tam o instantní srozumitelnost, ostrý souhlas nebo nesouhlas, který všeobecně rezonuje. Myslím, že je důležité mít podobné ostré hlasy, jimž se daří například na Nadivadle, ale Podhoubí na to jednoduše stavěné není, a i proto je dobře, že na světě neexistuje samo.
Podhoubí je prostor pro každého, kdo se chce „podhoubovým“ způsobem podělit o svůj myšlenkový svět. Je to takový open call projekt, kdykoliv uvidím nějaký signál, že někdo chce něco podstatného říct světu ve spolupráci se mnou, tak se té příležitosti ujmu. Vynahrazuju si tím všechny ty roky, kdy jsem „nemohla“ za umělci a „nesměla“ se nechat ovlivnit. To bude možná ten hlavní rozdíl, já se totiž hrozně ráda nechám ovlivnit, a dokonce to i vyhledávám.

Není to ale přechod z jednoho extrému do druhého? Z elitářské pozice do extrémního přilnutí k myšlenkám umělce? Možná se pak může zase ztrácet odstup a nadhled…
Máš pravdu, je to extrém. Podhoubí jsem nikdy nevnímala jako něco, co by někteří moji kolegové nazvali jako „samospasitelné“. Určitě můj blog představuje vypořádávání se s nějakým deficitem, v tom to není lepší ani horší než jiné typy kritiky, které jsou ve svých vlastních aspektech také krajní.

Jaké byly reakce tvých kolegů na založení Podhoubí? Přece jenom nějaký nový prostor pro kritické psaní nevzniká každý den. Objevily se i negativní komentáře?
Ano, objevily. Sama jsem měla obavy, jak budou mí kolegové reagovat. Když jsem napsala první článek, tak mě upřímně překvapil e-mail od jednoho kolegy, ve kterém tvrdil, že se založením Podhoubí namyšleně vyvyšuji nad ostatní kritiky. A protože je málo peněz a já si založila vlastní platformu, tak tím drobím tu scénu a připravuji stávající kritiky o možnost, abych pracovala pro ně. Já jsem mu tehdy odpověděla, že nejde o drobení scény, ale že bych ráda k psaní přistupovala jinak, než je běžné, což bohužel na jiných platformách není možné. Nicméně po čase ten samý kolega změnil názor a pochopil můj záměr.
Existuje ale jedno významné nejmenované médium, které s mým blogem nechce mít nic společného, dokonce si odmítli barterem vyměnit loga na webu, což jsem nečekala. Vím ale, že to odmítnutí přišlo spíše od staršího osazenstva redakce, naopak to mladší jádro s Podhoubím reklamní bannery směnit chtělo.
Ale jinak mám pocit, že mě kolegové z většiny berou. Jedná se o zdravý profesní vztah, kdy nemají potřebu můj blog nějak vyzdvihovat, ale sami některé texty čtou a nedělá nám problém vést dialog o našich odlišných názorech, trochu se pohádat nebo i vyjádřit souhlas, což mě velmi těší. Cítím se vesměs adekvátně přijatá, všichni máme prostor dělat to, co bychom dělali rádi.

Zarazilo mě, že v sekci O blogu píšeš: „Podhoubí je blog zaměřený na tvořivé hledání soudu v divadelní kritice.“ Co máš na mysli tím soudem? Měl by kritik podle tebe soudit divadlo, herce?
To slovo soud je tam zcela záměrně a jsem ráda, že tě to při čtení zarazilo, splnilo to svůj účel. Nechtěla jsem totiž zcela opustit tu vazbu na tradiční kritiku, se kterou se soud spojuje. Proto jsem ani nepřerušila kontakt s kolegy, kteří se podle mě staví do elitářských pozic. Myslím si totiž, že je stále velmi důležité soudit a odmítat, jenom má společnost k těmto schopnostem momentálně nezdravý vztah. Kritika je celkem ošklivé povolání, pisatel neustále soudí a je souzen. A i když soudí mírně, stále soudí.
Mým snem je, aby se tyto dvě pozice vyvážily a v mém psaní prolnuly – na jedné straně soudící, elitářská, vyvyšující se kritika, na druhé straně přijímající, vstřícné, extrémně prosociální Podhoubí. Tajně doufám, že se mi to občas i daří, ale možná si jen fandím.

Když jsem to četl poprvé, tak jsem se zarazil, protože chápu slovo soud jako příliš fatální. Ve smyslu fatálního přijetí nebo odmítnutí, tedy elitářské rozhodnutí, které nelze za žádných okolností měnit. Přitom být k někomu kritický, alespoň v mých očích, neznamená někoho zadupat do země, ale spíše se kriticky vyjádřit k dílu, které stojí na stejné úrovni jako kritik, a ne pod ním.
Já jsem ale vycházela z F. X. Šaldy, jehož pojetí se blíží tomu, co spojuješ s tím „být kritický“. Jeho teorie kritiky je mi blízká, protože hodně píše o bolesti, kterou soudící kritik pociťuje v momentu, kdy se má vyjádřit k cizímu uměleckému dílu. Kdyby věřil, že je nad dílem v povýšené pozici, tak by ho to nebolelo. Ale stále si myslím, že i ten fatální soud je součástí kritiky, přestože by se měl dít jenom v krajních případech.

A když se bavíme o té krajní fatalitě, myslíš si, že kritik má stále moc poslat nějakou inscenaci do propadliště dějin? Podle mě tenhle hlas kritika už ztratila.
Nedokáže, zkritizovaná inscenace se stejně hrát bude. Ale určitě má schopnost říct něco natolik zraňujícího, co daného umělce zaměstná na dlouhou dobu nebo kvůli tomu v krajním případě přestane i na nějaký čas tvořit. Pokud si umělec takovou kritiku připustí, znemožní mu to vidět dobré stránky svého počinu, protože se zaměří pouze na to negativní, co na jeho díle kritik vypíchl a dost pravděpodobně i zveličil. Tohle je ale přesně to, co dělat nechci. Nechci mít takový typ moci, že se někoho dotknu natolik, aby se na dva roky stáhl do ústraní. Pokud má někdo přijít na to, že je skrz naskrz špatný umělec, tak ať si to o sobě postupně zjistí sám.

A jak to umělec zjistí sám, když nedostane zpětnou vazbu? Není právě zpětná vazba základem sebereflexe?
Dostane zpětnou vazbu, ale pokud to jen trochu jde, tak se snažím neodsuzovat. Na Podhoubí se, myslím, negativní zpětné vazbě celkem daří. Snažím se nicméně, aby byla jemná, takže si umělec nebo umělkyně může třeba říct: „Aha, tak jí se tohle nezdá. Nad tím se zamyslím a ověřím, jestli to ostatní mají také tak.“ Text je pak může navést k tomu, aby si ověřili z více zdrojů, jestli na mém tvrzení něco je. V ideálním případě vznikne debata. Věřím, že už tím, jak názor formuluješ, ovlivňuješ způsob jeho přijetí.

V jednom z prvních textů jsi napsala, že Podhoubí vzniklo také proto, aby dokázalo komunikovat hluboké myšlenky tvůrců. Jak se daří tento záměr naplňovat? Zajímá mě to proto, že tanečníci nejdou do verbalizace a sepsání svých myšlenek po hlavě…
Zrovna tento můj záměr se daří naplňovat nejvíce. Je pravda, že mnoho umělců by rádo něco řeklo, vyjádřilo své vnitřní pohnutky, ale nemají čas, nebo někdy možná ani vůli a chuť to sepsat. To je nejčastější případ. A já jsem tu od toho, abych jim prokázala službu – na hodinu dvě si společně sedneme a povídáme si o různých tématech, která nás zajímají. Rozhovor poté přepíšu, což většinou vychází zhruba na 18 stran textu, a třeba ho i jinak strukturuji a vytvořím souvislý text, který jim pak poskytnu k autorizaci. Takže za ně dělám tu práci od stolu, na kterou by oni neměli čas, ale mě to na rozdíl od nich baví. A určitě bych to dělala více, kdyby měl den více hodin.

Nedávno ses stala interní členkou SADu. Jak svůj čas rozděluješ mezi dvě charakterem velmi odlišná média? Není to trochu schizofrenní pozice?
Ani ne. Kolegové ze SADu znají mé pisatelské tendence i názory, i proto mě do redakce přizvali. Mohu tak periodikum přizpůsobovat svému stylu psaní i přístupu divadelních kritiček a kritiků, které považuji za spřízněné. Jsem za tuhle spolupráci ráda, díky ní mám opět důkladnou zpětnou vazbu, texty do SADu probíhají několika koly editací různých lidí, což autorku či autora vždy neskutečně posouvá dále. Další důvod, proč jsem na obou redakčních židlích, je ten, že teprve za těchto okolností mám finanční příjem, kterému se dá říct plat. Jinak bych se psaním o divadle určitě živit nemohla.

Divadelní kritika tě tedy živí, je to tak?
Ještě je třeba zmínit jeden fakt, ačkoliv to někomu může přijít zvláštní, že to tak otevřeně říkám – v Praze jsem zdědila dva byty, jeden pronajímám za velmi nízkou částku, ve druhém bydlím. Nemusím tedy v Praze platit nájem, a navíc mám nějaké peníze z pronájmu toho druhého bytu. Až za těchto okolností mohu říct, že mě divadelní kritika živí. Hlavně nechci, aby mě někdo uváděl jako příklad toho, že se kritikou dá uživit – nedá.

Zároveň ale i vyučuješ na DAMU kritický seminář…
Ano, to přišlo v posledním roce.

Je těžké naučit někoho psát o divadle?
Během seminářů moc psát o divadle neučím, protože ten předmět je určený pro divadelní režiséry a dramaturgy. Nepůsobím na Katedře teorie a kritiky, ale na Katedře alternativního a loutkového divadla. Takže se spíše učíme společně kriticky přemýšlet o divadle. V první polovině semestru jsme tedy i psali, ale později s příchodem klauzurních zkoušek jsme hodně debatovali nad zhlédnutými představeními. Abychom tomu dali formální rámec a dodali trochu vzrušení i pocitu zodpovědnosti vůči veřejnému prostoru, zrodil se nápad natočit podcasty, takže jsme vytvořili pět nahrávek. Při tvorbě těch podcastů se sama hodně dozvím, zprvu jsem ani nevěděla, jak se třeba stříhají nebo produkují. Takže ty semináře fungovaly jako taková směna vědomostí.

V jednom videu na YouTube se Janek s Natálkou strefovali do české divadelní kritiky a naopak tvůj blog a tvé psaní dávali za příklad. To se často nestává, že by praktici vyzdvihli nějaké médium. Jaký je to pocit, být oblíbeným kritikem?
Všimla jsem si, že se po tom videu někteří lidé ptali, zda je můj blog skutečně tak kvalitní, aby si zasloužil být tímto způsobem doporučován. Takže i když mi zalichotily sympatie Janka a Natálky, začala jsem se hned trochu obávat, aby mi celá kauza spíše nepřihoršila v profesních vztazích. Sama jsem to video ani nesdílela, protože jsem si všimla různých faktických nepřesností a pozměněných kontextů. Jednotlivé úryvky některých textů, které jsem dřív sama od kolegů četla, vyznívaly jinak, než jak jsem je tenkrát já pochopila. Vyhodnotila jsem to trochu jako takovou situaci „oko za oko, zub za zub“. Ale jasně, že mě těší, že Podhoubí díky videu získalo nové sledující a že mě někdo doporučil.
Ale na druhou stranu mi to přišlo legrační. Nevím, jaký je můj autorský obraz nyní, ale dřív mě většina lidí vnímala jako autorku, která píše náročné a složité texty, které málokdo dočte do konce. Ve videu ale Janek s Natálkou řekli, že mé texty jsou čtivé a odlehčené, což mě vnitřně pobavilo a velmi potěšilo, protože i teď na Podhoubí rozsah mých článků často překračuje deset normostran. Abych byla upřímná, tak si nemyslím, že je pravda, že by bylo Podhoubí tak odlehčené.
Důvod, proč byl můj blog doporučen, jsou podle mého názoru právě ta extrémní prosociální gesta, na kterých je postaven. Podhoubí by bez prosociálních gest vůbec nemohlo existovat.

Barbora Etlíková

Barbora Etlíková je divadelní kritička, která momentálně působí především na blogu Podhoubí, který založila, a v redakci časopisu Svět a divadlo. Ráda publikuje i v jiných umělecky zaměřených časopisech, naposledy například v rakouském časopise o nezávislém divadle GIFT. Vystudovala obor Teorie a kritika na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kde také získala doktorský titul a obhájila disertaci Výzvy současné české divadelní kritiky.