The Touch Of The Open aneb Krajina doteků

Touch of the Open. Foto: Archív SKOK! o.z a Robert Flynt.

Autor Hana Strejčková

Žádný, jakkoliv dokonalý, popis v tomto případě nenahradí ono „tady a teď“. Slova, byť inspirovaná vjemy a proměnami pocitů při sledování vývoje nekonečného či dlouhočasového obrazu o vztahu fyzického a spirituálního těla, najednou jako by nedostačovala. Performativní esej tanečníka a choreografa Jara Viňarského Dotek otevřeného / The Touch Of The Open připomínala meditaci na okraji propasti: nijaká jistota, naprostá připravenost ve stavu odevzdanosti, na pohled bezmezná důvěra vůči ostatním i sobě samému. 

Divák jako spoluautor 

V odhaleném prostoru Divadla Ponec, ve smyslu oproštěném od výkrytů a další metráže napomáhající vytvářet hlubší divadelní iluzi, stála krychle ze dřeva. Přede dveřmi vyřezanými do čelní stěny ležel rudý kobereček. Tato jevištní dominanta, dále nekonkretizovaná, se poměrně záhy stala předmětem zvědavosti, prvotním impulzem k prolomení konvence, kdy přihlížející sestoupili z hlediště, vešli na jeviště a vstoupili do prostoru, kam oko divákovo nedohlédne. Přeneseně by tato cesta mohla znamenat opuštění bezpečné zóny, vystavení se cizím pohledu čili riziku a vstupu do neznáma (do dřevěného boxu). 

Méně nápadně na sebe upozorňoval počítač umístěný na pomyslné hraně hrací plochy, stejně jako projekce toho, co on-line psali jak spolupracovníci Jara Viňarského, tak diváci. Po většinu času byl totiž na zdi vidět z projekce jen zlomek, útržek slova, slabiky. Překrytá čočka projektoru jako by záměrně znesnadňovala čtení, aby snad divák zahořel zvědavostí a šel se sám podívat na napsané přímo na notebook. Každý mohl přidat vlastní úvahy o doteku, těle, uvědomování.  

Téměř dvouhodinové putování po lidském těle, s jeho částmi, uvedl ženský hlas, jenž kladl obecenstvu otázky s cílem sladění se, zcitlivění ve vnímání, zpomalení. Některé otázky sklouzávaly až k patosu, například: „Jak zní tma?“ Jiné vyznívaly vtipně anebo povzbudivě ve smyslu zastavit se a opravdu vědomě být v každém přítomném okamžiku, a poté si vybavovat detaily z krátkodobé paměti, například: „Vybavíte si, jak vypadala scéna ještě za světla?“ Proslov obsahoval i pobídky k aktivní účasti v performanci – jít kamkoliv, dělat cokoliv, být kdekoliv, nebát se čehokoliv. Světlo, tma, světlo, a do toho se otevřely dveře, z krychle vyšel muž. Nahý a sám na jevišti. A položil se na podlahu. 

Touch of the Open. Foto: Martin Mulik.

Konfrontace s nahotou

Křehká, až zranitelná nahota tanečníka mi evokovala art performance, body art umělců Mariny Abramović nebo Maguy Marin, či přímo představení Sous ma peau Francouzky Maxence Rey a spousty dalších, pro něž je tělo zásadním předmětem výzkumu ve vztahu ke světu, společnosti, sobě, Bohu. Umělci se v nich neváhají postavit výzvám nehledě na samozřejmý diskomfort. 

Autor The Touch Of The Open nechával vědomě proměňovat tvar svého obnaženého těla pod rukama performerů a diváků. Všem nabídl svobodu v rozhodnutí, jak uvádět jeho fyzické tělo do pohybu tlakem, tahem, dotekem ve všech směrech a na různých místech. Stal se živou materií, do které se otiskovali ti druzí, manipulovali s ní, pohrávali si, ochutnávali ji a okusovali, štípali, otáčeli, převraceli, balili, pokoušeli její těžiště, k němuž se vztahovali, zrcadlili se v ní a také vzájemně mezi sebou. Ať sólově nebo kolektivně, účastníci z řad diváků nabízeli mnoho dalšího, co jen bylo v tu danou chvíli možné, co bylo zajímavé zkusit a o co bylo žádoucí se pokusit. Experimentální performance působila jako nepředvídatelný sled událostí, pozic, postojů, konstelací ve vznikajících vztazích. Jedno, zda nalezených v přítomném okamžiku improvizací, či zařazených bloků nazkoušených choreografických pasáží. Dle mého pocitu, nejspíš zásluhou publika, z něhož mnozí patřili k taneční komunitě, se performance ze strany diváků neroztříštila, například nadměrnými vstupy, nevhodným chováním, nebo jinými možnostmi sebeprezentace. Chvílemi mi dění na ploše podbarvené monotónní zvukovou variací začalo připomínat praktickou výuku kineziologie, anatomie, nebo manipulaci s hendikepovanými, ale stejně jako ostatní jsem mohla i já změnit své místo, svůj úhel pohledu. Každý dostal možnost přilehnout, obejmout, zapojit se, podržet, být oporou, přidat se k tvůrčímu týmu, stát se součástí výzkumu, nebo si jen jednoduše zkusit něco, co se obvykle v divadle nedělá.

Nahota Jara Viňarského, postupně znásobená ostatními nahými těly, nepůsobila ani šokujícím dojmem, ani nepatřičně, spíš zranitelně. Opakovaně se choulil v pozicích Piety, jednou mu dokonce divačka přes ramena přehodila svetr. Jak plynul čas pozorováním expozice, procesu polohování a pohybů těla, vyvstaly mi na mysli otázky jako „Jaká je dnes míra otevřenosti vůči nahému tělu? Není dnes nahé tělo nadužívaným nástrojem – prostředkem? Jak nahé tělo působí na jevišti a jakou změnu přineslo jeho přemístění na diváckou židli? Kolik svobody a otevřenosti si dopřeje "běžný divák"? Nakolik je možné se oprostit od hlavy a odblokovat tělo?“

Filozofická fyzická esej tanečníka Jara Viňarského a jeho spolupracovníků působila jako řeka, kdy se do hlavního toku přilévaly jiné přítoky a pak mizely, aby se vynořily další. Performance plynula jako voda, tanečník byl konstantou, k níž se vztahovali ostatní. Přicházeli, odcházeli, přesedali si, pozorovali a tak tomu mohlo být donekonečna…   

 Psáno z premiéry dne 15. ledna 2019, Divadlo Ponec.

Touch of the Open. Foto: Martin Mulik.

The Touch Of The Open
Koncept: Jaro Viňarský
Vytvořeno ve spolupráci s: Tomáš Janypka, Tomáš Morávek, Simona Gottierová, Katarína Ďuricová, Christian Frederickson
Ve spolupráci s umělci: Zdenka Brungot Svíteková, Nela H. Kornetová, Lea Kukovičič, Marek Menšík, Kamil Mihalov, Martin Talaga
Choreografická citace: Palissimo / Endangered Pieces(2013)
Vytvořili: Pavel Zuštiak, Matthew Rogers a Jaro Viňarský
Premiéra: 15. 1. 2019