Tanec a hudba – jako slepice a vejce?

Tanec a hudba – jako slepice a vejce?

Autor Anna Benháková

Autor Monika Diatta Rebcová

Webinář přátelsky moderoval skladatel a filmový scenárista Tomáš Hubáček, který vznášel právě takové otázky, na které se nedalo jednoznačně odpovědět. Důvodem nevyhraněných odpovědí byli i vybraní hosté, kteří vesměs připouštěli všemožné přístupy k tvorbě. Účastnili se jej choreografové Anna Benháková a Václav Kuneš a skladatelé Jan Šikl a Václav Chalupský. Diskuzí dominovala všeobecná shoda. Nešlo tedy o argumentační přestřelku mezi táborem skladatelů a táborem choreografů, kde by byl obhajován ten či onen přístup či povyšována ta či ona forma umění.

Co bylo dřív: hudba nebo tanec?

Webinář začal otázkou, zda začíná vznik představení tvorbou tance nebo hudby a kdy vstupuje do procesu hudební skladatel. Umělci se shodli, že při tvorbě představení jde o souhru mnoha složek, které jsou včetně metody tvorby podřízené tématu inscenace. Divadlo je týmová hra a úspěch tkví v komunikaci a respektu všech přítomných participantů. Na špici tohoto stromu nápaditých a kreativních lidí, je režisér/choreograf, kterému je vložena důvěra a odpovědnost vytřídit a jako puzzle poskládat ty nejlepší a nejkompatibilnější nápady, které vdechnou život ucelenému dílu.

Z vlastní zkušenosti tvůrci uvedli, že na začátku je potřebný prostor pro rozhovor, aby skladatel získal pojem o žánru, anotaci tématu, pak informace zahodí, protože kazí tvůrčí proces. Po prvotním dialogu většinou pracují umělci odděleně a čekají jeden na druhého. Zajímá je otevřenost procesu, přílišná svázanost není přínosná, někdy vznikne hudba, která se hodí do jiné části projektu, nebo pokud tanečníci tančí již na určité tempo, skladatel jej zkopíruje. Je dobré kombinovat oba styly. Například v představení Panthera Václava Kuneše a Jana Šikla volně vznikla paleta hudby na dané téma. Václav pak nasazoval hudební plochy, kam se to hodilo, což zase zpětně může inspirovat skladatele. Pokud má hned od začátku choreograf příliš konkrétní představu, může to naopak skladatele zbytečně svázat.

Anna Benháková si vybírala hudebního skladatele způsobem „open call“, na základě ukázky z jejich tvorby. Skladateli Davidu Kovářovi zaslala videozáznam již hotové choreografie (Temporaliter). Skladatel pochopil kompozici díla a pracoval podle videa. Následně spolu řešili barvu zvuku a také se setkali osobně.

Václav Chalupský zase vzpomíná na spolupráci s Terezou Krejčovou na její absolventské práci, která mu dokázala přesně říct jaký tón je už v jeho skladbě navíc. Snažili se zpočátku především „nacítit“ na sebe, vyjádřit určité pocitové pojmy, improvizovali spolu. Na důležitosti improvizace při tvorbě se shodli všichni přítomní hosté. Ale nelze jasně říci, kolik tanečních zkoušek by měl skladatel absolvovat. Záleží na metodě tvorby představení. V tomto kontextu tedy nelze nezmínit spolupráci Merce Cunnighama a Nicolase Cage, kteří pracovali striktně odděleně a hudbu a choreografii postavili vedle sebe až v den představení.

Existuje mnoho metod, jak tvořit, mnoho různých spoluprací, přístupů. Žádná není v zásadě špatná. Každému tvůrci může vyhovovat jiný přístup.

Obstojí hudba pro tanec i samostatně?

Oba skladatelé se v odpovědi na tuto otázku shodli, že při skládání pro taneční inscenaci pro ně není prioritou, aby jejich hudba obstála samostatně. Nejdůležitější je, aby posloužila a podpořila ono konkrétní taneční představení. Největší sílu by měla mít právě ve chvíli, kdy se spojí s tancem, choreografií a světelným designem. V oblasti současného tance je otázkou, zda je hudební tvar k samostatnému poslechu stravitelný.

Pro tvorbu hudby k filmu se hudební skladatelé rozlišují na tzv. „notaře“ a „zvukaře“, ale pro tanec si oba notují v tom, že nezáleží na tom, zda je hudebník „notař“ nebo „zvukař“, záleží na hodnotě, kterou vytváří. Spolupracovníky si vybíráme na základě jejich schopností. Pokud si vyberete skladatele, který píše primárně do not, má svůj styl, svůj přístup, musí choreograf počítat s tím, že to ovlivní a třeba netypicky inspiruje jeho tvůrčí proces. Tato spolupráce musí být záměrná. Pokud má taneční tvůrce jasnější vizi, nemůže si vybrat někoho, kdo není schopen či ochoten přizpůsobit se jí. Nakonec jde jen o schopnost dorozumět se a respektovat. Jde vždy o společnou práci. Přesto je stejně nutné, aby proces někdo vedl.

Živá hudba na scéně

Když jsou muzikanti součástí scény, je to pro diváky vždy o další vjem navíc. Další element, další performer. Je to prostě krása, ale ne vždy se to hodí do konceptu. Někdy není možno umístit hudebníka na scéně, na některé nástroje není možno hrát živě... Výhodou hudebního performera na scéně může být možnost vzájemné reakce s tanečníky. Často se též organizují představení, které stojí právě na umění improvizace hudebníka a tanečníka a jejich vzájemné spolupráci. Václav Chalupský říká, že při improvizaci vznikají neopakovatelně skvělé momenty, které překvapí i samotné aktéry. Nicméně improvizovat na scéně je risk. Může se stát vše. Může se odehrát nejlepší věc, kterou kdy kdo viděl, anebo příšerná dlouhá nuda. Jan Šikl se naopak překvapuje v intelektuálním procesu, kdy si může klást překážky a má čas je překonávat. Vybírá si nástroje, které by si při živé improvizaci nevybral. Má rád čas na přípravu a promyšlení. Na rozdíl od Václava tvrdí, že při improvizace používá schémata a prvky, které dobře zná.

Dalším argumentem je vývoj technologií, které nám mohou i zvukově docílit kýžený efekt, navodit atmosféru, pocity a vjemy tak, jak by to s živou muzikou bylo mnohem náročnější a někdy zcela nemožné. Dají se kombinovat různé přístupy. Jan Šikl uvádí příklad, kdy má v programu předpřipravený projekt a operativně využívá různé stopy, a zároveň se zapojuje v reálném čase s hudebním nástrojem.

Jak těsná může být vazba hudby a tance? Co má být vůdčí?

V současné tvorbě máme šanci se vymanit ze zajetých pravidel a vytvořit si vlastní. Možností, jak pracovat s hudbou, je mnoho a nedá se říci, že ten či onen přístup je ten správný. Zpravidla, když používáte daný nástroj vědomě, je zpola vyhráno. Ve chvíli, kdy choreograf tvoří na již složenou skladbu, chtě nechtě se již potýká s určitou strukturou. Může jít s dramaturgickým obloukem skladby. Může jít proti. Může ji přesáhnout. Někde jdou ruku v ruce, jindy je efektní kontrapozice. Každý způsob má svoje místo. Někteří tvůrci používají koláže, což však již nabourává skladatelův záměr s jeho dílem, a proto je správnost tohoto způsobu velmi diskutabilní.

Jsou různé způsoby, jak navodit divákům pocity a hudba je v tomto směru jedním z nejsilnějších nástrojů. Proto je potřeba s ní vědomě pracovat… Právě míra a způsob propojení různých složek vytváří specifickou magii konkrétnímu představení. Václav Kuneš říká, že v průběhu představení se může tato míra měnit. U jedné části představení může být těsnější, u další volná. Je to alchymie ingrediencí, kde jedno podporuje druhé. Jednou je vedoucí složkou hudba, podruhé tanec, potřetí světlo…

Respekt pramení ze vzdělání

Umělci se shodli, že choreograf musí slyšet hudbu a rytmus, být otevřený a orientovat se v hudbě, ale to vše se dá kultivovat. Tanečníci se setkávají s hudebním doprovodem již během tréninků, a to na všech úrovních vzdělání. Korepetice je první zkušenost dítěte s hudbou, s živým hudebníkem. Připravuje je pro pochopení frázování, vnímaní hudby.

Hudebníci se však ke spolupráci s tancem dostanou málokdy. Kvalifikaci korepetitora ke klasickému tanci dostávají hudebníci na konzervatoři studiem klavíru, tam ale hudební doprovod zdaleka nekončí. Současný tanec využívá různá nástrojová spektra, od bicích přes strunné i dechové, příkladem je například Konzervatoř Duncan Centre. Hlavní devízou je chuť a cit improvizovat, je tam hodně tvůrčí svobody. Ale škola pro korepetitory zatím neexistuje. Katedra tance ale již nyní připravuje kurz hudební spolupráce jako doplňující vzdělání pro taneční pedagogy i korepetitory. Anna Benháková zmínila, že i v rámci AMU je stále velký potenciál ve spolupráci jednotlivých kateder a fakult ještě nevyčerpán.

Po webináři následoval prostor pro dotazy a diskusi posluchačů. A co že tedy bylo dříve? Tanec? Hudba? Václav Kuneš na to nakonec asi přece jenom kápl. Nemohl by to být rytmus? Co myslíte?

Videozáznam z webináře můžete zhlédnout zde.

Tomáš Hubáček je skladatel, filmař a pedagog. Vystudoval filmovou režii na UTB ve Zlíně, v současnosti vyučuje intermédia v Ateliéru fyzického divadla na JAMU v Brně. Pod pseudonymem Tomáš Háček vystupuje s kapelami Listolet a HUSO, skládá pro divadlo i film a vytváří zvukové instalace (mj. pro Korespondance 2016). Spolupracoval s Cirkusem Mlejn na novocirkusovém představení Ironické Ferrum (2014) a s choreografkou Marií Gourdain na představení Un (2016). Režíroval taneční film Fibonacci (2020), který získal řadu ocenění na světových festivalech

Anna Benháková je tanečnice, choreografka a zpěvačka v jedné osobě. Je absolventka Konzervatoře Duncan centre a současně studentka choreografie na pražské HAMU. Minulý rok se umístila v soutěži Divoká karta Tanečních aktualit. Aktuálně připravuje premiéru představení Temporaliter aneb Jak zachytit tanec a organizuje další aktivity kolem vlastního souboru Dočasná Company. Mimo tance se věnuje také divadelní fotografii a hudbě.

Václav Chalupský je skladatel z Tábora, založil projekt Chalupski, pod kterým vystupuje živě s vybranými kompozicemi. Jeho skladby byly původně převážně klavírní sóla, postupem času se ale zvukově rozrostly o aranžmá smyčců nebo smyčky elektrické kytary a syntezátorů. Jako Chalupski debutoval v roce 2019 albem Vortex. Od roku 2017, kdy se začal aktivně věnovat kompozici, složil hudbu pro desítky filmů, tanečních představení a jiných audio-vizuálních projektů.

Václav Kuneš absolvoval Taneční konzervatoř v Praze a poté účinkoval v Nederlands Danse Theater pod vedením Jiřího Kyliána, spolupracoval s celou řadou předních světových choreografů, např. s O. Naharinem, H. van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a dalšími. Od roku 2004 působí na volné noze. V roce 2005 obdržel ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii za duet Scream and Whisper spolu s Rihoko Sato. Jako choreograf působil v Laterně magice, NDT 2, Copenhagen International Ballet, divadle Korzo, Station Zuid v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux. Na přelomu roku 2006 a 2007 začal Václav Kuneš připravovat společně s Natašou Novotnou a Ondřejem Kotrčem vlastní projekt současného tance se sídlem v Praze pod názvem 420PEOPLE.

Jan Šikl se hudbě věnuje na několika úrovních. Jako bubeník v projektech Zabelov Group a Korjen, jako skladatel vážné hudby (opakovaná spolupráce s Orchestrem Berg), skladatel filmové a video tvorby a hudby scénické. Kromě činohry je v poslední době spjat zejména s tanečním divadlem (420PEOPLE, Spitfire Company).