Aerowaves Spring Forward: Tři otázky pro Donalda Huteru a Riikku Laakso

Diváci čekající před vstupem do DEPA2015, Foto Josef Bartoš

Autor Josef Bartoš

Donald Hutera

Co si myslíte o nové generaci kritiků? Domníváte se, že mají potenciál? Jaké jsou vaše vize při práci s nimi?
Workshop vedu již třetí rok po sobě – po pilotním ročníku ve Švédsku a v loňském roce ve Španělsku jsem nyní v České republice, kde se sešla zcela mezinárodní evropská skupina recenzentů s různými backgroundy a stupni připravenosti. Tedy jsou odhodláni psát, ale učí se, jak to dělat dobře a – hlavně – jak psát v angličtině. Všechny tři skupiny byly jinak talentované a pro mou osobní spokojenost je důležité kromě chuti k práci s mladými autory zvýšit úroveň kritického diskurzu. Sám se při tom hodně naučím. Myslím, že pokud se sám učitel při učení něco nenaučí, tak je něco špatně. Já se toho od účastníků workshopu naučil hodně, jedná se o vzájemnou výměnu a já se snažím ji udělat nejen poučnou, ale i zábavnou, protože pak mě to baví.

Jak byste popsal dnešní situaci taneční kritiky ve světě? Myslíte si, že je to snadný, nebo tvrdý „chlebíček“? Je to těžko získatelná práce?
V současném roce 2016 je život na celém světě jiný než dříve. Díky internetu se možnosti změnily, rozšířily se. Vydělat si psaním na živobytí je mnohem náročnější, existuje totiž více lidí, kteří mají nějaký názor, avšak je méně lidí, kteří budou schopni se tím živit, pokud nebudou objevovat a promýšlet, jak na to. Ale myslím, že umění tady zůstane, není na odchodu a dialog i zpětnou vazbu mezi umělci, tvůrci a veřejností, ten trojúhelníkový vztah, všichni chceme a potřebujeme, což bude také pokračovat dál. A pořád tu budou lidé, kteří umění budou komentovat, dokumentovat a reagovat na něj. To je celá podstata věci, jinak bychom taky mohli všichni jen zůstat sami v našich pokojích.

Jaká je pro vás ideální recenze? Co obsahuje? Co říká čtenáři
Myslím, že ideální recenze by měla být plná obrazů, měla by obsahovat ideje, které nejsou tak abstraktní, že by je nešlo chápat. Měla by mít určitou intelektuální úroveň a obsahovat emocionální odezvu a popis. Je to balancování, zachycuje, co se stalo, a dělá to uchopitelným pro ty, kteří tam nebyli. Myslím, že kritikova role je pomoci to objasnit. Je naprosto subjektivní, ale je cenná jako subjektivní dokument. Zároveň je recenze svým způsobem druh uměleckého díla. Obsahuje lásku k jazyku a lásku ke slovům. Já miluji bohatý jazyk a rád si hraji se slovy. Najít ten správný výraz k použití není vždy snadné, ale to je právě ta krásná výzva.

Riikka Laakso

Můžete nám popsat, jak workshop probíhá? Jaký je váš program? Kolik máte času na napsání recenze?
Máme za sebou první den, byl to docela pomalý start, ale teď se to vše začíná zrychlovat. Velmi záleží na programu, například v sobotu recenzujeme poslední představení a náš text musí být hotový do nedělního rána. Musíte mít nápady a myšlenky velmi rychle v hlavě, protože pak potřebujete čas na setkání se svým mentorem a na společnou práci, protože on vede ještě další dva recenzenty.

Říkala jste, že v podstatě píšete přes noc… To musí být velmi náročné. Jak vám to jde?
Je to zajímavá zkušenost. Já píšu velmi pomalu. Když o něčem píšu, potřebuji alespoň pár dní. Ráda o tématu přemýšlím, čtu si o něm, snažím se zjistit více informací a teprve poté začínám psát. V pátek jsem dorazila do hotelu, začala psát kolem půlnoci a skončila jsem v jednu ráno. Ráno jsem začala zase v sedm. Opravdu musíte využít každou volnou chvíli, kterou máte k dispozici. První verzi textu jsme museli odeslat mentorovi do půl desáté ráno. On si to přečetl, navrhl opravy a pak jsme měli čas mezi jednotlivými představeními upravit své texty. Teď během oběda máme čas na to, abychom přemýšleli nad užitím jednotlivých slov, aby vyjadřovala, co chceme. 

Ačkoli nemusíte psát recenzi na všechna představení, stejně se všech účastníte. To není úplně běžný postup. Jak si udržujete v paměti představení, o kterém máte později psát, když poté vidíte další?
Já si píšu poznámky pouze k představení, o kterém mám později psát. A také si nedělám poznámky během představení, což zde většina lidí dělá, ale až po skončení. Tak si zapíšu pouze věci, které mě opravdu zaujaly a které si i později pamatuji. Ale to jsem já, pocházím z tanečního světa, jsem tanečnice, podle mě věci zůstávají v těle. Nemusíte si je zapisovat. Ale každý má svou vlastní techniku.