VIZE TANCE 2013… zůstaly mlhavé…

VIZE TANCE 2013… zůstaly mlhavé…

Česká taneční obec se sešla 9. prosince 2013 v hojném počtu v Divadle v Celetné. Hlediště se naplnilo nedočkavými posluchači, program totiž sliboval mnohé diskuse a přednášky z úst významných hostů. Důvod byl prostý: konference Lidský potenciál v tanci, nonverbálním divadle a novém cirkuse, která vznikla pod vedením Vize tance, o. s., ve spolupráci s Taneční sekcí Institutu umění – Divadelního ústavu a Tanečním sdružením ČR. Konference si stanovila za cíl reflektovat vývoj tance a nonverbálního divadla v České republice po roce 1989 a diskutovat nad důležitými tématy, které se tance týkají. Početná účast jak diváků, tak hostů byla obohacující a překvapivá, přestože se ukázalo, že taneční společnost dost často nedokáže spolupracovat kompaktně a jednotně, ale každý si raději ,,hrabe na svém písečku“. To potvrdily i následné, často ostré, výměny názorů. Průvodkyní akce se stala zástupkyně organizátorského týmu Jana Návratová, která nás uvedla do prvního bloku přednášek na téma Vývoj oboru po roce 1989. Zahájil jej Roman Vašek s tématem Balet v České republice po roce 1989. Mluvil o proměnách českých baletních scén od devadesátých let až po současnost. Nabídl statistiky například o platovém ohodnocení tanečníků, poměru žen a mužů v souboru a dotkl se také aktuálního dění v divadelních souborech. Jana Návratová promluvila o Současném tanci v České republice po roce 1989. Zmínila výrazné taneční osobnosti tohoto období, prostory či festivaly. Třetí vystupující byla Veronika Štefanová, jež představila Český nový cirkus po roce 1989, žánr, který v posledních letech získává v Evropě značnou popularitu. Jana Bohutínská řekla několik slov o Novém divadle, jeho kořenech i současné situaci, která tento pojem uvádí do rozpaků. Poslední v tomto bloku vystoupila Daniela Zilvarová prezentující stručně Taneční studia, strukturu a její rysy v rámci taneční podnikatelské komunity. Ukázala první výsledky počátku průzkumu o roli tanečních studií v taneční výchově. Po úvodním bloku prezentací následovaly tři bloky diskusí, které rozvířily napětí na jevišti i v hledišti. První z nich se věnoval systému konzervatoří a jejich schopnosti připravit „použitelného“ absolventa do taneční praxe. Sešli se zde ve výjimečně velkém počtu ředitelé a zástupci českých konzervatoří: Jaroslav Slavický (Taneční konzervatoř hlavního města Prahy), Lenka Flory (Duncan Centre), Antonín Schneider (Taneční centrum Praha), Romana Khauerová (Pražská taneční konzervatoř a Střední odborná škola – nástupce zaniklé Konzervatoře Ivo Váni-Psoty), Ivan Hurych (Janáčkova konzervatoř a gymnázium Ostrava), Zdeněk Kárný (Taneční konzervatoř Brno) a na pravé straně scény seděli ti, kteří některou ze škol prošli nebo pracují v praxi s absolventy těchto institucí, jmenovitě Ingrid Ambruzová Beránková (absolventka TKhmP, nyní právnička), Jan Kodet (baletní mistr ND, zástupce katedry tance HAMU), Veronika Kotlíková (tanečnice a choreografka VerTeDance) a Alena Pešková (šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy Liberec). Partnery do dialogu se tak stali bývalí studenti, kteří by mohli úroveň a prospěšnost vzdělání náležitě porovnat, a rovněž choreografové, kteří měli posoudit připravenost studentů na divadelní praxi. Bohužel rokování často ztrácelo úroveň kvůli neinformovanosti a nepřipravenosti moderátorky (slovem provázela Dagmar Hubová, profesorka taneční katedry VŠMU v Bratislavě), která neznala pozvané hosty ani prostředí jejich práce. V tomto ohledu ztráceli organizátoři konference „půdu pod nohama“, neboť měli moderátorku řádně zasvětit do smyslu i tématu debaty a neponechat rokování víceméně náhodě. Cíl rozpravy se tak brzy rozmělnil. Startovacím bodem rozhovoru bylo nejspíš představit vize svých škol, které plány se už naplnily a které ještě ne. Diskutovalo se o uplatnění tanečníků po škole, jak velmi se mohou všestranně rozvíjet a jak se uplatnit po skončení aktivní kariéry. Docházelo k častým hlasitým neshodám v názorech, dalo by se říct, že to na jevišti i v hledišti ,,vřelo“. Absolventka konzervatoře kritizovala za nepřipravenost na další vzdělání a ředitelé zase obhajovali své praktiky a nutnost sledovat osnovy či se přizpůsobit možnostem svých studentů. Mimo jiné se vynořila i otázka ideálního vzdělání pro tanečníka, která, ač zůstala nezodpovězena, snad přiměla všechny přítomné k zamyšlení nad schopností školních systémů vychovat zároveň uměleckou osobnost i fyzicky dokonalý nástroj. Druhá diskuse se zaměřila na vysokoškolské vzdělání. Stále moderovala Dagmar Hubová a rozhovory opět postrádaly jasné téma i směřování. Představili se vedoucí kateder a ateliérů z HAMU i JAMU: Adam Halaš (katedra pantomimy HAMU), Václav Janeček (katedra tance HAMU), Pierre Nadaud (ateliér klaunské, scénické a filmové tvorby JAMU), Hana Halberstadtová (ateliér tanečního a pohybového divadla a výchovy JAMU) a Jarmila Vondrová (ateliér taneční pedagogiky JAMU), jakož i jejich oponenti z divadelních institucí: Marie Kinsky (SE.S.TA), Martin Pšenička (katedra divadelní vědy FF UK), Jiří Pokorný (balet Divadla J. K. Tyla v Plzni), Šárka Maršíková (Cirqueon) a Eliška Brtnická (Cirkus Mlejn). Mluvilo se o nabídce jednotlivých kateder a oborů, jejich specifikách, akreditacích, osnovách, studijních oborech nebo dálkovém studiu. Opět vládla napjatá atmosféra, která jiskřila i z publika. Poukázala na neinformovanost jednotlivých subjektů ohledně dění okolo sebe, na nepřipravenost veřejně diskutovat a strach vyslechnout a zvážit jiný názor. Debata ťala do živého – odhalila problém nekomunikace jednotlivých oborů, neprostupnost institucí skrz obranné pevnosti svých argumentací. Vyslovila nahlas mnoho negativních emocí, které v posledních letech taneční svět provázejí, a ukázala paranoidní pocit mnoha činitelů, již se cítí obklopeni nepřáteli, konkurenty, laiky a odpadlíky. Třetí diskuse vedená Yvonou Kreuzmannovou už proběhla klidně. Na téma Tanec a pohybové divadlo jako investice diskutovali Libor Kasík (UFFO, Trutnov), Zdeněk Závodný (Divadlo 29, Pardubice), Jan Žůrek (Konvikt, Olomouc) a Lucie Břízová (Magistrát města Pardubic). Jednalo se o prezentaci krajů a jejich konkrétní podpoře tanečního umění, využití budov bývalých fabrik (Pardubice – mlýny) pro kulturní akce a náročnost takové produkce. Debata ukázala, jak je možné téměř nemožné, zabrousila i ke grantům a možnostem dalších dotací a optimisticky zakončila celý den vybídnutím a povzbuzením pléna, abychom se obraceli na politiky a ministerstvo kultury, aby z hlasu mnoha prozřeli, že stojí za to, investovat do nezávislé scény. Konference otevřela mnoho otázek a námětů pro další úvahy a debaty. Je pochopitelné, že jednoho dne se nedalo promluvit o všem. Objevilo se zde hodně známých tváří z různých měst a pořadatelům patří pochvala, že je dokázali v týž den všechny přivést na jedno místo. Přestože diskuse nedospěly k žádným konkrétním závěrům, byly alespoň odstartovány, a i to je pro současnou situaci tanečního oboru krok více než záslužný. Nabízená šance dovést debaty i konferenci k průkaznějším výstupům zůstala kvůli nedostatečné přípravě trochu promarněna, ale doufejme, že se česká taneční obec opět brzy sejde ve své různorodosti a – tentokrát – již s propracovanou i prozíravou vizí, jak by se mohla navzájem obohatit a spolupracovat.