Antonie Svobodová: „K opravdové umělecké práci patří volný pád.“

Antonie Svobodová. Foto: Jan Šilar.

Autor Jana Bohutínská

Nina Vangeli vás jednou ve svém textu nazvala „českou Isadorou“. Je pro vás pořád odkaz duncanismu živý?
Isadorou Duncan jsem se hodně zabývala a nějakým způsobem na ni určitě navazuju. Ve svobodě a v potřebě jít si vlastní cestou, protože nemůžu jinak. I v tom, že se snažím dětem, které učím tanec, ukazovat krásu, přimět je, aby viděly i něco trochu jiného, než je komerční podoba světa. Je ve mně fascinace starou dobou, ať už je to Řecko a Egypt, nebo období impresionistů. Táhne mne to k tanečním proudům v historii, třeba Mary Wigman mě inspirovala k některým představením. Líbí se mi živočišnost, která v ní byla. Působím sice étericky a něžně, ale pracuji se syrovostí, s drsností, s věcmi života.

Jak zacházíte s psychickou a fyzickou energií, abyste mohla pořád dál tančit i učit?
Tanec sice je fyzicky náročný, nelíbí se mi ale, že se dostal do pozice sportovního výkonu. Tanec by měl být v první řadě zrcadlem duševního procesu, pocitů, emocí, které promlouvají přes tělo. Když takový je, je pro mne daleko náročnější vnímat, co se děje v hlavě, než to, co se vytváří v těle. Tělo mám trénované a je schopné se hodně hýbat. Když se ale propojí tělesné a duševní, v tu chvíli to teprve začne být strašně náročné. Dřív se dokážete zničit duševním soustředěním než fyzickou stránkou tance, je pro mne náročnější ustát tanec psychicky než fyzicky. Alespoň to platí pro tanec, který dělám já. Nejde o to, abych dala nohu kdo ví kam a udělala nevím kolikátou otočku. Spíš mi jde o to, abych byla pravdivá vůči sobě a vůči tomu, co chci říct.

Když jsem před rozhovorem vzpomínala, kdy jsem vás viděla tančit, silně mi utkvěla Ištar, pak vaše site-specific intervence z festivalu Mezi ploty, dlouho se chystám na květnou neděli na váš tanec na Levém Hradci, který opakujete každý rok. Všimla jsem si, že se v posledních letech propojujete s různými uměleckými akcemi a festivaly. V jakém momentě vaší tvůrčí práce se teď vlastně scházíme?
Před dokončením mám představení Jen mávnutím křídla. Je to hodně vnitřní, mateřské představení, které chystám s houslistkou Danou Jelínkovou a se svou mladší dcerou. Uvedeme ho čtrnáctého listopadu od půl sedmé večer v Atelieru Antonie. Zapojujeme šály, artistické věci, s nimiž jsem začala před pár lety trošku koketovat. Ale mám potíže s tím, že jsem mimo zdejší taneční proudy, nikdo neví, kam mě zařadit, nemám žádné tvůrčí zázemí. Dřív mě lidé znali a hodně mě podporovali, pak se ale taneční scéna proměnila a je to pro mne složitější.

Mluvíte o své dceři, jak posunulo mateřství váš pohled na umění?
Mám dvě dcery a stala jsem se díky nim ještě radikálnější. Jestli mi dřív něco připadalo zbytečné, teď mi to připadá ještě zbytečnější a ztráta času. Společensky je to blbé, ale tak to cítím. Starší dcera zřejmě v něčem navazuje na talent mého otce, začala studovat fotografii, hodně se s ní zabývám výtvarným uměním, ke kterému mám blízko, všechno jsou pro mne i v tanci vlastně obrazy. A mladší dcera je výborná na šále. S oběma pracuji s tělem od malička a je to znát. Díky mateřství jsem se také intenzivněji setkala se svou ženskou silou, pomohlo mi to dozrát. Nabírám životní zkušenosti, které můžu do tance vložit, vím věci, které se o sobě člověk jinak než prožitkem, i skrze životní těžkosti, nedozví. Tělo, nahota, to je pro mne také další téma. A čím je tělo oduševnělejší, tím je krásnější, je prodchnuté vědomím. Propojení duše a těla zůstává od antiky podstatné, o to v tanci jde.

Stát stranou hlavního proudu nezávislého tance bylo pro vás vědomou volbou?
Vyrostla jsem v divadle, od dětství jsem cítila taneční vyjádření jako nezbytnost. Nic mě ale dostatečně nepřitahovalo. Divadlo, které se tehdy v Liberci dělalo, bylo dobré, inspirované minimalismem, kdy šlo hlavně o herecký výkon a vnější věci nebyly tak podstatné. Práce mojí matky, kostýmní výtvarnice, byla hodně založená na tom, že hledala, jak sloužit herci, jak udělat kostým, ve kterém se bude dobře hrát, nebylo to na efekt. To jsem potom hledala i v tanci, ještě v době, kdy tu byl jen balet, lidový tanec a konec. 
Chvíli jsem byla u Evy Blažíčkové, nějakou dobu s Děrevem, spolupracovala jsem na performancích s Vladimírem Hulcem a s dalšími skupinami, ale většinou moje intenzita nebyla v kombinaci s ostatními úplně v souladu. Sice strašně ráda spolupracuji s dalšími lidmi, ale ne vždy to jde dohromady. Začala jsem cestovat po světě, studovala jsem ve Francii, v Polsku, hledala jsem si lidi, kteří byli třeba od Jerzyho Grotowského, kteří pracovali svým způsobem, autenticky. 
Věřím na kořeny, na to, že v tanci se hledá duše, jde se až na dřeň, za pomyslnou mez. Nejde o to naučit se techniku, ale pochopit vnitřní přístupy k sobě, aby se člověk dostal co nejblíž ke svým fyzickým a psychickým možnostem, k tomu, co je schopný vyjádřit, a možnosti vyjádření si otevřel. To byly věci, které mě zajímaly a dál zajímají, tím směrem jsem pokračovala sama. Spolupracovala jsem s Mirkem Vodrážkou na performancích založených hlavně na mýtech, protože důležitá je pro mne i intelektuální stránka tance. Hodně jsem spolupracovala s muzikanty.
Vlastně ale nemůžu říct, že bych se potkala s nějakým tanečníkem, se kterým bych se opravdu shodla. S Děrevem to bylo intenzivní setkání, plné inspirace a vzájemného respektu, neměla jsem ale nikdy tendenci od někoho něco přebírat, vždycky jsem hledala vlastní taneční jazyk. To tu není úplně zvykem a někdy je to spíš na obtíž. Vždycky to bylo drsné a je to ještě drsnější a složitější, když mám mateřské a jiné povinnosti.

Jste solitérka, všechno kolem vlastní tvorby je tedy jen na vás, včetně organizační stránky?
Bohužel ano.

Co vás každý rok zjara přitahuje na Levý Hradec, kde tančíte svůj jarní rituál?
Impulsem bylo, že jsem byla spojená s tím místem, dlouhá léta jsem totiž učila v Roztokách. Osídlení je na Levém Hradci opravdu dávné, je to krásné místo. Vždycky jsem vnímala rituály jako něco podstatného, je ale otázka, jak s nimi v dnešní době zacházet. Nemám moc ráda, když se až moc šoupou do ezoterické roviny, líbí se mi však, že se s pomocí rituálu dá roku a tomu, co se v něm děje, nějaká logika, jistota. V období, kdy spolu mluvíme, by měly být dožínky, ke kterým se pojí pocit sklizně ve smyslu naplnění. Lidská psychika tu šla v souladu s přírodou, něco se dodělalo, dotáhlo, dožínky byly určitý předěl. A to jsou věci, které teď chybí. Sice slavíme svátky, Vánoce a Nový rok, ale pozbyly významu. Sama zimu vnímám jako tvrdý čas, zlomový čas, čas smrti a jaro jako povstání z popela, proto se k tanci na Levém Hradci vracím. Umožňuje mi probrat se po zimě, začít nový rok, snažím se propojit s probouzející se přírodou, vytvořit další nové žití, zažít obrodu. Zajímá mě motiv fénixe a svěcení jara.

Po kolikáté už budete na Levém Hradci tančit příští rok?
Přesně ani nevím, asi tak po dvacáté třetí, myslím.

Máte ve svém tanečním roce ještě nějaké další rituály?
Už ne, zůstal jenom tenhle. Spoustu věcí bych ráda dělala, ale tím, že se nemám o co opřít, chybí mi praktická pomoc, vyplýtvám energii na vnější věci. Pomohlo by mi, kdybych k sobě měla někoho, kdo by mi pomáhal věci organizovat, dal mi další možnosti k tvorbě, prostor.

Když jsme u cyklů, připadá mi, že jste také hodně věrná festivalu Mezi ploty?
Ano, stalo se mu však to, co se velkým festivalům stává, začaly tam převažovat hudební produkce a ostatní věci převálcují. Také jsem řadu let vystupovala na kulturním festivalu Oerol na ostrově Terschelling v Nizozemsku, kde jsem tvořila v přírodě – pokud jsem byla na plakátech, přišly se na mne podívat stovky lidí a bylo to nádherné, bez podobné propagace to nemá efekt. Vše se komercionalizuje, hudební produkce jsou čím dál hlasitější a vedle toho nemám s jemnou hudbou, nebo když tančím na ticho, šanci. Ostatní mě prostě přeřvou.

Na svém profilu na LinkedIn máte motto: „To dance means to look into emptiness.“ Co to znamená?
Nic není předem určené, duše znovu a znovu tancem vypráví příběh. V tanci pořád zůstává improvizace jako snaha o tvorbu, která je pokaždé novým zrozením, a to je možné pouze z prázdnoty.

Vypsala jsem si několik klíčových slov, která mi připadají pro vaši tvorbu podstatná. Teď je řeknu a poprosím vás o reakci. První je právě improvizace.
Improvizace je naprosto základní, protože mě nutí jít do nebezpečí, do toho, abych právě teď šla a něco udělala. Když mi řeknete, abych tady v kavárně, kde spolu mluvíme, za deset minut vytvořila představení, půjdu a udělám to. Improvizace je o přítomnosti umělce, který má něco v sobě, svou duši a hned teď dokáže tvořit. To je pro mne strašně důležité. Není to tak, že bych měla něco nacvičené a to předváděla. Dělám věci, které se na místě přetváří, improvizace je látka, ze které vždy tvořím, aby zůstalo představení živé a organické. Samozřejmě, že jsou má představení připravená, mají své struktury, a ty jsou často dost složité, mají myšlenku, která je jasně formulovaná a je za ní spousta zkušeností, rešerší, četby. Jasně, že za každým pohybem je i spousta ukryté techniky, bez ní by to nešlo. Ale stále je tam i volný pád, který pro mne k opravdové umělecké práci patří.

A divák je svědek volného pádu? Kým je pro vás divák?
Odpadá intelektuální vnímání, jde o rozhovor mezi dvěma dušemi. Někdy s tím narážím, lidé se bojí komunikovat přímo, přes pocity a podobně. Mnohokrát jsem si přitom ověřila, že když do tance vkládám nějaký svůj pocit a mám ho jasně formulovaný, k divákovi dojde. Lidé ale často potřebují mít všechno jasně definované a někdy se bojí emoce, která je vede někam do jejich vlastního prožívání. To, že lidé při představení cítí něco, co souvisí s jejich zkušeností a prožíváním, to je ta hluboká rozmluva, kterou mám na mysli. Tanec jde hlouběji, za to, co se dá jasně říct, jasně popsat, pohyby jsou spojené s pocity, nesou v sobě svůj význam. Když jsou lidé otevření, může s nimi tanec na hluboké úrovni mluvit, komunikovat. Ale platí to jen tehdy, když z tance neděláme tělocvik.

Pocity a emoce jsou další klíčová slova, která jsem si poznamenala.
Jde mi o to, tancem vytvořit svět, prostor pro to, aby se dalo hovořit o lidskosti a o kráse. Je to, jako když se setkáte s nádherným obrazem, vzpomenete si na chvíli, kdy jste v krajině viděla podobný záblesk světla, jako je na obraze. Najednou ten záblesk s malířem vidíte společně a v tanci je to stejné. Když čtete knihu, něco vás v ní osloví, máte pocit souznění v nějaké společné lidské zkušenosti a v tanci je to podobné.

Jde tedy o to, dotknout se vnitřní citlivosti lidí? Když se tedy nechají dotknout?
Ano, přesně tak. A doufám, že nechají…

Čím je pro vás při tvorbě místo, prostor, kde pracujete?
V tanci vnímám, jaký charakter místo má, jak funguje, jeho čistotu, ať už je to vnitřní prostor, nebo venkovní. S místem se propojuji, rozplývám se v tom, co je kolem mě. Jsou krásné prostory, třeba když tančím v moři, jiné jsou drsné. Vždycky se snažím s prostorem propojovat, ať už jde o splynutí, nebo o kontrast. V přírodě chci krajině nepřekážet, ale souznít s ní; plyne to, když je tělo připravené. Ale podobně můžu pracovat i v divadle nebo v jiné architektuře. Ostatně, také celoživotně spolupracuji s fotografy, dlouho s Věroslavem Škrabánkem, také s Janem Šilarem. Častokrát jde právě o proměnu těla a prostoru při vytváření obrazů.

A další klíčové slovo, které chci zmínit, jsou živly.
Živly jsou hraniční, v živlech se projevuje síla přírody. Když se ocitnete venku za bouřky, nestačíte lapat po dechu, je to síla, která je fascinující. A fascinace je zajímavý moment pro uměleckou práci. I když samozřejmě i ze všednosti můžete vytahovat linie, s nimiž je možné pracovat.

Od roku 2011 vedete svůj vlastní taneční Atelier Antonie na pražském Újezdě. Jak pedagogická práce zapadá do toho, co je pro vás v tanci podstatné?
Ať už pracuji s malými dětmi, nebo s dospělými, vždycky se snažím soustředit na ně, na to, co je v nich, aby se oni sami vyjádřili a aby rozvíjeli i svá těla. Což je někdy těžké, musí se totiž potkat sami se sebou. Přitom už malým dětem v naší společnosti dáváme návody, jak se projevovat, jak fungovat, že mají i v tanci udělat nejdřív tento krok, pak další. Tak to nejsem ochotná dělat, proto se mnou zůstává jen ten, kdo s mým přístupem souzní a je ochotný se do něj ponořit. Když pak ale vidím, jak mohou děti i dospělí zářit!

Sledujete českou taneční scénu?
Moc ji nesleduju. Občas jsem se šla s nadějí podívat i na něco zahraničního, ale jsou to pro mne většinou úplně jiné světy. Byla bych opravdu nerada, aby to vyznělo nějak povýšeně, ale pro mne to vlastně není tanec. Je úžasné, co všechno tanečníci fyzicky zvládnou, ale za půl minuty jsem to zapomněla. Ptala jsem se, proč to vlastně dělají? Protože jim to choreograf řekl? Tanec může být něco jedinečného, osobního, chci vidět člověka, který na jevišti skutečně je, zajímá mne nahota jeho duše. Ale to je můj pohled, co hledám a postrádám. Umění má být různorodé, jen z toho často dýchá jakási prázdnota a to mne děsí.

A vaše odpověď na otázku „proč tančit?“ je?
Rozhovor duší. Protože se zabývám vnitřními světy, které ožívají, a protože bez toho je život jen plněním povinností. Kultura je to, co dělá člověka člověkem. A díky svému vnitřnímu životu může být člověk šťastný.

Co vám vaše solitérní cesta dává a co vám bere?
Dává mi vnitřní svobodu a možnost být pravdivá. Omezuje mě v práci, a tím pádem mi také svobodu zase zčásti bere.

Antonie Svobodová je tanečnice a pedagožka. Jako dcera kostýmní výtvarnice a fotografa vyrůstala v uměleckém prostředí. Soukromě studovala tanec v Česku i v zahraničí, například u Evy Blažíčkové. Inspirací je jí jak Isadora Duncan, tak přístup Jerzyho Grotowského, zajímá se o mýty i rituály, základem tance je pro ni improvizace. Spolupracovala se soubory Děrevo či Alternativní scéna, navazuje tvůrčí spolupráce s fotografy, hudebníky a výtvarníky. Jako sólová umělkyně vystupuje v Česku i v zahraničí. Od roku 2011 vede svůj Atelier Antonie, kde inspiruje k sebepoznávání a tanečnímu vyjádření děti i dospělé.