Zlatá Praha – Unikátní televizní záležitost

Labutí jezero, choreografie Alexander Ekman. Foto: Česká televize.

Po dlouhá léta se soutěžní přehlídka i s koncerty a vystoupeními odehrávala na Žofíně. Letos se do pravidelně konané soutěže přihlásilo 84 snímků z 18 zemí. O festival mají stále velký zájem světoví producenti, vysílatelé a televizní kanály. Soutěž je to velmi pestrá. Diváci se mohou v klidu usadit do malých boxů videotéky a vybrat si vlastně cokoli z nabídky: filmy z oblasti klasiky, vážné i současné hudby, jazzu a world music, televizní zpracování oper, divadelních a baletních představení. Mnohé z nich ještě před jejich televizní premiérou. Jsou mezi nimi skutečné skvosty a rarity.

Například tradiční portréty o osobnostech, jako je Zubin Mehta, Leonard Bernstein, zajímavý a silný příběh o syrsko-palestinském pianistovi, který sedí za klavírem přímo v ruinách zničeného Damašku, balet natáčený v CERN – největším urychlovači částic na světě. Netradiční spojení velkých legend Plácida Dominga a režiséra Woody Allena, který zrežíroval Pucciniho operu Gianni Schicchi v losangeleském fantastickém operním domě.

Pokud jste si od 28. září do 1. října 2016 udělali čas, mohli jste nerušeně putovat časem a prostorem a užívat si nevšední umělecké okamžiky z představení. A díky kameře jste vnímali detaily výrazu slavných nebo i začínajících umělců, interpretů či pedagogů. 

Vrcholné kvality choreografického a tanečního umění

Mezi tanečními a baletními filmy či dokumenty zářilo naprosto originální a jedinečné pojetí Labutího jezera v choreografii dnešní hvězdy Alexandera Ekmana. „Chtěl jsem vytvořit něco velkého, divokého a jiného. Něco s vodou, využít její síly a moci,“ říká autor. Scénu operního domu v Oslu nechal zalít až pěti tisíci litry vody. K skvělým tanečníkům Norského národního baletu se přidali herci, hudebníci a sopranistka. Snímek natočil Jeff Tudor v německé produkci.

Moc zajímavý italský snímek natočil Felice Cappa o práci významného souboru Michele Abbondanzy a Antonelly Bertoniové. Fragmenty z třicetiletého repertoáru známé taneční skupiny, krátké současné taneční duety a sóla jsou vsazeny do nádherného operního domu z 18. století v Roveretu. Historicky cenný prostor spolu s tancem i nadčasovými bytostmi anděla a dívky přinášejí úžasnou energii.

Francouzská produkce spolu s Němci zachytila neoklasický balet Taťána hamburského choreografa Johna Neumeiera, který vytvořil jako jistou paralelu ke Crankovu Oněginovi. Neumeier se soustředí na podrobnou psychoanalýzu nešťastné hrdinky Taťány Larinové ze slavného Puškinova románu.

Mimořádné bylo vidět poslední kvalitní práce belgické choreografické jedničky Anne Teresy de Keersmaekerové rovněž ve francouzském dokumentu Louise Narboniho z pařížské Opery. Tento baletní soubor má velké zkušenosti i s ryze současnými choreografy a vytříbený styl autorky je ojedinělý a svérázný na poli tance i syrového scénického svícení. Smyčcový kvartet č. 4 Bély Bartóka, Velká fuga Ludwiga van Beethovena a Zjasněná noc Arnolda Schönberga patří k abstraktním vyjádřením de Keersmaekerové leckdy připomínající práci Trishy Brownové.

Pocta bratřím Bubeníčkům

Letošní hosté Jiří a Otto Bubeníčkové se na Nové scéně loučili se svou interpretační kariérou. Hned 28. září 2016 na jevišti Nové scény zřejmě naposled zatančili po dlouhém turné českými a slovenskými městy představení Orfeus. Zároveň premiérově uvedli spolu s producentem Jaroslavem Boučkem a kameramanem a režisérem Martinem Kubalou nedávno dokončený dokument. Během dvou let natáčel režisér Kubala na různých místech, tedy nejen v původním divadle obou bratří v Hamburku. Vidíme záběry z aktivního působení především Otty Bubeníčka, který odešel z Hamburského baletu v červenci minulého roku. V drážďanské Semperoper se zase rozloučil naposled v listopadu 2015 Jiří Bubeníček. Další scény civilní i umělecké jsou natáčené v Japonsku, v baletních sálech, na ulici, v parcích, v přístavech. Samozřejmě také v Praze, kde se oba narodili. Vzpomínají krásně na své dětství strávené v cirkuse a na cestách, na kterých již od kolébky následovali své rodiče. Vzpomínky na dětství jsou intenzivní, radostné, vůbec ne nostalgické. Bratři také mluví o studiu na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, svých pedagozích a začátcích své kariéry v Německu.

Kromě ukázek z konkrétních představení na svých domovských scénách představují své dále se rozvíjející umělecké aktivity. Jiří má za sebou již asi 40 choreografií a Otto se stává uznávaným hudebníkem a výtvarníkem. Kubala tak proniká i do představení nedávno uvedených také u nás. Sledujeme například Obraz Doriana Graye a L’heure bleue z představení Les Ballets Bubeníček v ND Praha, krátký průřez celovečerním a náročným baletem Piano, uvedeným v Plzni v Novém divadle (2015). Hezké a důležité jsou jejich rozhovory, diskuse leckdy na pokraji rozepře.

Celým dokumentem se prolíná duet či jakýsi duel obou. V černých kalhotách, bílých košilích a kloboucích se objevují tak trochu jako frajeři na různých platformách ve Stavovském divadle, na ulici, v jakési pasáži a zřejmě i na letištní ploše. V drobné gestice i hrdém postoji připomínají hollywoodské hvězdy Paula Newmana a Roberta Redforda.

Pocta Darie Klimentové

Daria Klimentová se rozloučila s kariérou již před dvěma lety. Působí pravidelně jako pedagog klasického tance, scénické praxe i rehabilitace na prestižní Royal Ballet School v Londýně. Její loučení se scénou bylo i bolestné, i když, jak sama říká, „užila si toho až dost“, po scéně se jí tak nestýská. Jen žárlí, když vidí svého oblíbeného tanečního partnera Vadima Muntagirova tančit s jinou balerínou.

Její neuvěřitelná světová kariéra uzavřela jakýsi oblouk. Martin Kubala natočil o její práci i životě snímků již několik. Nyní oba představili dva krásné na sobě nezávislé dokumentární filmy nazvané pracovně Povídky. První je opět silnou zpovědí o tvrdé řeholi, martyriu překonávání bolesti, sebe sama v různých nelehkých životních situacích, kdy interpret musí na scénu, přestože se třeba necítí dobře. Daria je také již několik let výbornou organizátorkou letních master classes v Praze a další plánuje dělat v Japonsku.

Provází nás londýnským zákulisím Royal Albert Hall, souborem Anglického národního baletu, kde působila téměř celou kariéru. Vypráví také o svých koníčcích, které jí pomáhají překlenout velký nápor i stresující nejistoty v interpretační práci. Během toho, jak se líčí ve své šatně, mluví s humorem i s jistou nostalgií s Martinem Kubalou, který ji právě natáčí. Miluje samozřejmě svoji dceru Sabinku a vedle rodiny také fotografování. Věnuje se mu dlouho, každý rok vydává pro baletní soubor kalendář a často pořádá fotografické výstavy. I nyní je menší fotografická výstava k vidění ve foyer Národního divadla.

Druhý snímek je více naučný a Daria v něm velmi podrobně vypráví o baletu Giselle, jak o historii, tak o působivém tanečním, ale i hereckém vývoji romantické hrdinky. V dokumentu je velká část natáčená při jejím hostování ve Státní opeře Praha, nejen při zkoušce bez diváků (kterou si tím velmi užívá), ale zároveň i během vlastního představení ve vrcholném nasazení a ve fantasticky vycizelovaném výkonu. Její neobyčejné charisma, noblesa, inteligence a přehled o oboru v širokých souvislostech jsou obdivuhodné. Velké štěstí, že výkony byly ve vhodné době a včas natočené.

Doprovodný program

Zlatá Praha nabídla také doprovodný program, který probíhal na piazzetě Národního divadla. Byla to přehlídka některých oblíbených společenských i latinskoamerických tanců v rámci akce nazvané Den se StarDance. Ve Zlatém dni Zlaté Prahy se na střídačku ukázaly i velmi zavedené ansámbly – vystoupili interpreti baletního souboru Národního divadla, katedry pantomimy HAMU, Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu, baletu libereckého Divadla F. X. Šaldy, ale také se představila bubenická show, bollywoodský indický tanec, Tango Praha, Bohemian Salsa, Art 4 People a další.

Ve dvou večerech se uskutečnily akce Soul of Latin a Soul of Swing, a to na Nákladovém nádraží Žižkov, kde jste mohli tančit až do rána pod vedením mistrů v oboru Honzy Dvořáka a Bohemian Salsa nebo Zig-Zag Zdeňka Pileckého.

Významnou partnerskou akcí se stala Pocta Jiřímu Suchému k jeho 85. narozeninám v divadle Semafor.

Psáno z festivalu Zlatá Praha, 28. září až 1. října 2016, Nová scéna.

Festival Zlatá Praha
28. září–1. října 2016, Nová scéna

Vítězové Zlaté Prahy

Grand Prix Golden Prague
Ayham Ahmad: Klavírista z Jarmúku (č. 65), Accentus Music GmbH v koprodukci se ZDF

Český křišťál – kategorie 1 – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle
Zázrak z Goza (č. 22), Sounding Images GmbH

Český křišťál – kategorie 2 – Performing Arts (záznamy opery, operety, muzikálu, tance, baletu, koncertů, divadelních představení atd.)
Symetrie (č. 25), Truth.io v koprodukci s CTM Pictures, NTR (NL broadcaster)

Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin
Seiji Ozawa: Živoucí duch hudby (č. 43), Camera Lucida Productions v koprodukci s Camera Lucida a La Fondation Louis Vuitton

Cena České televize
Leonard Bernstein: Větší než život (č. 5), Bernhard Fleischer Moving Images v koprodukci s Unitelem

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Přežívající umělci (č. 12), Sounding Images GmbH