Foto: Lenka Vaňková
Úvodní klasická část koncertu se neskládala z jednotlivých variací nebo pas de deux, ale byla postavena jako malé baletní představení na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena Sněhová královna. Jak jen to dovoloval nevelký prostor jeviště DLO a limitovaný počet tanečníků, dokázala choreografka tohoto baletního kousku Olga Borisová-Pračiková – která je zároveň pedagožkou klasického tance absolventského ročníku – rozehrát příběh lásky, jež umí roztát i ten nejchladnější led, a dlouhého putování dívky Gerdy za svým milým, jehož okouzlila Sněhová královna a proměnila jeho srdce ve zmrzlý kámen. V hlavních rolích se samozřejmě objevili absolventi, se sborovými scénami vypomáhali studenti nižších ročníků. Role Sněhové královny patřila Markétě Miencilové, která tak mohla ukázat především svou vysokou technickou úroveň. Ústřední dvojici zamilovaného páru Gerdy a Káje si zatančili Barbora Rokoszová a Antonín Blahuta. Kromě sólových variací, které oba zvládli nejen technicky, ale také výrazově, předvedli na jevišti několik pas de deux s jistotou a vzájemnou důvěrou. Dalších neméně důležitých rolí se zhostili Eliška Pokorná a Eduard Adam Orszulík (Loupežníci), kteří také ukázali náročné sólové i párové prvky. Krásnou technikou na špičkách se prezentovala Markéta Stehlíková (Letní víla) a velmi pěkně své variace tančila i Tereza Bernardová (Finská dívka).
Moderní část opět vybočila z tradičního konceptu po sobě jdoucích tanečních čísel. Své dílo 7z11 představil Eduard Adam Orszulík, který tak pokračuje v úspěšně nakročené dráze choreografa – pro své spolužáky vytvořil již několik kratších kusů a vždy s nezaměnitelným stylem.
Choreografii 7z11 mohli diváci zhlédnout již v rámci komponovaného večera Etudy těla v ostravském Multižánrovém centru Cooltour. Na absolventském představení se však tato choreografie převlékla do trochu jiného kabátu – přibyly nové kostýmy (variace na pěnové sukně a kalhoty, jakoby omylem postříkané sytě červeným sprejem), scénografie (jeviště s otevřeným zadním a bočním prostorem, takže publikum může vidět syrovost zákulisí a jevištní techniky, shora visící útržky igelitu a po celém prostoru rozestavěné figuríny), došlo i k drobným úpravám v choreografii. Zůstala ale snaha vyjádřit to, jak se tanečníci musí vyrovnat se svými nedostatky, které jsou jim často vytýkány – v 7z11 se chyby zvětšily do absurdní velikosti, byly najednou směšné, a tím více vynikla jejich malichernost. Orszulík dokázal zkombinovat humor s hořkou realitou, snažil se najít svůj osobitý rukopis a nekopírovat už existující díla. I když některé okamžiky mohly být pro obecenstvo šokující, bylo třeba nahlížet na nezvyklou estetiku jako na pokus o originální sebevyjádření.
V závěrečné části večera diváci zhlédli průřez lidovými a charakterními tanci, se kterými se posluchači konzervatoře měli možnost během studia setkat. Kromě absolventů opět účinkovaly i nižší ročníky tanečního, ale i hereckého oboru. Objevilo se temperamentní flamenco, české a slovenské lidové tance, verbířský tanec (pro mužské tanečníky) v choreografiích Evy Vajsové, Lenky Vaňkové, Kateřiny Macečkové a Haliny Paszkové.
Závěrečné rozloučení bylo plné nostalgie, ale také radosti a adrenalinu z povedených výkonů. Kam absolventy zavede jejich taneční – nebo netaneční – kariéra, je ve hvězdách. V každém případě však mají jednu její důležitou fázi za sebou a mohou se odvážně rozběhnout do světa.
Psáno z představení 23. června 2015, Divadlo loutek Ostrava.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?