Zlatá Praha aneb Chvála (tanečnímu) umění

Zlatá Praha 2018 na Nové scéně ND. Foto: Archiv Zlaté Prahy.

Jedinečnou přehlídku televizních a filmových dokumentů a přenosů významných představení tanečních, operních, koncertních a divadelních Zlatá Praha jistě není třeba představovat. Festival tradičně představuje dokumenty o svérázných osobnostech a tvůrce nevšedních kvalit, kteří se podílejí na vývoji současné umělecké tvorby.

Dlouhou dobu sleduji toto důležité dění, setkávání umělců, režisérů, choreografů, tanečníků, ale i manažerů a producentů. V několika málo dnech je to velmi náročné, leckdy i časově nezvládnutelné (především pro širší veřejnost a studenty daných oborů). Upřednostňuji možnost zhlédnout soutěžní snímky, kterých je ve zmiňovaných oblastech a uměleckých disciplínách neuvěřitelně mnoho.

Kdo má ale čas, může „gratis“ strávit dlouhé hodiny u videa v soukromí malých kabin videotéky Zlaté Prahy na Nové scéně ND. Po snadné instruktáži lze sledovat opery, balety, čerstvé premiéry ve velkých operních a baletních domech od pařížské Opery, londýnských královských a národních scén, Berlína, Prahy, Vídně, Milána… až po scény alternativní, projekty malých forem. Samozřejmě okem básnické kamery, natočené v nejrůznějších studiích.  

Jak přitáhnout pozornost

Po slavnostním úvodu na jevišti Nové scény Národního divadla 19. září 2018, koncertu operního pěvce Štefana Margity a jeho hostů, se rozjelo dění věnované především popularitě tance v širším kontextu – přes workshopy a ukázky tanečních představení profesionálních i neprofesionálních souborů, tanečních konzervatoří, prioritně vždy Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, Bohemia Baletu, dále Tanečního Centra Praha – konzervatoře a jejího sesterského Baletu Junior. Dále jsou pro veřejnost a milovníky tance vždy přitažlivá show i výuka společenských tanců v podání aktérů a vítězů minulých řad oblíbeného pořadu StarDance.

Jednotlivé ukázky show na piazzetě Národního divadla, náměstí Václava Havla, se proplétají se školními, studentskými vystoupeními, profesionálními soubory i ukázkami workshopů. Samozřejmě, že kvůli časovým možnostem i instalované scéně nemají představení stejnou atmosféru jako v divadelně uzavřeném a nasvíceném scénickém prostoru.

Měřítko zájmu i do jisté míry značně vzrůstajícího obdivu širší veřejnosti k tanci, tanečním profesím a divadelním žánrům je samozřejmě těžko srovnatelné například s obdivem společnosti ke sportovním disciplínám všeho druhu nebo k masovým koncertům populární hudby. Nicméně snaha rozvrstvit či pojmenovat téma tance jako laické zábavy, radosti, odpočinku, relaxace a na druhé straně snaha zaměřit diváckou pozornost k profesionálním divadelním výkonům nikdy nekončí. Pro kontinuitu kulturního povědomí veřejnosti je zásadní. Proto mají festivaly nedozírnou cenu pro jisté vzdělávání i osvětu.  

Soutěžní snímky a nezávislý průzkum dokumentů

Akram Khan, původem z Bangladéše, je známým britským tanečníkem a choreografem. Jeho experimenty vždy mířily do odvážných zásahů lidových tradic a rituálů. Khan je schopen skvěle interpretovat indické tradiční taneční formy a techniky, v nichž je nepřekonatelný. Nečekala bych, že se pustí do převyprávění romantického baletu Giselle. Každý, kdo tento kus zná, se obává nových interpretací baletního klenotu. Akramu Khanovi se zdařila. S English National Ballet letos uvedl svéráznou inscenaci v Londýně s plnou úctou k původnímu libretu, částečně i v upravené hudební předloze Charlese Adama.

Ve stylu tanečního divadla v prostých šedobéžových kostýmech vesnických žen i mužů (mimo skupinu šlechticů, kteří jsou v barevnější stylizaci) se odvíjí známé drama zamilovaných – Giselle a vévody Alberta. Láska Hilariona vše vyzradí a podrazí. Nicméně Giselle se i v této nové verzi podaří milovaného Alberta zachránit. I v neobvyklých tanečních sekvencích a zvláštním tanečním slovníku se podaří pojmenovat, že „láska vítězí“ nad smrtí. Je to krásné představení. 

Francouzská scéna

V době, kdy zemřel Freddie Mercury, frontman, zpěvák, skladatel a člen slavné skupiny Queen, byl francouzský choreograf Maurice Béjart ještě v plné tvůrčí síle. Svým bizarním baletním slovníkem a v neutuchající kreativní schopnosti přetavit lidské osudy do jevištní show uchopil příběh této slavné hudební ikony jako její oslavu i poctu. Se svým souborem Béjart Ballet Lausanne, spolu s Gil Romanem, skvělým tanečníkem a následným šéfem souboru, uspořádal mimořádnou vzpomínku na Queeny s názvem Ballet for Life (premiéra 1996, znovuuvedení 2008). Dokument mapuje vznik inscenace spolu s původními aktéry, hudebníky, s nimiž Béjart vede dialog, a prezentuje tanečníky v typicky „béjartovském“ stylu.

Pařížská Opera nedávno uvedla zajímavý večer čtyř choreografů velmi rozdílného rukopisu s názvem Thierée / Shechter / Pérez / Pite (recenze zde). Projekt není nikterak novým nápadem, jak oslovit diváky a bavit je v úžasných prostorách honosného hlediště pařížské Opery. V úvodu filmu vidíme podivné kreatury ve zlatých trikotech à la Ludvík XIV., které e plazí po chodbách, foyerech, schodištích, aby pak v tekoucích plazových pozicích a pohybových sekvencích skončily na velké scéně, kde se seskupí, zhmotní v jednu hmotu. Jedná se spíše o módní přehlídku à la Époque.

Hofesh Shechter má za sebou bohatou a zajímavou choreografickou tvorbu. Původem izraelský choreograf a hudebník žijící v USA vytvořil pro tento večer Umění nedívat se zpátky. Více než krásným představením Kánon sezón oslnila Crystal Pite, známá choreografka, která pracuje na mnoha světových scénách. Na Vivaldiho hudbu vytvořila ve zkoumání scénického prostoru a jeho zhmotnění, ve stmelení skupinových struktur, skutečné drama. Cílevědomě naslouchá hudební předloze a přitom se drží času, ve kterém žijeme. Bravo.  

Sasha Waltz a její Creature

Plně a v drsně nadsazené německé expresi, význačná choreografka Sasha Waltz opět zabojovala. S různorodým a početným tanečním souborem roztancovala velké téma o lidské bytosti a neuvěřitelně silné energii lidského těla a duše. Známé tváře souboru Sashy Waltz září i přes filmové plátno. Skupina tanečníků se pohybuje v téměř nahých kostýmech a v divadelně zcizeném prostoru. Nemusí nic předstírat. Žijí svoje situace méně či více tanečně expresivní. V tvorbě Sashy Waltz jsou aktéři ve stálém traumatu s existencí, problémy žití… Je to německé divadlo, co vyjádřit a sdělit více než přítomnost okamžiku, leckdy velmi tvrdě prožitých minut života?

Vítězný taneční snímek Zlaté Prahy Nijinsky od Johna Neumeiera, choreografa a šéfa Hamburského baletu, má samozřejmě plné právo na vítězství v profesionálně naprosto jistých podmínkách. Přesto bych si dovolila trochu polemizovat o výsledném rozhodnutí profesionální poroty. Ve sladkobolných, esteticky vyhraněných Neumeierových postupech bych ráda viděla nový progres. Dle mého soudu jen mnou zmiňované přihlášené snímky mohly mít rovněž šanci na výhru... Ale politika stále vítězí ve všech odvětvích, proto se mnohé umělecky zajímavé počiny mezi vyvolené těžko dostanou.  

Zlatá Praha, 55. ročník Mezinárodního televizního festivalu, 19.–22. září 2018, Nová scéna Národního divadla v Praze.