THINK BIG!: Festival taneční produkce pro děti a mládež, který Čechám chybí

Haptic Hide - Beat By Bits. Foto: Laurent Philippe.

Autor Lucie Štádlerová

Energická nálož v centru historického města

Nástup interpretů díla Beat by Bits, venkovní adaptace původní divadelní performance 16BIT (2022) od Pauly Rosolen a skupiny Haptic Hide, predikoval spíše nějaký sportovní zážitek, ale záhy se tyto obavy diváka očekávajícího tanec nebo alespoň pohybovou performanci rozplynuly. Devět tanečníků v červených a modrých trikotech s nohavičkami vstoupilo do veřejného prostoru před mnichovskou radnicí na Marienplatz velmi neslyšně přelézáním jeden přes druhého. Poklidná atmosféra trvala krátce a s nástupem techno hudebního doprovodu se celá inscenace transformovala do neutuchajících energicky až vášnivě nabitých pohybových sekvencí. Na první pohled bylo jasné, že před diváky stojí technicky skvěle vybavení tanečníci s obrovskou energií v těle a každý s jiným přitažlivým espritem. Vodí si divákovy oči prostorem a komunikují skrze celé své tělo. Chytlavá hudební produkce v techno stylu probouzí obecenstvo k pohybu. Letmým pohledem vpravo i vlevo sleduji, jak se publikum usmívá a vlní. Celá performance je založena na rytmu a opakujících se úderných pohybových variacích. Tanečníci je interpretují na různých místech, v různě velkých skupinkách a v různém natočení, někdy i jako sólo v battlu. Díváme se na náramný taneční projev, urban dance v provedení tanečníků s širokým pohybovým vybavením. Jsou obdivuhodní i v udržení napětí a energie, neustále se hecují, podporují se, nebojí se na vyhřátém vykachlíčkovaném náměstí ani prvků breakdance, různých přemetů a otoček. Ať si oči diváka vyberou kteréhokoliv tanečníka, dostanou velkou nálož adrenalinu, který jej stále víc a víc ponouká k aktivnímu tanci. Jako kdyby to obrovské fyzické fluidum každého z nich bylo mocným kouzelníkem a všechny přihlížející očaroval. Beat by Bits využívá svoji sílu a snaží se o zahrnutí každého, kdo přihlíží. Svou atraktivitou motivuje k pohybu. Dokazuje sílu hypnotického vlivu kolektivu na společnost. Probuzení z této inscenace velmi zamrzí. Ačkoliv bylo na náměstí velké horko, tento taneční kus rozhodně osvěžil. 

Rozmarné léto u moře

Do zcela jiného energetického rozpoložení diváky přeneslo představení s názvem Hush holandské tvůrčí skupiny De Dansers. Nejprve jednohlasým tónem a poté kánonem se otevírají dveře do letních milostných příběhů několika párů. Romance se odehrává u velkého mola někde na pobřeží. Zpěv a cappella se rychle promění v plnohodnotný koncert, u stěny na jedné straně stojí celá bicí souprava, dvoje klávesy a elektrická kytara. Ne nadarmo je podtitulem této inscenace taneční koncert. Na první pohled je zcela jasné, kdo z aktérů má za sebou jakou uměleckou historii – vidíme čtyři tanečníky a dva hudebníky, ale v mnoha scénách si svoje role vyměňují a pohrávají si s novou výzvou. Lépe však obstojí hudebníci v taneční pozici. Pohyby, které jsou jim v choreografii přiděleny, zvládají solidně, oproti tomu některým tanečníkům z úst vycházejí nečisté tóny, ale ano, jejich pozice je těžší. Udýchat zpěv po náročném tanečním výkonu se nedaří každému. V čisté dvojroli tanečníka a hudebníka je muž v modré, rozevláté košili, který tančí, ale i skvěle hraje na elektrickou kytaru. Pohybové schopnosti tanečníků jsou však excelentní. Fyzicky náročná choreografie skvěle dle tématu pracuje tak jako vztahy v reálném životě s oporou, pádem, zachycením, a tedy i důvěrou, těla účinkujících se proplétají a tisknou, aby se za chvíli od sebe rázem odpuzovali. Chvílemi to vypadá, že se nejedná o letní romanci, ale spíše milostnou krizi. Hádky a usmíření, pocit síly a moci střídá stále dokola něha a submisivita.

Fascinující je naprostá synchronizace pohybu a hudby. Jako by si společně hrály hru na orchestr, jen je zcela zastřena role toho, kdo udá rytmus a tempo. Jednou je to hudebník a jindy tanečník. Jsou v tom sehraní až neuvěřitelně, dýchají a cítí rytmus, jako by byli jedna bytost. I přes veškeré kvality, které jsou v tomto kusu evidentní (dokonale hovořící pohyb, dobře vybraná a sladěná hudba, téma a sdělení), se od chvíle, kdy se molo rozbije na několik kusů, což pravděpodobně symbolizuje i jizvy ve vztazích, vše opakuje a natahuje, až diváka zcela unaví. Choreografii Hush by určitě prospěl kratší a jasněji zakončený formát a také jasné rozhodnutí, vzhledem k dospívajícím divákům, zda se budou, nebo nebudou pouštět do tématu nahoty. Průhledné tělové podprsenky často nadělají více škody než užitku. Teenageři, kteří na představení přišli, se tomuto pokusu chichotali. A navíc si nejsem jistá, zda takto rozvlekle abstraktnímu zpracování letního příběhu lásky mohli vůbec porozumět.

Silné téma v upadajícím tempu

Představení Esther izraelské umělkyně Reut Shemesh, nyní žijící a tvořící v Německu, slibovalo zajímavou sondu do života dospívající dívky, který se odehrává mezi uniformami. V průběhu hodinového pohybového kusu společně s Esther vzpomínáme na její dětství a dospívaní. Pro většinu Evropanů uniforma životním fenoménem není, ale pro ty, kdo se narodí například právě v Izraeli, ano, proto tato inscenace vzbuzovala velká očekávání a přínos určitého stanoviska. Práce Reut Shemesh je celosvětově uznávaná, zabývá se výzkumem kořenů a dědictví židovské ženské kultury a vzdělanosti, jako formu sdělení nejčastěji užívá multimediální taneční performance. Tak tomu je i v případě Esther. Výslednému jevištnímu ztvárnění předcházelo sbírání fotografií lidí v uniformách, které se staly podkladem pro dramaturgii představení i tvorbu kostýmů. V průběhu inscenace se pracuje právě s promítáním získaných fotografií na dvou bílých plátnech natažených v zadní části pódia. Zcela totožné obleky se pak objevují na pěti performerech. Celé vyprávění je obaleno do rytmicky opakujících se sekvencí ve stejném pořadí: představení uniformy, vysvlékání, skládání uniformy a oblékání další. Každá představuje jinou životní fázi. S Esther tak procházíme obdobím katolicismu (ministrantská sutana), prožíváme s ní působení v nějakém sportovním klubu (sportovní dres s kraťasy a roztleskávačka), jsme svědky nošení školní uniformy, života se skauty (skautské kroje postupně oblékli všichni aktéři), pubertálního vymezování se a sympatizování s K-popem (obleček ve stylu manga), setkávání se s úředními pozicemi (kravaťácký oblek), vyhledávání přátel nesvázaných uniformou (běžně nošené pohodlné šortky a vytahané tričko) až po naprosté vymanění se z navlékání se do uniforem a obrat k civilnímu nošení jeansů a svetru. Na jevišti je tak neustálý zmatek, pořád se někdo svléká a obléká, mezitím tančí, skáče, běhá nebo hraje na flétnu či housle. Některé pohyby působí až lehce agresivně, to evokuje především dusot, kopy, lascivní pohyby jednoho narcistního muže a občas nějaký křik. Nečekanou akcí je pak zinscenované prožití prvního intimního zážitku. Ten je znázorněn tak nějak neautenticky objetím muže zezadu, kopulativními pohyby a tělovým trikotem na dívce s dokreslenými bradavkami a dívčím ochlupením. Inscenace určená mládeži 14+ tak působí velmi chaotickým dojmem, tempo a dramaturgie pokulhává a zdá se, že to hlavní a nejdůležitější sdělení teenagerům zůstalo skryto. Esther možná chtěla s námi diváky prožít svoji cestu od raného dětství až po pubertu a zároveň vyprávět o nesvobodě dětí v uniformách, jejich škatulkování a nálepkování a těžké cestě k vykročení z určité role. Tohle všechno si asi domyslí dospělý, zkušený divák, který o světě už přece jen něco ví, ale dostane se tato klíčová myšlenka skrze takto zvolenou formu k cílovému divákovi 14+? Spíše bych tipovala, že ne. 

 
Prototyp úspěšného dětského představení 

Děti je třeba zaujmout, věnovat jim autentickou pozornost nebo si začít hrát tak, jak si hrají ony. Třeba postavit doprostřed jeviště obrovskou prolézačku, která sehraje hlavní roli celé inscenace. Takhle chytře na to šel autor konceptu a choreograf Jasper Džuki Jelen společně s Mojrou Vogelnik Škerlj, kteří pro holandský soubor The100Hands připravili inscenaci Out of the Box. Diváci sedí ve dvou až třech řadách okolo žluté krychle vyrobené z kovových šprušlí, působí jako nadměrná dětská prolézačka. S prvním tónem nevýrazné a až nepodstatné hudby se zjeví první žena, která si nejdříve mapuje terén, po chvíli vleze dovnitř a nehodlá svoje útočiště opustit, ba do něj někoho pustit. Využívá možnosti věšení se na objekt, metá uprostřed kotrmelce, skáče z rohu do rohu, otáčí se po vnitřním obvodu krychle. Atmosféra se změní v okamžiku, kdy se na obzoru zjeví muž, pak i druhý a chtějí se dostat dovnitř. První osazenkyně tohoto pofidérního domova je samozřejmě nechce vpustit. Začíná veselý a legrační boj o vlastní místo v životě. Nádherná je práce s napětím, s momentem překvapení, jednotlivé akce se stupňují a diváci jsou drženi v neustálém neklidu. Znenadání se vkrade do příběhu čtvrtá postava, drobná dívka, která se do teď schovávala pod touto velkou rekvizitou a velmi bryskně zpoza ní vyskočí. Moment úleku se tvůrcům povedl. Pak už se všichni čtyři dohodnou a započnou společné příběhy uvnitř. Je vidět, že se oťukávají, různě škádlí, zkouší, co si mohou jeden na druhého dovolit, kam až mohou zajít, jak detailně si s druhými mohou pohrávat. V očích přítomných (nejenom dětí, kterých na tuto inscenaci přišlo poměrně dost) je vidět radost, na rtech se každému špulí úsměv. 


Out of the Box naprosto brilantně pracuje s rytmizací díla, schovává si další a další trumfy na později. Nejprve se ti čtyři kočkují jako divoké šelmy a po různých peripetiích se proti sobě vzájemně spolčují a rozcházejí. Další vlnou údivu je proskočení nejsubtilnější tanečnice skrze mříže, doteď se charakterem pohybu zdálo, že tato varianta úniku z boxu není možná. A ona je a stává se formou úniku i pro ostatní. Tanečníci jsou i výrazově velmi zajímaví, jsou na sebe napojeni a vysílají pozitivní atmosféru. Svítí jim oči, jako by sami byli dětmi. Děti v závěru inscenace do svého útočiště také pozvou. Jednotlivě je vyzvou k tanci a stále ve stejném pohybovém stylu si je usadí doprostřed žlutého objektu. Neváhají vyzvat a přizvat dovnitř i některé rodiče. Pak jim nad hlavami prolézají ze strany na stranu a nebojí se ani stoupnout si na jednotlivé horní hrany a dívat se na svůj „úlovek“ zcela shora. 
Představení je určeno pro malé předškolní diváky, ale užijí si to i dospěláci. Je hravé a roztomilé a přesně hraje na dětskou strunu, pozornost dětí si drží po celou dobu. Lepší tečku na závěr festivalu THINK BIG! jsem si nemohla přát.

Zde jsem si uvědomila, že THINK BIG! by měl naši taneční komunitu inspirovat. Máme festivaly tance, pohybu, nového cirkusu, pouličního divadla, baletu… a ano, v rámci nich se sem tam objeví nějaký kus pro děti, ale nemáme festival taneční a pohybové produkce pro děti jako takový! Já jsem viděla jen střípek, ale v průběhu tohoto ročníku měly děti a teenageři z Mnichova možnost zhlédnout mnoho zajímavých představení, která je mohla inspirovat k pohybu, vyjádření se skrze tanec a zároveň jim možná pomohla se ztotožnit s mnoha tématy a vypořádat se s nimi skrze svoji a interpretovu tělesnost. To je přece pro tuto cílovou skupinu strašně moc důležité. To by si i české děti zasloužily. Co na to čeští taneční a pohyboví tvůrci pro děti a mládež? Není na čase se inspirovat a něco s tím udělat?

Psáno z festivalu THINK BIG! z Mnichova ve dnech 11.–13. července 2024.

Beat by Bits
Idea, choreografie, režie: Paula Rosolen
Koncept: Paula Rosolen, J.M. Fiebelkorn
Rozvinutí konceptu: Daniel Conant, Felipe Faria, Steven Fast, Kyle Patrick, Capucine Schattleitner, Steph Quinci
Tančí: Daniel Conant, Felipe Faria, Steven Fast, Kyle Patrick, Capucine Schattleitner, Alizée Duvernois, Amie Jammeh, Anima Henn, Eléonore Bovet, Kino Luque
Hudba: Nicolas Fehr a Mauro Zannoli
Kostýmy: J.M. Fiebelkorn
Zvukový design: Mauro Zannoli 
Produkce: Michael „Beli“ Hennig 
Distribuce: Otto Productions

Esther
Koncept a choreografie: Reut Shemesh 
Tanec a choreografie: Juliana Oliveira, Kelvin Kilonzo, Mihyun Ko, Brit Rodemund, Enis Turan
Světelný design: Ronni Shendar
Design kostýmu: Marie Siekmann
Hudba: Micha Kaplan
Asistence choreografie: Katja Pire
Foto: Jonas Zeidler 

Hush
Koncept: Guy Corneille, Josephine van Rheenen
Choreografie: Josephine van Rheenen společně se souborem
Živá hudba a tanec: Ruben van Asselt, Guy Corneille, Yoko Haveman, Marie Khatib-Shahidi, Wannes De Porre, Hans Vermunt
Scénografie a světelný design: Timme Afschrift 
Kostýmy: Carlijn Petermeijer
Zvukový technik: Chieljan van der Hoek / Jorn Kortooms / Mees van Oosterhout
Dramaturgie: Moniek Merkx Production 

Out of the Box
Koncept: Jasper Džuki Jelen a Mojra Vogelnik Škerlj 
Choreografie: Jasper Džuki Jelen
Tančí: Bryan Atmopawiro, Alison Duarte, Myrthe Marchal, Nathalie Schmidt 
Hudba: ArthurMusic 
Dramaturgie: Moos van den Broek, Mikaêl Orozco 
Design boxu: Menno Boerdam 
Tvůrce boxu: Jitze Wils
Kostýmy: Esther Sloots
Foto: William van der Voort