Zlatá Praha letos i slunečná

Ocenění umělci na Slavnostním předávání cen Zlaté Ptahy.

Ze světa hudby, opery, tance, filmu a televizního i filmového dokumentu se letos objevilo mnoho výjimečných umělců mezinárodní i české umělecké platformy, na programu byly záznamy tanečních i baletních představení a dokumenty o světové taneční scéně. Na špici se ocitla díla a produkce nejen švédské, norské, francouzské a německé provenience, ale též britská a samozřejmě česká. Zásadní akcí festivalu stále zůstává soutěž snímků natočených v předešlém roce. Letos jich porota posuzovala čtyřicet čtyři v kategoriích Performing Arts a Dokumenty o hudbě, tanci a divadle (z původně 73 přihlášených titulů).  

Videotéka Zlaté Prahy

Ve volně přístupné videotéce jsem strávila dlouhé hodiny. A stálo to za to. Snažila jsem se zachytit téměř všechny taneční produkce. Mezi nimi mě zaujal vynikající britský snímek Mladí muži natočený v režii Michaela Nunna a Williama Trevitta na podmanivou hudbu Keatona Hensona a v choreografii Ivana Péréze.

Tanečníci v rolích vojáků prožívají v exteriérech tvrdou realitu. V uniformách tančí a interpretují složité, fyzicky velmi náročné situace. Děj se podle anotace odehrává během 1. světové války, ale může to být jakýkoliv ozbrojený střet.

Výjevy jsou nastudovány a připraveny jistě ve studiích a tanečních sálech. Když se pak snímají v exteriérech, v nichž se odhaluje tvrdá realita (tyto momenty připomínají filmy z vietnamské války Apokalypsa Now… od Francisca Forda Coppoly), je to tvrdá dřina. Tanečníci se pohybují v bahně, ve vodě, při bombardování a v ohni. Smrt je stále nablízku, ale za výjimečných situací se setkají i s přátelstvím a nečekaným citovým vzplanutím. Snímek právem získal Český křišťál v kategorii Performing Arts.  

Ingmar Bergman očima choreografů

Dílo režiséra Ingmara Bergmana patří k švédskému národnímu dědictví a jeho filmy jsou stále mezinárodně uznávány. Čtyři choreografové se velmi úspěšně snažili vytvořit jakousi osobní poctu tomuto velikánovi. Použili i podlehli jeho hlasu, samozřejmě ze záznamu, kdy režisér Bergman komentuje místa, kde prožil krásné chvíle, a hovoří i o svém natáčení.

Alexander Ekman ve snímku Ingmar Bergman očima choreografa svobodně rozvolňuje svoji fantazii a improvizovaně pracuje v prázdném prostoru. Pohybuje se ve velké hale s malým, úzkým průchodem a paprskem světla. Par Isberg pracuje se dvěma vynikajícími sólisty. V duetu muže a ženy vytváří příběh tak trochu podobný Bergmanovým manželským nebo jiným partnerským vztahům.

Dvojice v hangáru vystoupí z malého letadla. Jsou civilně oblečeni. Přímo na letišti se rozvíjí citlivý, intenzivní příběh. Poté v krásném, stylizovaně a elegantně decentním pohybovém slovníku se pár zbavuje obleků i zavazadel, jsou si vzájemně blíž. Velmi je rozruší, když do hangáru přijede malé dětské autíčko. Náhle je jasné, k čemu oba cíleně směřovali, nebo chtěli směřovat, a přitom se stále snažili svůj problém nějak obejít.

Následuje expresivní sólo v choreografii Pontuse Lindberga a poslední sdělení přináší dvojice mladých žen, které mezi sebou intenzivně komunikují. Strukturu jejich vztahu výtvarně dotváří světlé, bílé odstíny, které ladí s čistotou tance, a černá barva dokresluje depresivní stavy mysli. Kompozice Joakima Stephensona končí v bílé, což má symbolizovat přetrvávající naději. Tento snímek získal Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin.  

Ekmanův Sen noci svatojánské a Ekova Sekyra

Alexander Ekman vytvořil další ze svých originálních děl. Po úspěšné produkci netradičního Labutího jezera se pustil do interpretace Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Vůbec se nejedná o slavný a známý příběhu, ale o obrazy a rituální pojetí slunovratu tak, jak jej Švédové prožívají ve svých tradicích. Ekman opět sází na sílu početné skupiny tanečníků, staví na jejich úžasné energii, samozřejmých a jistých tanečních výkonech i na síle, která vychází ze země, senoseče, sedláků, lidí a jejich života, který je s půdou zásadně svázán. Snímek je záznamem představení ze Švédské královské opery na hudbu Mikaela Karlssona.

Legendární tanečníci švédské scény a především skupiny Cullberg Balet Ana Laguna a Yvan Auzely zatančili v kratičkém duetu Sekyra Matse Eka. Je sympatické vidět výkony „tanečníků-seniorů“, a to ve vší úctě k nim, jejich dřívější skvělé kariéře a současné zralosti a originálnímu sdělení. Jsou nyní více herci, jejich cítění dramatické situace má zcela jiný rozměr, než tomu bylo dříve. Mezinárodně uznávaný choreograf Mats Ek nevytvořil geniální dílo, které by se vymykalo jeho slavné tvorbě. Jde jen o krátké a přitom hutné sdělení dvou starších lidí, kdy žena touží po sdílení a vzájemném vnímání a naplnění. Muž je však plně zahlcen svou prací, sekáním dřeva. Nevnímáme téměř nic jiného než sekání polen, které mají na severu zásadní význam pro existenci… Tato docela drsná zpověď končí porozuměním. Snímek získal Cenu České televize.  

Ravel od Cherkaouiho a Verbruggena

Sidi Larbi Cherkaoui, dnes velmi žádaný choreograf, a jeho mladší kolega Jeroen Verbruggen interpretují, každý po svém, Ravelovu hudbu (mj. se jedná o skladby Má matka husa a Pavana za mrtvou infantku).

Cherkaoui se inspiroval „barevností“ nástrojů a impresionistickými vlivy do té míry, že sází na obrazové a detailně výtvarně zpracované výjevy. Na scéně používá pozlacené rámy nejrůznějších velikostí. V harmonii a svítivé blyštivosti nechává tanečníky v historicky laděných kostýmech vyprávět svůj vztah k období na přelomu 19. a 20. století, v době určité mondénnosti impresionismu a Belle époque. V choreografii opět používá zvláštní sborové až sošné výjevy, jak je známe z jeho ostatních, moderněji použitých pohybových variant. Verbruggen zůstává v tanečním projevu jednoduchý, ale čistý, bez vznešených okras. Záznam představení byl pořízen v Antverpském královském baletu.  

Čeští tanečníci na Zlaté Praze

Jiří Pokorný, tanečník a choreograf, původně sólista v Laterně magice a následně dlouhou dobu působil v Nizozemském tanečním divadle, hostuje na mnoha evropských scénách. S velkou profesionalitou pracoval v milánském souboru Aterballetto. Na Zlaté Praze představil titul Slova a prostor, ve kterém se odehrávají poeticky laděná taneční čísla na téma nekonečného koloběhu života – narození, růst, stálost a nehybnost, zánik, smrt a znovuzrození.

420PEOPLE ve spolupráci s režisérem Stein-Roger Bullem a norským choreografem a tanečníkem Jo Stromgren vytvořili projekt Zavřeno. Příběh se odehrává v baru, který je jednou týdně zavřený. Přesto se do něho z důvodu jisté závislosti štamgasti vracejí. Potřebují prostor znovu zažít, možná se potřebují navzájem setkat a vidět.

Patří k nim mladá žena v byznys kostýmku, úzkostný a nejistý muž, precizní barman a další komplikovaný host. Objeví se violoncellista hrající v tomto příběhu dost zásadní roli, když celou dobu doprovází jednotlivé situace a vztahy, které mezi aktéry vznikají a rozvíjí se. Největší sílu má hudba, sólový part Sonáta Zoltána Kodályho v interpretaci Trulse Morka. Nic obzvláště nového se v pohybovém slovníku nerozvíjí, jedná se o obrazy a spíše krátká dramatická sdělení, trochu připomínající jednu z posledních pohybově fyzických inscenací DV8. (V soutěži se objevily také snímky Martina Kubaly Jiří a Otto Bubeníčkovi a záznam jejich Orfea uvedeném ve Vinohradském divadle.)  

Anne Teresa de Keersmaeker zklamala

Vynikající vlámská choreografka, vedoucí skupiny Rosas již od jejího založení, stálice na mezinárodní choreografické platformě a ředitelka světově známé taneční školy P.A.R.T.S pokračuje v principech Béjartovy školy MUDRA. Poslední dobou se ovšem zdá, že žádané projekty poněkud šidí. Vypadá to, že je bere jako „kšeft“, jen tak z rychlíku… Cosi fan tutte je ovšem inscenována ve slavné Pařížské opeře a divák se s tím těžko smíří.

V půlkruhu stojí šest zpěváků a šest tanečníků, trapně si předávají jednoduché pohybové sekvence, odněkud nikam… O význam či sdělení opery vlastně vůbec nejde, jak Keersmaeker ukázala již ve svých předešlých produkcích, kde si troufá na různé interpretace dramatických či hudebních děl jen v úporném minimalismu. Má s ním velké zkušenosti, ale domnívám se, že tentokrát museli být diváci velmi trpěliví a někteří i prchající.  

Záznamy ze slavných operních a baletních domů

Zlatá Praha měla na programu také řadu záznamů inscenací ze světových scén. Mohli jste zhlédnout výborně interpretovaný v dnešní době málo uváděný Sen noci svatojánské z Pařížské opery v choreografii George Balanchina (hudba Felix Mendelsohn Bartholdy); organizátoři sáhli také po Giselle z Mariinského divadla v Petrohradě a Měděném jezdci stejného souboru (šlo o televizní záznamy francouzské produkce). Původní nastudování Rostislava Zacharova z roku 1949 vzniklo v době komunistické totality a bylo jí samozřejmě poplatné. Choreograf Yuri Smekalov se snažil Měděného jezdce oživit a zcela oprostit od patiny přežitého kusu. Vyškrtal zbytečné tendenční tance i výpravu stalinistické éry, a proto lze balet lépe přijmout.  

Martin Kubala o Petru Zuskovi (mimo soutěž)

Pocta Petru Zuskovi se poněkud vymkla z kvality předchozích výborných dokumentů známého kameramana, režiséra a baletního nadšence Martina Kubaly (ve svých dokumentech se věnoval Jiřímu Kyliánovi, Darie Klimentové, Jiřímu a Ottovi Bubeníčkovým, Tereze Podařilové). Nemyslím tím jasnou filmařskou profesionalitu a její přesné sdělení. Přeci jen však snímku Chvění chybí určitá intenzita či pravdivost popisu Zuskovy osobnosti nebo intimnější cesta do jeho duše.

Režisér zaznamenává poslední Zuskovu sezónu ve vedení baletního souboru Národního divadla a jak už napovídá sám název, především jeho autorský projekt Chvění. Nejdříve jako autorský balet v Brně, vytvořený pro tamní baletní soubor, a pak další a nové nastudování – jistou repliku pro baletní soubor Národního divadla v Praze, uvedenou několik měsíců po světové premiéře.

V další části dokumentu se věnuje přípravě dalšího představení i Zuskovým vazbám na rodinu a děti. Krátkému návratu do Kanady a vzpomínkám, ale také přemýšlení o další tvůrčí cestě a o klidnější době, kterou si tento výjimečný choreograf určitě zaslouží.

V rámci večera zatančil Petr Zuska s Terezou Podařilovou duet, který vytvořil v minulé sezóně ve Finsku. Další živou ukázkou bylo sólo ze Sóla pro dva ve výborné interpretaci Ondřeje Vinkláta, prvního sólisty baletu ND.  

Nepotkáte nikoho, kdo by se mračil!

Rok od roku se zvyšuje množství přidružených akcí, produkcí, workshopů, krátkých představení a výstupů, hudebních i tanečních, z nejrůznějších pohledů, stylů i techniky. Ve dvou večerech byly na Nákladovém nádraží Žižkov uspořádány sympatické akce propagující stále přitažlivé swingové tančírny Soul of Swing (29. září) a následující zaměřená na latinsko-americké tance a tango Soul of Latin (30. září). Bohužel se tyto akce překrývaly s hlavním programem, takže se nedalo stíhat všechno. Na piazzettě Národního divadla se první den festivalu objevili tanečníci, vítězové a oblíbené hvězdy z televizního pořadu StarDance.

Zlatý a tentokrát slunečný den Zlaté Prahy se konal 30. září 2017 od dopoledních až do pozdních večerních hodin na piazzettě ND, na náměstí Václava Havla. Proběhl zde maratón koncertů, showcases a workshopů ve velmi širokém smyslu slova. Tato setkání se opravdu vyplácí, protože se potkají nadšení diváci a posluchači s profesionály na všech úrovních. Tato akce je velmi důležitá a přináší radostnou atmosféru. Všichni jsou tancem, tanečními výkony zasaženi, překvapeni, iniciováni a motivováni.

Od capoeiry přes lidové tance, argentinské tango, pole dance, contemporary, pantomimu, výborné hudební výstupy brazilské hudby i jazzu, ukázky tanečních škol, obou pražských tanečních konzervatoří (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Taneční centrum Praha – Konzervatoř) až po ty nejvyšší profesionály, tanečníky z libereckého souboru Divadla F. X. Šaldy, Pražského komorního baletu a baletu Národního divadla v Praze. Vše se odehrává dle velmi přesně daného rozpisu a skutečně to klape.  

Závěrečný slavnostní večer s mnoha poctami a předávání cen

Na slavnostním předávání cen, kterého se večer ujali převážně porotci a osobnosti Zlaté Prahy a Národního divadla, se dostalo poctě vynikající operní pěvkyni Gabriele Beňačkové, která obdržela Cenu za celoživotní dílo. Slavnému hudebnímu režisérovi Brianu Largeovi pak byla předána Cena za celoživotní dílo a Cena IMZ a EBU. Grand Prix Zlaté Prahy si právem odnesly režisérka Olga Sommerová a protagonistka Soňa Červená za filmový dokument Červená, který komentuje celou neuvěřitelnou kariéru světově uznávané operní pěvkyně a herečky, nevšední osobnosti, na pozadí těžkých období 20. století. Oceněny byly také taneční filmy Ingmar Bergman očima choreografa, Sekyra a Mladí muži.

Doplňující program tvořilo vystoupení sólistů baletu ND Ondřeje Vinkláta (Sólo pro dva), Andrey Kramešové a Dmytra Tenytskyho (Louskáček v choreografii Yourije Vámose). Na Nové scéně se po dlouhé době objevila Veronika Kornová Cardizzaro v sóle Joy of Movement. Výjev surfujících mladíků z Malé mořské víly Jana Kodeta zatančili tanečníci ND Praha. Zařazeny byly i vtipně řešená choreografie Ivanky Hannichové What about us a Losers Cirk Company s ukázkou z nové produkce Colaps. V průběhu závěrečného slavnostního večera také zazpívala sólistka opery Olga Jelínková (Kouzelná flétna – Královna noci), vynikající houslista Jan Mráček zahrál skladbu Fritze Kreislera a Pražské saxofonové kvarteto Tři strážníky od Jaroslava Ježka.  

54. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, 27.–30. září. 2017, Nová scéna Národního divadla, náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla), Nákladové nádraží Žižkov.

Porota: Bernd Hellthaler (Německo), John Bridcut (Velká Británie), Danica Dolinar (Slovinsko), Silvia Hroncová (Česká republika), Miikka Maunula (Finsko)