Zlatá Praha – Umělci v záběru kamer

Wall dance na Zlatém dni Zlaté Prahy (Barbora Bartoňová a Tomáš Pintér). Foto: Radoslav Vnenčák.

Golden Day

Přestože je tento festival televizních filmů, dokumentů, záznamů koncertů a představení, operních, baletních či tanečních, prezentován vždy dost pompézně a komerčně, uvnitř skrývá zásadní myšlenku. A to ukázat a přiblížit široké veřejnosti nejen nejrůznější snímky v daných uměleckých oborech, ale i živé sólové výstupy z koncertní a taneční tvorby a pořady, kde se v posledních ročnících prezentují účastníci oblíbené soutěže Stardance. Populární tanečník a choreograf společenských tanců Jan Onder se tady představil nejen v „latině“ a „standardu“, ale i ve vlastní talkshow v provozní budově ND.

Během tzv. Golden Day se předvedly taneční soubory z Prahy i z regionů a konzervatoří. Především to byla Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Pražská taneční konzervatoř a odborná škola, letos po delší pauze i Pražská konzervatoř s pěveckým oddělením klasického zpěvu i popu a hudebně-dramatické oddělení. Do programu byly zařazeny rovněž baletní dílny. Jednu z nich vedla první sólistka Národního divadla Nikola Márová. Roztančila především malé děti, které velmi soustředěně opakovaly „labutí trénink“, tedy docela dlouhé sekvence port de bras.

Vedle programu na scéně umístěné na piazzettě Národního divadla, na náměstí Václava Havla, zaujaly paralelně vedené taneční dílny s ukázkami různých tanečních žánrů – například škola argentinského tanga, pole dance, Klub Art 4 people atp. Organizátoři festivalu připravili opravdu bohatý program.

Snímek o Kyliánovi, záznam Dekkadancers

Výjimečným zážitkem se stalo promítání dokumentu o Jiřím Kyliánovi Jeden rok v životě Jiřího Kyliána (premiéra 27. 9. 2019 na Nové scéně). Martin Kubala, zkušený kameraman, scénárista i režisér v jedné osobě, který dokument o českém choreografovi již jednou natočil, opět zabodoval. Tentokrát sledoval Mistra při práci před premiérou titulu KYLIÁN – Mosty času, připravovaném v loňském roce k oslavám 100. výročí Československa baletním souborem Národního divadla v Praze.

Choreografa vidíme spolu s tanečníky ND na tanečním sále, na jevišti, ale také v zákulisí, kde dává poslední připomínky. Jeho poslední slova před premiérou se stávají přímo výzvou, jak co nejlépe ztvárnit dané taneční party. Výzvou, jak má tanečník bránit svoji energii, svoji existenci, svoje bytí na jevišti, které je v životě tanečníka tak krátké.

Mimo vzpomínky a postřehy dokument provází polemika o smyslu naší existence nebo o významu popularity. Zvláště v kariéře tanečníků je do určité míry popularita alfou a omegou. Přes skrytou hloubku nazírání na životní zkušenosti Jiří Kylián nikdy neztrácí dobrou náladu, humor a nadhled. Jeho komentář o tom, zda je správné, aby 100 let od vzniku Československa bylo v Národním divadle oslavováno právě jeho dílem, je skutečně vtipný. Rozmlouvá totiž o emigrantství, o tom, jak se člověk v minulém režimu emigrantem stal: „Šli jsme za prací a za svobodou a zavřeli za námi dveře, takže jsme nesměli domů.“ (Tuto poznámku zvláště mladí diváci nemohou skutečně pochopit.) Kylián vzpomíná na návštěvu Prahy se svým souborem NDT v roce 1982, kam zavítal po čtrnácti letech. Hostovali tehdy na scéně Smetanova divadla (dnes Státní opera Praha). „Byl jsem tady bez státního pasu a mohlo to dopadnout všelijak…“ komentuje tehdejší situaci. Pravdou je, že samotné konání dvou představení stálo skutečně na křehkém ledě. Jeho úvaha o oslavách založení Československa je spíše cynická, když říká, že se „slaví narození a pohřeb zároveň“, protože v roce 1992 Československá republika již definitivně zanikla.

Mimo tyto a mnoho dalších úvah je velká část dokumentu věnována přípravám a vlastní inauguraci Jiřího Kyliána do Francouzské akademie krásných umění. Členem této slovutné instituce se stal 13. března 2019, jako teprve třetí Čech, který byl kdy přizván mezi „nesmrtelné“ osobnosti. Prvním byl hudební skladatel Antonín Rejcha a druhým malíř Václav Brožík. S humornými poznámkami, avšak plně si vědom pocty, líčí Kylián své přípravy. Váží si, že celý taneční obor, doslovně „cech“ choreografie, byl výsostně povýšen mezi další krásná umění. Jediným předchozím přijatým choreografem byl Maurice Béjart a z příbuzného oboru mim Marcel Marceau.

V sekci speciálních projekcí Zlaté Prahy, instalované v prostoru provozní budovy ND, byl premiérově uveden dokument v režii Gustava Skály Poslední večeře (26. 9. 2019). Jedná se o záznam tanečního a přímo mafiánského „hororu“ z dílny souboru Dekkadancers, tedy tří význačných tanečníků a choreografů Ondřeje Vinkláta, Štěpána Pechara a Marka Svobodníka. Premiéra se konala před dvěma lety a záznam pochází z února 2019. Velmi vtipné, v detailech náročné představení objevuje nejen u jmenovaných umělců, ale i jejich kolegů z Baletu Národního divadla mimořádné herecké schopnosti. Recenzi na premiérové uvedení si můžete přečíst zde.

Slavnostní vyhlášení cen

Plných sto dva hodin trvalo mezinárodní pětičlenné porotě, než zhlédla všech osmdesát sedm soutěžních snímků z devatenácti zemí světa, mezi které rozdělila výsledných osm cen.

Strach z odchodu do tanečního důchodu, zdravotní komplikace – s tím vším se musí vyrovnávat bývalá primabalerína Královského baletu Zenaida Yanowsky. Vystupňuje snahu zregenerovat své tělo natolik, aby mohla naposled zatančit svoji labutí píseň – Umírající labuť, jedno z nejznámějších baletních sól a také název dokumentu. Britský režisér Glen Milner natočil intimní dokument, ovládl s ním letošní ročník festivalu a vyhrál hlavní cenu Grand Prix Zlaté Prahy.

„Režiséru Glenu Milnerovi se podařilo prostřednictvím prostého způsobu vyprávění dosáhnout výjimečného vhledu do vnitřního světa baleríny. Umírající labuť je intimním portrétem umělkyně v emočně náročné životní etapě. S výrazovou úsporností, ale zároveň nesmírně působivě dokument přináší silný a dojemný příběh,“ komentuje snímek porota v čele se švédským režisérem Jonasem Hermanssonem. Film, který zvítězil ve velké konkurenci snímků, vznikl ve spolupráci s předním londýnským tanečním divadlem Sadler’s Wells a BBC.

Ocenění VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových získal snímek režiséra Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguji…“. Porota vyzdvihla intimnost portrétu zachycujícího bývalého šéfdirigenta České filharmonie ve významné a bohužel i závěrečné etapě jeho života. Film na pozadí zkoušek, koncertů, rozhovorů a úvah, ale i dosud nezveřejněných archivních záběrů přibližuje osudový vztah Jiřího Bělohlávka k České filharmonii a přináší svědectví o umělcově celoživotní vášni a oddanosti hudbě a profesi.

Přihlášené snímky od jedenapadesáti producentů a televizních společností z celého světa se utkaly i v dalších kategoriích:

Cenu Český křišťál v kategorii záznamy hudebních koncertů si odneslo Rakousko za zprostředkování Letního nočního koncertu 2018 ze Schönbrunnu, na němž vídeňští filharmonici vystupovali s hvězdnou Annou Netrebko. Záznam režíroval Michael Beyer.

Kategorii dokumentů o hudbě, tanci a divadle vyhrál snímek režisérky Anne Catherine Peitz Nezodpovězený Ives, který je prvním filmem o Charlesovi Ivesovi, skladateli moderního věku v Americe. 

Český křišťál za záznamy inscenačního umění putoval do Švédska za snímek v režii Tommy Pascala Představení v Garnier, jež dle odůvodnění poroty vystihuje nejen tvořivost choreografa Alexandera Ekmana, ale i radost tanečníků na jevišti.

Syrový norský dokumentární snímek Pánský klub o křehkosti života, ilustrovaný na příběhu pěveckého sboru pětadvaceti drsných mužů, často s vizáží stárnoucích rockerů, si odnesl Cenu České televize. Zvláštního uznání za mimořádný umělecký počin se dočkal německý režisér Joachim A. Lang, který stojí za odvážnou filmařskou interpretací Žebrácké opery nazvanou Mackie Messer – Žebrácký film Bertolda Brechta.

Speciální cenu za celoživotní dílo na Zlaté Praze udělila již poněkolikáté Evropská vysílací unie EBU a Hudební a mediální centrum IMZ. Letos ji získaly dvě dámy: Gabrielle Babin-Gugenheim z Francie a Anca-Monica Pandelea, producentka a zástupkyně ZDF z Německa.

V programu letošního závěrečného večera vystoupily špičky českého umění: dlouholetá sólistka Národního divadla Andrea Kramešová zatančila duet z baletu Coppélia s Vjačeslavem Burlakem, tanečníci uměleckého souboru Laterny Magiky s ukázkou z celovečerního představení Zahrada. Představila se mezzosopranistka Ester Pavlů, hudební virtuosky houslistka Hana Kubisová a harfistka Jana Boušková či ženský a capella kvartet Slavonics a fenomenální desetiletá dvojčata Alex a Maxim Šestákovi, kteří zahráli na saxofon a klavír jazzovou skladbu.

Zahájení slavnostního večera patřilo letos tanečníkům Baletu Praha Junior, závěr pak ukázce z poslední premiéry Heroes, kterou představili protagonisté nového cirkusu Losers Cirque Company spolu s mimem a tanečníkem Radimem Vizvárym.

Psáno z 56. Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, 25.–28. září 2019.