Londýnský The Royal Ballet patří bezpochyby k těm nejaktivnějším souborům na sociálních sítích a na poli sdílení svého umění pomocí videozáznamů – ať už se jedná o pravidelné streamování ze zkoušek, živé přenosy v kinech, nebo jako jeden ze zakládajících členů každoročních World Ballet Day (ten letošní mimochodem proběhne 29. října), kdy prostřednictvím téměř celodenního živého vysílání sdílí s publikem každodenní rutinu svých tanečníků.
Jeho členové, obdobně jako valná většina ostatních umělců po celém světě, byli od jeviště nuceně odstaveni v polovině března, kdy Británie na dobu neurčitou uzavřela veškeré divadelní scény. Po sedmi měsících stále není jisté, kdy bude možné začít s pravidelným hracím plánem, vedení souboru se však rozhodlo připravit speciální gala program a alespoň na jeden večer se vrátit k určitému normálu. V pátek 9. října tak proběhlo více než tříhodinové (pro jistotu ještě zopakuji – tříhodinové!) představení s příznačným názvem Back On Stage složené z nesmírně barevné palety choreografií, které mohli sledovat nejen lidé po celém světě u svých zařízení, ale rovněž naživo v opeře v Covent Garden, kde bylo přítomno téměř čtyřsetčlenné publikum tvořené především studenty a rodinami zdravotnického personálu.
Dramaturgie večera se odvážně rozkročila přes značnou šíři celého repertoáru souboru od čistých klasik baletů z odkazu Maria Petipy a Lva Ivanova přes neoklasiku George Balanchina a téměř otcovské choreografické figury anglického baletu Fredericka Ashtona a Kennetha MacMillana až po současnou generaci v čele s residenčními tvůrci Christopherem Wheeldonem a Waynem McGregorem nebo Hofeshem Shechterem a Cathy Marston, která speciálně pro tuto příležitost vytvořila nový duet.
Onu petipovskou klasiku zastupovalo tzv. bílé adagio z Labutího jezera (v programu uveden historicky správně Lev Ivanov, leč chyběla zmínka o autorovi aktuální inscenace z roku 2018, kterým je Liam Scarlett) v podání křehké, během tance pomalu vůči svému partnerovi roztávající Akane Takada a Federica Bonelliho, který sice nedostal přespříliš tanečního prostoru, přesto věrně zachytil onoho romantického hrdinu, kterým princ Siegfried je. Na druhou stranu výrazového spektra patřilo velké pas de deux ze 3. jednání Dona Quijota (opět uveden pouze Marius Petipa bez odkazu ke konkrétní inscenaci, kterou pro The Royal Ballet vytvořil v roce 2013 Carlos Acosta), jehož se chopila Marianela Nuñez s Vadimem Muntagirovem. První sólistka souboru je se svým jihoamerickým temperamentem, šibalskou jiskrou v oku a nakažlivým úsměvem ideálním ztělesněním Španělky Kitri, které dopřává nejen neodmyslitelnou stabilní techniku, ale rovněž charisma, s nímž si nesmlouvavě podmaňuje scénu. Z výkonu jejího partnera jsem byla pohříchu rozpačitější, v úvodním adagiu mu scházela téměř jakákoli osobnost, což zrovna v případě tohoto baletu a v přímé konfrontaci s živelnou Nuñez, jež se o vzájemný kontakt a komunikaci snažila o sto šest, bije do očí. Muntagirov se pak paradoxně otevřel a uvolnil až ve své variaci, kde neměl na starosti nic jiného než svou vlastní virtuozitu.
Taneční čistotu přinesl na jeviště George Balanchine adagiem ze svých Diamantů (třetí část celovečerního baletu Drahokamy z roku 1967), v němž se představila Sarah Lamb se svými fascinujícími nárty a Ryoichi Hirano jako okouzlený partner. I v jejich případě se vztah mezi oběma rozvíjel postupně, opatrně, aby dospěl k absolutní pokloně tanečnici, kdy partner nemá jiné možnosti než jí klesnout k nohám. Výraznějšího dojmu za sebou ovšem Diamanty nezanechaly, obdobně jako poněkud generický duet In Our Wishes od Cathy Marston v podání Fumi Kaneko a Reece Clarka, kteří díky kostýmům vyvolávali dojem vztahu umělce a jeho v hedvábí oděné múzy. K choreografii rozvíjející stokrát viděný příběh patrně nešťastné, k zániku předem odsouzené lásky však bez většího kontextu nebylo z diváckého hlediska tak docela možné přilnout.
Z odkazu Kennetha MacMillana byla vybrána hned tři díla – balkónové pas de deux z Romea a Julie (1965), bez něhož si snad pořádné gala představení ani není možné představit, téměř neznámý duet z choreografova úplně posledního baletu Carousel (1992) a v závěru kompletní Elite Syncopations (1974), u nichž vdova po slavném choreografovi dovolila značně rozšířit obsazení tak, aby mohl během večera na jevišti vystoupit opravdu celý baletní soubor.
V Romeovi a Julii excelovala vedle svého partnera Cesara Corralese Francesca Hayward svým procítěným, až filmově detailním herectvím a čistotou prvního milostného vzplanutí. Duet If I Loved You z Carouselu (v podání Mayary Magri a Matthewa Balla) rovněž pojednával o vztahu mezi mužem a ženou, jehož sledování ve mně probouzelo myšlenky na téma patriarchálních přežitků a toho, nad čím pro všechno na světě přemýšlel kostýmní výtvarník Bob Crowley, když oblékal mužského hrdinu…
A pak přišly Elite Syncopations s kostýmy Iana Spurlinga. Balet v rytmech ragtimu zachycuje v drobných duetech, sólech, triích i sborových číslech výjev z hudebního klubu a je patrné, že výtvarné zpracování pracuje s nadsázkou a patrně i jistým metahumorem, jelikož smrtelně vážně by do lesklých kombinéz a celotrikotů pestrých barev, vzorů i aplikací nemohli své svěřence obléknout ani trenéři rychlobruslařů nebo skokanů na lyžích na cracku. Pravda, taková Meaghan Grace Hinkis v srdíčkových punčochách vypadala až rozkošně, obdobně jako kouzelně nemotorná, o to však do tance nadšenější Melissa Hamilton tyčící se o dobré dvě hlavy nad svým partnerem (Paul Kay), i přesto se však obávám, že existuje reálná šance, že si možná někdo z vás bude chtít po tak silném vizuálním vjemu vypláchnout oči savem.
Vedle Elite Syncopations byla součástí gala ještě dvě čísla pro větší soubor interpretů. Finále Within the Golden Hour (2008) Christophera Wheeldona, které bylo před rokem uvedeno do repertoáru souboru v rámci složeného večera s choreografiemi Sidi Larbiho Cherkaouiho a Crystal Pite (recenze zde). Roztančený výjev na hudbu nedávno zesnulého italského skladatele Ezia Bossa díky novým kostýmům Jaspera Conrana vytvářel dojem rozpohybovaných děl Gustava Klimta (díky barevné kompozici se nabízí zejména Polibek nebo Zlatá Adele) a sedm párů tanečníků se v nich postupnými kánony, rozvlněnými pohyby i vtipnými partnerskými zvedanými figurami postupně dobralo až k závěrečnému, energií stále pulzujícímu obrazu. Opakem prozářeného Within the Golden Hour bylo hned úvodní číslo, výňatek z Untouchable (2015) Izraelce Hofeshe Shechtera, v němž dvacítka tanečníků v tmavých kostýmech na sotva osvětlené scéně prostoupené kouřem nastavila nekompromisní zrcadlo aktuální celospolečenské situaci, což výrazný, agresivně gestikulující Shechterův pohybový styl jen podpořil.
Určitou depresivnost bylo samozřejmě třeba rozbít, a proto byly vybrány úryvky ze dvou choreografií Fredericka Ashtona. Scherzo a duet z jeho shakespearovského Snu (The Dream, 1964; recenze zde), v němž se nejprve představil král Oberon (William Bracewell) coby šibal spolu se svým věrným elfem Puckem (dokonale uličnický Valentino Zucchetti) a vílami Pavučinkou, Horčičkou, Hráškem a Práškem, následován duetem s královnou Titánií, v němž vedle Laury Morery jako tentokrát již majestátnější, dokonale sebevědomý, snad i trochu arogantní Oberon vystoupil Alexander Campbell.
Zaslouženými miláčky večera se však nevyhnutelně stali Marcelino Sambé a Anna Rose O’Sullivan coby Colin a Lisa v pas de deux z Marné opatrnosti (La Fille mal gardée, 1960). Oba byli dokonalými představiteli malebné anglické taneční školy i svých rozpustilých, radostných, k sežrání roztomilých hrdinů, jejichž nespoutaný entuziasmus a rozjásaná energie roztáhl úsměv přes celý obličej až do nebezpečných rozměrů.
Ze stejného programu jako Wheeldonova choreografie pocházelo i sólo pro Natalii Osipovovou, která opět ztvárnila svou roli antické (anti)hrdinky Medusy ze stejnojmenného baletu Sidi Larbiho Cherkaouiho z roku 2019, která za doprovodu sopránové árie Henryho Purcella lamentuje nad svým osudem krátce poté, co byla zneuctěna bohem všech moří Poseidonem.
Z repertoáru residenčního choreografa Wayna McGregora pak padl výběr na úryvek z jeho Woolf Works (2015; recenze zde), celovečerního baletu inspirovaného třemi díly slavné spisovatelky Virginie Woolfové. Na jeviště se díky tomu v rolích válečného veterána Septima Smithe, jeho padlého přítele Evanse a manželky Lucrezie vrátili Edward Watson, Calvin Richardson a Akane Takada a za zvuků teskně naléhavých smyčců Maxe Richtera zlomili srdce stejně jako před třemi lety během živého přenosu. Nebo možná ještě o něco víc, přihlédneme-li k faktu, že na tuto sezónu ohlásil Watson konec své dlouholeté kariéry.
Celý soubor včetně orchestru, jenž byl rozestavěn po celém parteru, se předvedl v neuvěřitelné formě, téměř neskutečné, uvědomíme-li si, že strávili téměř půl roku zavřeni v improvizovaných podmínkách ve svých kuchyních a obývácích ve snaze zachovat si jak svou taneční techniku, tak zdravý rozum. Ze všech byla cítit nesmírná euforie i dojetí z možnosti být zpět tam, kam patří, a opět nalézt své umělecké naplnění, což se nezbytně přenášelo i na diváka, který, přiznejme, od března trpěl podobnou, byť zřejmě neporovnatelně menší frustrací z nedostatku participace na živém umění.
Na jevišti se kromě zraněných členů představil prakticky celý soubor a kdo netančil, alespoň si v krátkých rozhovorech promluvil s průvodkyní a moderátorkou večera Anitou Rani – ať už šlo o baletní mistry Garyho Avise nebo Christophera Saunderse, první sólistku, toho času těhotnou, Lauren Cuthbertson, první sólisty charakterního tance Kristen McNally, Christinu Arestis či Thomase Whiteheada, choreografa Wayna McGregora a samozřejmě šéfa souboru Kevina O‘Hare.
Kdy se opět začne hrát živě, neví tanečníci u nás ani v Británii. The Royal Ballet bude opět až do konce roku zpřístupňovat své starší záznamy, tentokrát již však ne zdarma, jako tomu bylo na jaře, ale za malý poplatek, jelikož účty se neptají. Celé gala představení je na webu https://stream.roh.org.uk přístupno až do 7. listopadu. Pustíte-li něco málo přes 16 liber, dostanete tři hodiny špičkového tance a ještě dobrý pocit. Anglicky se tomu říká win–win situace.
Psáno z přenosu 9. října 2020.
Royal Ballet Back On Stage
Dirigent: Jonathan Lo, Robert Clark (Elite Syncopations)
Untouchable (výňatek)
Choreografie: Hofesh Shechter
Hudba: Hofesh Shechter, Nell Catchpole
Labutí jezero – pas de deux ze 2. jednání
Choreografie: Lev Ivanov
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: John Macfarlane
In Our Wishes
Choreografie: Cathy Marston
Hudba: Sergej Rachmaninov
Kostýmy: Roksanda
Drahokamy – pas de deux z Diamantů
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Ilijč Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Carousel – If I loved you pas de deux
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Richard Rodgers
Orchestrace: Martin Yates
Kostýmy: Bob Crowley
Within the Golden Hour – finále
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Ezio Bosso
Kostýmy: Jasper Conran
The Dream – scherzo a pas de deux
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Felix Mendelssohn Bartholdy
Orchestrace: John Lanchbery
Kostýmy: David Walker
La Fille mal gardée – pas de deux z 1. jednání
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Ferdinand Hérold
Orchestrace: John Lanchbery
Kostýmy: Osbert Lancaster
Romeo a Julie – pas de deux z 1. jednání
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Sergej Prokofjev
Kostýmy: Nicholas Georgiadis
Medusa – sólo
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: Henry Purcell
Kostýmy: Olivia Pomp
Soprán: Ailish Tynan
Housle: Vasko Vassilev
Violoncello: Christopher Vanderspar
Woolf Works – trio z I now, I then
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Max Richet
Kostýmy: Moritz Junge
Don Quijote – pas de deux ze 3. jednání
Choreografie: Marius Petipa
Hudba: Ludwig Minkus
Orchestrace: Martin Yates
Kostýmy: Tim Hatley
Elite Syncopations
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Scott Joplin a další skladatelé
Kostýmy: Ian Spurling
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?