Alice Kvasnicová: „Měla jsem štěstí na role“

18. dubna se dožívá osmdesáti let emeritní sólistka baletu Alice Kvasnicová, jejíž věrnost ostravskému divadlu trvá již neuvěřitelných šedesát let. V roce 1962 přijala své osudové angažmá v tehdejším Státním divadle v Ostravě. Během tří desítek sezon zde odtančila celou řadu rolí a spolupracovala s mnoha tanečními partnery a choreografy. Za své jevištní výkony byla oceněna státními a divadelními uznáními, mj. vyznamenáním Za vynikající práci za 25 let umělecké činnosti a Cenou Českého literárního fondu. Posledních dvacet let se s ní mohou potkávat diváci ve foyeru a hledišti Divadla Jiřího Myrona, kde je součástí hledištního personálu. Její neutuchající energie, přísnost sama k sobě i k ostatním, obrovská píle, ale také sarkastický humor charakterizují naši jubilantku.

18. 4. 2022 rozhovory

Alice Kvasnicová. Foto: Archiv NDM.

Autor Zdeněk Prokeš

Vzhledem k tomu, že se známe již mnoho let a tykáme si, tak i přes tento slavnostní okamžik u tykání s dovolením zůstaneme. Takový bilanční rozhovor obvykle začíná dětstvím, tak abychom nevybočovali – kdy v tobě začala klíčit touha projevovat se tancem?
Už od první třídy jsem začala s krasobruslením, kam mě rodiče přihlásili. To mě velmi bavilo, byla jsem pilná, a jak už jsem zvládala složitější prvky, tak jsem se dostala do dětské revue, kde choreografii vytvářela Máša Cvejičová, tehdejší šéfka brněnské Reduty. Ta však usoudila, že mám „ruce toporné jako pahýly“ a doporučila matce, aby mě přihlásila do baletní školy Iva Váni Psoty, šéfa a choreografa tehdejšího Státního divadla Brno. Tancování se mi tak zalíbilo, že jsem krasobruslení později opustila a věnovala se naplno baletu. Velkým povzbuzením pro mě bylo, že jsem mohla ve svých deseti letech účinkovat v mnoha představeních brněnského baletu. Když jsem ukončila základní školu, podala jsem si přihlášku na konzervatoř a byla přijata.

Ze studií na brněnské konzervatoři jsi předčasně odešla, abys už mohla konečně stát na jevišti, a tak ses ocitla na čtyři sezony v Opavě u choreografky Hanky Machové. Jaké tam byly tvé první profesionální krůčky?
Hanka Machová měla s námi mladými velkou trpělivost, byla vstřícná, ale vždycky si prosadila svou představu. Její zásluhou vládla v souboru tvůrčí a kamarádská atmosféra. Začínala jsem v původní premiéře baletu Nová Odyssea rolemi, které byly hodně založeny na hereckém výrazu. Všechno bylo pro mě nové – současná hudba Viktora Brunse, choreografický styl i pohybový slovník. Pokračovala jsem titulní rolí v Novákově Nikotině a Donnou Annou v Kašlíkově baletu Don Juan.

Proč jsi pak nepokračovala v angažmá v rodném Brně, ale šla jsi z Opavy do necelých 40 km vzdálené Ostravy? Tam jsi v podstatě prožila celou svou uměleckou kariéru za vedení dvou šéfů, Emericha Gabzdyla a Alberta Janíčka. Jací byli choreografové, se můžeme dočíst v různých článcích a recenzích. Ale jak bys je charakterizovala po lidské stránce?
V opavském angažmá jsem se naučila žít sama a už se mi nechtělo vracet k bydlení s rodiči v Brně. V Ostravě byl dobrý kolektiv, ve kterém jsem se cítila příjemně, a ani jsem neměla touhu jít jinam. Mistr Gabzdyl byl milý, starostlivý, empatický a uměl s námi komunikovat. Albert Janíček byl kamarádský a byl také mým občasným partnerem (např. Šťastná sedma, Bachčisarajská fontána, Popelka). Ale nejčastěji jsem vytvářela pár se všestranným a spolehlivým Richardem Böhmem.

Určitým oživením repertoáru jistě byly balety choreografa Pavla Šmoka, který působil v Státním divadle Ostrava v letech 1961–1964. Dostala jsi i u něj nějakou zajímavou příležitost?
Šmok přinesl do souboru nový svěží vítr a současnější styl. V Čarodějné lásce jsem tančila Ohnivý tanec, v Závrati Bianku a později Desdemonu. Milostná píseň byla celá na jevištní točně, takže jsme ji mohli zkoušet jen v noci, kdy bylo jeviště prázdné. V Rossinianě jsem měla svou první komickou roli a bylo milé, že se diváci celým tímto baletem nesmírně bavili.

Tančila jsi role v klasickém repertoáru, např. Šeříkovou vílu a Carabos v Čajkovského Spící krasavici, Myrthu v Giselle, Coppélii v Delibesově baletu. Ale jak jsem měl možnost tě poznat, zajisté jsi dávala přednost postavám, ve kterých jsi mohla uplatnit svůj talent a cit pro dramatický výraz – v titulní roli v Antoniovi a Kleopatře, Zobejdě v baletu Šeherezáda a Tolgonaj v Moldobasanově Matčině poli. Která z nich byla ta „srdcová“?
Všechny! Protože jsem byla ráda na jevišti. Já jsem nikdy o žádné roli nesnila, byla jsem vděčná za všechny role, do kterých jsem byla obsazená. Zvláště za ty, kde bylo co hrát. A na ty já měla štěstí.

Mé vzpomínky se také vážou ke dvěma inscenacím Griegova Peera Gynta, choreografů Alexandra Lemberga a Alberta Janíčka. V jedné jsi představovala Ženu v zeleném a ve druhé Ăse, matku Peera Gynta. Jak odlišně jsi přistupovala ke ztvárnění dvou různých charakterů rolí?
S první rolí jsem neměla problém, byla celá založena na klasické technice a cítila jsem se v ní dobře. Role Ăse byla náročnější, obsahovala velké věkové rozpětí a byla celá postavena na herecké akci.

Před čtyřiceti lety jezdily rychlíky z Prahy jen několikrát denně a cesta trvala 6–8 hodin. Tanečníci z Prahy v ostravském angažmá si dělali legraci, že tam jsou jak ve vyhnanství. I pro pražské kritiky to bylo daleko a recenze v celostátním tisku se tím pádem objevovaly jen zřídka. Dnes vlaky jezdí necelé 3,5 hodiny a kritici si cestu do Ostravy nacházejí celkem pravidelně. Jak jsi tehdy tuto odlehlost pociťovala ty?
Protože jsme hráli i 25 představení měsíčně a většinu víkendů byly odpolední a večerní „dvojáky“, tak jsem si zvykla jezdit za rodiči do Brna jen na svátky a letní prázdniny. Měli jsme chatu na brněnské přehradě a tam mě bavilo trávit léto. Když byla možnost volna, tak jsme s kolegy vyrazili vlakem na nějaké zajímavé baletní představení do pražského Národního divadla. Celou noc jsme pak trávili v nočním vlaku cestou zpět a z nádraží rovnou na zkoušku. Ale byli jsme rádi za inspirativní pražská představení. Z kritiků jezdívali do Ostravy občas Věra Moravcová, Dana Paseková a obávaný Vladimír Vašut, který byl milý a přátelský, ale přesto přísný.

I po odchodu ze scény jsi zůstala v divadle. Nejprve jako asistentka choreografie a později ses přesunula do reprezentačních prostor divadla jako součást hledištního personálu, kde dodnes působíš. Přináší ti ten kontakt s divadlem stále radost?
Jsem ráda, že jsem divadlo tak zcela neopustila a alespoň takto se mohu zúčastnit dění v něm. Jsem stále v kontaktu s mými bývalými kolegy i současnými umělci, ale i se spokojenými diváky. Výhodou je, že mám možnost vidět celý repertoár divadla.

Na závěr mi dovol, abych ti jménem čtenářů Tanečních aktualit, diváků-pamětníků i jménem svým poděkoval za výraznou uměleckou činnost v ostravském baletu, jehož jsi byla dlouholetou významnou interpretační osobností. Zároveň ti přeji do dalších let pevné zdraví, radost a pohodu v osobním životě!

Alice Kvasnicová (18. 4. 1942)

Byla žačkou baletní školy I. V. Psoty, absolvovala TKB v roce 1958. Angažmá: Opava 1958–62, Ostrava 1958–92 (od 1967 sólistka). Její předností byl oduševnělý výraz a smysl pro ztvárňování dramatických postav. V Opavě vytvořila roli Rybářské dívky v Nové Odysseji (1960), tit. roli v Nikotině (1960), Donu Annu v Donu Juanovi V. Kašlíka (1961), v Ostravě Dorotku v Ondrášovi (1967), Sexylii ve Šťastné sedmě (1968), Zlou sestru v Popelce (1971), Ženu v zeleném a Matku Aze v Peer Gyntovi (1973 a 1987), Carabos ve Spící krasavici (1974), Myrthu v Giselle (1975, 1984), Manku v O loupežníku Rumcajsovi (1975), Kleopatru v Antoniovi a Kleopatře (1976), Zobeidu v Šeherezádě (1979) aj. Získala Cenu ČLF 1975 za roli Dobré víly ve Spící krasavici.