Umění do škol! Reportáž z konference Kreativní města vzdělávají uměním

Workshop Škola tančí s Marií Kinsky. Foto: Lucie Hayashi.

Autor Lucie Hayashi

Pro tanec je to velmi důležité téma, které se už léta snaží organizovat Tanec Praha i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, navzdory nepříznivému dotačnímu systému, a tudíž finanční stagnaci.

„V České republice je velmi náročné dosáhnout průniku mezi dvěma vládními sektory, ministerstvem kultury a ministerstvem školství. Rozhodli jsme se proto soustředit se na změnu systému zezdola – od škol směrem nahoru, ke zřizovatelům. Propojit oblasti kultury a vzdělávání na úrovni komunální politiky je úkolem snazším, a máme mnoho inspirativních příkladů ze zahraničních měst,“ vysvětluje název konference Marianna Sršňová, zakladatelka Společnosti pro kreativní vzdělávání, která akci iniciovala.

Od počátku 21. století hodnota kreativity na společenském žebříčku závratně stoupá. Po dvaceti letech se začíná mluvit také o rostoucích dopadech na ekonomické faktory a kreativní průmysl vykazuje sílící poptávku po absolventech humanitních oborů. Svědčí o tom i směr OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které se ve svém testování a měření výsledků vzdělávání začalo zaměřovat také na kreativitu dětí. Klade větší důraz na osobnostní kompetence dětí, tzv. soft skills, schopnost spolupráce, prezentace a argumentace – nejen na sumu znalostí, které dnes lze nalézt na internetu.

Vizi hlavního města jako ohniska potenciálu kreativity vidí v Praze i její radní pro oblast školství, sportu a vědy Vít Šimral: „Aby se Praha dostala zpět na pozici globálního ekonomického centra, její obyvatelé musí pracovat chytře, ne dlouho. K takovému skoku nedojde bez toho, aniž bychom se naučili, jak v lidech rozvinout potenciál věci měnit a nové vymýšlet. Kreativní vzdělávání je toho zcela klíčovou součástí. Hranice naší budoucnosti neleží na hranicích Prahy nebo Česka, ale v hlavách lidí. Dokážeme je posunout, jen pokud dokážeme zapojit představivost a přemýšlet o světě nově; vnímat, že není černobílý, ale barevný; a dávat mu významy, které nejsou formovány jen naším okolím a veřejným míněním, ale našimi vlastními osobnostmi.“

Na to mj. upozornila ve své přednášce vedoucí oddělení vzdělávání v Helsinkách Marjo Kyllönenová výmluvným srovnáním učebních pomůcek dětí v minulém století a dnes – malé tabulky a tabletu, velmi podobné velikosti, ale odlišné v tom, jakým způsobem pracují s informacemi. Dostali jsme se do doby, kdy není důležité informace pouze pasivně zaznamenat, ale samostatně vyhledat, hodnotit a interpretovat. V duchu hesla „celé město je školní třídou“ se v Helsinkách zavádí výuka i v MHD, na ulicích, obchodních centrech i parcích. Studenti jsou povzbuzováni k tomu, aby do výuky nosili svůj mobil, tablet nebo notebook – jsou to ideální pomůcky využitelné ve vyučování, nikoliv nepřátelé.

Přesto většina českých škol zůstává věrna tradičnímu modelu. Možná z pohodlí, strachu ze změny, neznalosti. „Je pochopitelné, že učitelé potřebují nejdříve vidět, jak aktivity fungují, aby do dlouhodobého programu vstoupili,“ odhaduje Sršňová. Ti, kdo kreativní vzdělávání zažili na vlastní kůži, museli přiznat velkou změnu v nahlížení na předávání informací jak mezi žáky, tak i učiteli. To na velmi jasných faktech doložila i další z mluvčích konference Diane Hebbová, ředitelka pro oblast začleňování umění do života společnosti z Arts Council Wales. Zpětná vazba a evaluace změny myšlení, která má jasný dopad na následné aktivity všech zúčastněných, mluví jasně ve prospěch nestandardních forem vzdělávání. Samotná změna prostoru, usazení, podíl aktivity a interaktivity žáků ve výuce má okamžité výsledky.

Všichni přednášející kladli také velký důraz na provázanost pasivních znalostí s praxí a životem a nepodrývání imaginace, která je dětem vlastní. Výmluvný byl projekt osmiletých dětí, které samy vymyslely a následně tvořily – dávkovač mýdla z kostek lega, který při aplikaci zpívá (pomocí připojení na mp3 přehrávač). Myšlenka, že si děti nerady umývají ruce, protože je to nuda, a pokud by při aplikaci mýdla dávkovač zpíval, umývaly by si ruce častěji a rády, se potvrdila – celá škola si nyní chodí umývat ruce nejraději do jejich třídy. Kombinace výtvarné stránky, designu, architektury i kresby s projektem a technologií stvořila v každodenním životě potřebnou věc, která propojila umělecký zážitek s osobní hygienou.

Kreativita ale neminula ani přítomné posluchače. Z šesti kostiček lega, které jsme dostali v konferenčních balíčcích, nám Paul Collard, ředitel mezinárodní organizace Creativity Culture & Education, nakázal složit za 40 vteřin kačenku. Následným úkolem bylo nalézt během pauzy na kafe někoho se stejnou nebo alespoň podobnou kačenkou. Networking a komunikace v praxi, ale také stud či hrdost na svůj výtvor, evaluace a porovnávání, to vše jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Míra kreativity přítomných přitom vyústila v matematickou úlohu na téma kombinace. Mezi posléze vystavenými kačenkami se nenašly dvě stejné. I když byste u některého výtvoru chtěli namítnout, že „tohle jako kačenka nevypadá“. Vzpomeňme si ale na dětské kresby, kdy dospělý neví, co má na papíru hledat, a dítě mu sebevědomě oznamuje, že nakreslilo vlak/auto/maminku. A na tu naši vžitou potřebu ukázat dětem jediné, podle nás správné řešení. Čímž tvořivost ubíjíme a v dospělosti k ní stěží znovu nalézáme cestu.

Ředitelka expertního centra kulturního vzdělávání Mocca Expertisenetwerk Cultuureducatie v Amsterdamu Peggy Brandonová ve svém příspěvku upozornila, že problémem nejsou vždy peníze nebo natvrdlá vláda, jak by se mohlo zdát. Protože holandští politici podporují umění a kreativitu, jejich dosah si uvědomují i technické firmy a společně vytvářejí mnoho prostoru pro tvůrčí angažovanost populace. Problémem jsou však školy, nízký kontakt mezi učiteli uměleckých oborů a pedagogy na školách, nedůvěra rodičů v příliš mnoho kreativní výuky v rámci povinné školní docházky. Názornou ukázkou nám také předvedla, jak jiných výsledků lze dosáhnout pouze imaginativním zadáním téhož úkolu: a) nakreslete rybu, b) nakreslete ideál ryby a sdělte svému sousedovi, co pro vás představuje. Stejné téma se v tu chvíli stane vlastním, zajímavým materiálem k přemýšlení a asociaci – povzbudí jinou mozkovou aktivitu a rozproudí tok energie a pozornost (i ve znuděných školních lavicích).

V odpoledních hodinách si mohli všichni vyzkoušet na vlastní kůži, co to kreativní vzdělávání znamená. Pekly se dorty, vytvářely filmy, sledovala data, počítaly vzorce, měřil čas, řešily technologie. Mezi workshopy s využitím umění, tedy designu, divadla, médií, hudby, scénografie, architektury nebo aplikované tvorby, nechyběl ani tanec. Tanec Praha a SE.S.TA představili své projekty Tanec školám a Škola tančí. Martina Filínová prezentovala na příkladu konkrétní ZŠ nadšení, jakým je taneční a pohybová výchova začleněna do povinné školní docházky a pomáhá žákům ke spolupráci, komunikaci, intergritě aj. Marie Kinsky následně vedla přítomné k pohybové improvizaci a choreografické kompozici na téma zlomků a matematických představ geometrie. Oba projekty spolupracují s profesionálními umělci a pedagogy tance a pohybové výchovy, kladou důraz na hodnoty, jež pouze tanec nabízí: tělesný prožitek z interakce a komunikace, jiné než verbální vyjádření a kontrolu emocí, prostorové představy zažité na vlastní kůži, vnímání vlastního prostoru, soukromí, studu, kreativity a energie. Právě sdělení, že vzdělávání ani kreativita nemusí probíhat pouze „u stolu“, verbalizována a v tichosti soustředěna, že jiný úhel pohledu mnohdy dokážeme získat i díky novým polohám vlastního těla, je v těchto projektech jedinečné. A v době, kdy jsou i nejkreativnější jedinci připoutáni ke svým laptopům, nejvýše potřebné.

Celý program konference vyvrcholil několika kulatými stoly, u nichž jsme hledali argumenty pro nutnost zavedení kreativního vzdělávání do výuky, návrhy, jakým způsobem implementovat kreativní procesy, co pro to může udělat každý z nás a jak. Přestože mezi účastníky bylo jen málo aktivních umělců, nutnost zapojit umělecké vzdělávání do výukových procesů rezonovala mezi všemi. Můžeme být hrdi na to, že i přes nepřízeň dotačních systémů se dvě naše vlajkové organizace v boji o existenci tance v rámci školní docházky nevzdávají.