Taneční delikatesy aneb Lahůdky ze světa tance na jihu Čech

V letošní sezóně si baletní soubor Jihočeského divadla pod vedením maďarského choreografa Attily Egerháziho připravil pro své publikum překvapení v podobě uvedení triptychu sestávajícího z choreografií Václava Kuneše, Jiřího Kyliána a Attily Egerháziho pod souhrnným názvem Taneční delikatesy, které měla veřejnost poprvé možnost spatřit na premiéře konané 19. 11. 2010 v Jihočeském divadle.

V úvodu večera měli diváci příležitost seznámit se s choreografickou tvorbou Attily Egerháziho, který zde představil své dílo s názvem In and Out. Již samotným názvem ve své podstatě zcela bezděčně vystihl směr, jakým se celá choreografie vytvořená na motivy Dvořákova Smyčcového kvartetu F Dur a Serenády pro smyčcový orchestr ubírala. Daný titul působil natolik zavádějícím dojmem, že lze jen stěží pochopit, jakého rázu byly původní intence autora. I navzdory implementaci fyzicky náročných pasáží dokládajících značnou technickou vyspělost českobudějovického souboru zde stále absentovalo cosi novátorského, co by na první pohled uchvátilo. Neustálé opakování týchž motivů a často nevhodné rozmístění tanečníků v prostoru evokovalo spíše dojem staticky vyhlížející inscenace, než dynamikou prodchnutého kompaktního celku. Uchopení problematiky komunikace s divákem rovněž nelze označit za příliš zdařilé, provádění řady variací zády k publiku způsobilo spíše jistou formu odcizení a ztrátu divácké pozornosti, namísto snahy o její získání.
K pochopení celého tohoto díla by jistě přispěl lépe koncipovaný program, který by divákovi ozřejmil některé skutečnosti a připravil jej na to, jaké ideje či záměry se autor snaží sdělit. Nicméně z programu, který spíše připomíná narychlo sestavený kulturní deník, nežli reprezentativní materiál, nenalezneme ani zmínku o obsahu ani jedné z uvedených choreografií, natož bližší okolnosti jejich vzniku. Není se tedy čemu divit, zůstane-li dílo nepochopeno a tudíž náležitě nedoceněno.

Naopak mnohem lepší situace nastává s příchodem choreografie Neen-Ya z choreografické dílny českého tanečníka, choreografa a spoluzakladatele úspěšného tanečního projektu 420PEOPLE Václava Kuneše. V této choreografii lze nalézt nejen humor, nadsázku či výmluvnou gestiku, ale také rozvedení pohybu do těch nejjemnějších nuancí, což je jasným dokladem tvůrčí vyzrálosti autora, který si byl do detailu vědom toho, jaké dílo vytváří a jakého účinku chce docílit. Jako hudební doprovod si Václav Kuneš zvolil skladby Nina´s Blues, Images, Zungo a Love Me or Leave Me od americké zpěvačky Niny Simon, jejichž charakter vkusně vystihl. Rovněž výběr interpretů lze považovat za zdařilý, v této choreografii se publiku představili Šimon Kubáň, Nikol Šneiderová, Barbora Coufalová a Cristina Porres Mormeneo, jejichž taneční projev obohacený o sugestivní výrazovost dokládá stále se zvyšující úrovně souboru Jihočeského divadla.

Jak už to tak bývá, to nejlepší zůstává zpravidla ponecháno na konec, a nejinak tomu bylo i v případě tohoto triptychu. S choreografií Un Ballo, jíž Jiří Kylián v roce 1991 původně vytvořil pro Nederlands Dans Theater II, slavil Kylián nejeden úspěch v celosvětovém kontextu. České publikum ji zná z hostování baletu Slovenského národního divadla. Nelze se tedy domnívat, že je tato choreografie v českém prostředí uváděna poprvé, jak diváky mystifikuje nadpis aktualit zveřejněný na webových stránkách Jihočeského divadla, pouze ji poprvé měl možnost nastudovat český soubor.
Nyní se pocty v podobě možnosti nastudovat titul Un Ballo na melodie menuetu Le Tombeau de Couperin a Pavane pour une Infante défunte z dílny impresionistického skladatele Maurice Ravela, dostalo souboru baletu Jihočeského divadla. Tanečníci na sobě i přes technicky náročné pasáže z předchozích choreografií nedali znát jedinou známku únavy a podávali strhující výkony v průběhu celého představení až do jeho samotného konce, což se projevilo i na závěrečném téměř neutuchajícím potlesku.
Celá choreografická koncepce sestávala z důmyslně propracovaných, převážně zvedaných figur, které v kombinaci s jednoduchou, avšak vkusnou scénografií (svícny umístěné v několika řadách nad hlavami tanečníků), vytvořily celek nebývalé výpovědní hodnoty, jenž bezesporu stojí za zhlédnutí. Vytvořit natolik působivé invenční dílo, během jehož průběhu nemá divák ani na vteřinu možnost vydechnout, nakolik je inscenací fascinován, se zdaří jen těm nejlepším choreografům, a proto bychom si měli vážit oněch vzácných chvil, jakými jsou tyto, kdy má publikum možnost spatřit inscenaci hodnou obdivu.

Nezbývá, než popřát milovníkům bájné múzy Terpsichoré, a to nejen těm jihočeským, aby tomu bylo tak i nadále a mohli se nechat hýčkat podobnými tanečními „lahůdkami“.

Psáno z reprízy 3. 12. 2010, Jihočeské divadlo.