Společný smysl otevírá vnitřní zrak

Společný smysl (Markéta Vacovská, Jakub Gottwald a Jindřiška Křivánková). Foto: Dita Havránková.

Autor Hana Strejčková

V suterénních prostorách Domu uměleckého průmyslu, v divadle DUP 39 provozovaném Divadlem X10, představila divadelní skupina Kolonie experimentální performanci Společný smysl. Zážitková fyzicko-auditivní instalace vznikla z podnětu Jindřišky Křivánkové ve spolupráci s režisérem Alešem Čermákem primárně pro nevidomé a zrakově postižené publikum. Impulsem k projektu byla osobní zkušenost choreografky z cesty do Londýna. Následně tak k vlastnímu tanečnímu výzkumu, vycházejícímu z otázek, jak uchopit tělo a tanec coby vizuální umění s důrazem na estetiku a techniku provedení a jeho převedení do jazyka srozumitelného bez nutnosti zraku, přizvala tanečnici Markétu Vacovskou a další spolupracovníky (herec Jakub Gottwald, sound design Michal Cáb, light design Jaro Řepka).

Projekty, upozorňující na proměnu vnímání upozaděním jednoho z nejpoužívanějších smyslů a kladoucí důraz na vlastní imaginaci, se tvoří po celém světě a ani u nás nejsou novinkou. Vzpomeňme například na Cestu kolem světa za absolutní tmy studia Damúza, nebo technologicky náročnější performance, během kterých má divák nasazená sluchátka a zavřené oči (např. 4/2 Fantasy! v NOD), či inscenace, v nichž vám v uších zní v podstatě rozhlasová hra nebo popis činností a pohybu. V Paříži například choreografové Delphine Demont a José Luis Pages tvoří i s hluchoslepými tanečníky, čímž poukazují na energii, vibrace, dech, blízkost, vedení a šetrnou manipulaci. 

V rozlehlém prostor DUPu bylo rozmístěno pár praktikáblů pro usazení diváků, pro tepelný komfort jim pořadatelé nabídli deku. Každý návštěvník dostal klapky na oči, jejich nasazení však bylo dobrovolné. Zpočátku se kolem rozprostíralo šero. Od chvíle, kdy jsem si zakryla oči, převzaly nadvládu sluch a představivost. Jen v jedné části jsem vizuálně vnímala zesilování světelných reflektorů, neboť se mi i přes zakrytí dostal pod víčka jiný odstín než černočerná tma. Zpětně vzato bych si přála mít možnost vidět performanci ještě jednou a tentokrát s otevřenýma očima, abych si porovnala oba zážitky. Vše dále napsané tedy vychází z toho, co jsem slyšela, z celkového tělesného vnímání a z pocitů.  

Tanečnice Jindřiška Křivánková a Markéta Vacovská v úvodu pracovaly s chůzí, šouráním, dupotem či křupáním, se změnami rytmu a intenzity. Můj dojem, že se jejich kroky mísily s opozdilcovými, nevypovídá nic, ale zároveň ukazuje na princip – každý si performanci odžil ve svých představách na základě podnětů umělců. Velmi silně na mne zapůsobily skluzy, pády, nárazy, slyšitelné dynamické změny do všech směrů. Jednu chvíli jsem vnímala pohyb, který mi připomínal mořský příboj. Ozýval se zepředu, poté zprava, cítila jsem, jak se performerky přemisťují a moje imaginace se zalévala rozbouřeným oceánem. Prostor jakoby vibroval a dýchal několika plícemi. Nejvýznamněji generovala zvuk pohybující se těla, ale i diváci, když si například poposedávali a choulili se do bund, dek, vrzání mísené se šustěním či křupnutím v kloubu ze ztuhlé sedící pozice. Tanečnice se přibližovaly, vzdalovaly, vstupovaly na stupínky do naší těsné blízkosti, při jemném doteku byl cítit tep, teplo. Dvě tanečnice, jejichž pohyb po prostoru jsem postupně dokázala sluchem od sebe odlišit, doplňoval herec, jenž přerývaně vyprávěl příběh o ztrátě zraku přirovnané ke sněhové vločce a také kráčel prostorem. Všichni tři pracovali se vzdálenostmi vůči zdem, divákovi a sobě navzájem. Zvukovou partituru doplňovaly organické zvuky tvořené na místě pohybem, slovo vkládané mezi taneční sekvence i monotónní hudební podkres. 

Po skončení produkce jsem zatoužila po dialogu s ostatními diváky. Zajímalo mne, co „viděl“ nevidomý a zda se zážitek z divadla nedubluje s běžným životem. V čem pocítil nevidomý divák výjimečnost okamžiku ve srovnání s každodenním vnímáním pohybu na ulici, doma, v práci? Také mne však napadlo, zda i ostatní, kteří nejsou zrakově postižení, se během představení přistihli, že se snaží na základě zvuku definovat taneční prvek nebo dráhu pohybu. Co divák, to příběh a vlastní cesta. Experimentální počin rozhodně dokázal nabudit smysly, celek by za mne mohl skončit kdykoliv a jakkoliv, nic by to neubralo na síle zážitku. Společný smysl je tak dle mého soudu otevřenou vstřícnou platformou pro imaginaci a následné sdílení. 

Psáno z reprízy 28. ledna 2019, divadlo DUP 39, Dům uměleckého průmyslu v Praze.

Společný smysl (Markéta Vacovská, Jakub Gottwald a Jindřiška Křivánková). Foto: Dita Havránková.

Společný smysl
Režie a autor textu: Aleš Čermák
Sound design: Michal Cáb
Light design: Jaro Repka
Choreografie/tanec: Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková
Hraje: Jakub Gottwald

Premiéra 12. 12. 2018

Obnovená premiéra 27. 1. 2019