Taneční rozmanitosti aneb Bohemia Balet 4x jinak

Jako poslední představení tohoto roku si soubor Bohemia Balet pro své publikum připravil komponovaný večer uvedený pod názvem Taneční rozmanitosti sestávající ze čtyř kratších vzájemně neprovázaných choreografických celků.

Na úvod se měli diváci možnost seznámit s choreografickou tvorbou Davida Stránského, a to skrze jeho dílo L´Unita, které bylo tanečně ztvárněno studenty sedmého ročníku Taneční konzervatoře hl. m. Prahy (TKP), jejímž absolventem je i sám autor. Jako hudební doprovod si Stránský zvolil skladbu Bibo No Aozora, tedy ústřední melodii filmu Babel.

Ani Pavel Šmok, autor další choreografie s názvem Musica Slovaca, nezvolil žádnou ze skladeb starých mistrů, ale sáhl po svěží současné skladbě od slovenského skladatele Iljy Zelenky. V duetu, který Šmok na tuto skladbu vytvořil již v roce 1983, se publiku představili Tereza Chábová a Štěpán Pechar, bývalí absolventi TKP. Ačkoli by jejich nízký věk a nedostatek jevištních praxe mohly způsobit určitou nevyzrálost projevu, nebylo tomu tak a i přes absenci bohatších zkušeností dokázali zkombinovat znalosti techniky moderního a lidového tance a vytvořit celek s novou výpovědní hodnotou. Již od samého počátku působili jako vhodně se doplňující pár, u něhož bez jakýchkoli problémů funguje vzájemná interakce, nikoli jako sólisté snažící se za každou cenu zviditelnit často na úkor díla samotného. I přes patrnou souhru zůstali věrni svým „rolím“ a dokázali tanečně ztvárnit jednotlivé převážně charakterové diference mužského a ženského elementu tak, že byly velice dobře čitelné i pro oko laického diváka.

Jedinou choreografkou, která se měla možnost představit na tomto komponovaném večeru, byla Lucie Holánková, umělecká vedoucí Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, a to se svojí choreografií Air podloženou hudbou Johanna Sebastiana Bacha. V rámci celého večera se jednalo o jedinou choreografii, během níž bylo užito rekvizit, konkrétně zobcových fléten, které vhodně prodlužovaly linie paží interpretů, v tomto případě studentů osmého ročníku, a vyzdvihovaly tak ideově bohatou práci s pažemi.
Nicméně nelze přehlédnout naprosto nevhodné zařazení sóla na flétnu následujícího bezprostředně po náročné technické variaci, po které nemůže choreograf očekávat žádný nadstandardní výkon ze strany tanečníků, obzvláště v jiném druhu umění, než jakému je interpret uvyklý se denně věnovat. Tato skutečnost se nakonec negativně projevila na celkovém dojmu z  choreografie, jejíž jinak poměrně vysokou kvalitu tato „vsuvka“ poněkud devalvovala. Dalším rušivým elementem, který jistým způsobem kazil dojem z převážně invenční choreografie, byl nevhodný výběr kostýmů, které spíše působily dojmem tréninkového oděvu než tanečního kostýmu. Prkna Nové scény Národního divadla by si jistě zasloužila něco důstojnějšího, než cosi silně oscilujícího na hranici nevkusu.

V poslední části večera se mělo publikum možnost zaposlouchat do melodií Smetanova Tria g moll, které podbarvovalo Šmokovu choreografii se stejnojmenným názvem. Toto trio, ve kterém tančili Štěpán Pechar, Sandra Danielová a Tereza Chábová s sebou přineslo jedno milé překvapení. Již podruhé během tohoto večera na sebe svými interpretačními kvalitami a především obdivuhodnou sugestivností výrazu upozornila Tereza Chábová, která pro českou taneční scénu jistě představuje velký příslib do budoucna.

Přestože se publiku představili převážně mladí interpreti, ať už nedávní absolventi či současní studenti TKP, jíž je soubor Bohemia Balet součástí, nelze tvrdit, že by publiku neměli co nabídnout.

Psáno z premiéry 21. 12. 2010, Nová scéna Národního divadla v Praze.