Snímky života s uměním aneb Dokumenty Festivalu tanečních filmů

Ilustrační snímek k filmu Mr. Gaga. Zdroj: Festival tanečních filmů

Film režiséra Tomera Heymanna Mr. Gaga (2015) byl jedním z hlavních festivalových produkcí a zcela oprávněně dokázal 11. května zaplnit velký sál Světozoru. Zachycuje životní cestu světoznámého choreografa Ohada Naharina, který svou tvorbou zásadně ovlivňuje podobu současného tance. Nechává nahlédnout do soukromých rodinných videozáznamů, což mne vedlo k zamyšlení, jak jsou životní události protkány a jak velký vliv má na člověka podoba jeho dětství. Snímek působí spíše jako truhla plná příběhů, a nejen jako portrét. Ačkoli nás vede po Naharinových stopách a ukazuje jeho postoje, zásadní životní rozhodnutí a vztah k tanci, poukazuje i na to, jak přistupoval – a přistupuje – k lidem kolem sebe. Film pudí k sebereflektivním myšlenkám. Myslím, že tato reakce je způsobena především silným poutem režiséra Heymanna k danému dokumentu. Snímek je totiž určitým způsobem i jeho zpovědí: „Byl to nejkomplexnější snímek mého života. Pořád jsem se cítil jako v labyrintu a nemohl jsem se k Ohadu Naharinovi dostat a pochopit ho,“ uvedl po promítání. Je působivé a velmi silné sledovat proměnu umělcova přístupu k životu a k lidem, které jsme jako diváci svědky. Pozorujeme člověka, který k druhým zaujímá respekt a chová se lidštěji než dříve. Nejsme v jeho bezprostřední blízkosti, a přesto se zdá, že stojíme vedle něho a díváme se na dokonalou práci s tělem tanečníků, kteří se snaží číst jeho myšlenky a naplnit jeho vizi, což se nejedenkrát jeví nemožné. „Než jsem přišel do Tel Avivu, neměl jsem s tancem mnoho společného. Ve chvíli, kdy mě má kamarádka donutila jít na představení Zeď, objevil jsem v sobě vášeň k tanci,“ řekl po filmu režisér a následně dodal: „Pokud chcete vědět, co je to síla umění, musíte vidět Zeď Batsheva Dance Company, protože toto představení má neuvěřitelnou sílu, která zasahuje přímo do srdce.“ Mr.Gaga je dokument, který Naharina představuje bez příkras s jeho stinnými stránkami, ale ukazuje ho i jako člověka poznamenaného zkušenostmi a ranami osudu. Diskusi s diváky Tomer Heymann zakončil vzpomínkou: „Když jsem dokument o samotě promítl Ohadu Naharinovi a čekal na jeho reakci, byl jsem neuvěřitelně nervózní. Ohad nejprve neřekl ani slovo, niterně se rozplakal. Trvalo to deset, možná patnáct minut, než se uklidnil, a pak řekl: ‚Je to poprvé od doby, co Mary zemřela a já slyšel její hlas. Toto není film, ale můj život.‘ “

Režisér Tomer Heymann vedl následujícího dne na FAMU master class, kde představil tři ze svých starších opusů (It Kinda Scares Me, Paper Dolls, My Village). Prostřednictvím snímků zprostředkoval způsob a charakter své tvorby. Za jeden z nejdůležitějších aspektů u dokumentární tvorby považuje nutnost naslouchat vlastnímu instinktu, a ne se vždy striktně držet připraveného plánu. Dle jeho slov je zásadní, aby si člověk věřil více, než by v něj mohl věřit kdokoli jiný. Pokaždé, když se Tomer Heymann zmínil o tom, jakým způsobem pracuje a co je pro něj při práci důležité, dodal, že vše je závislé na jednotlivém člověku a že každý z nás má svůj vlastní přístup k práci: „Poslouchejte více instinkt než svého učitele.“

Druhou lahůdkou letošního festivalu se stal artový dokument A Living Space (2016) mladého režiséra Jakuba Jahna. Film věnující se Robertu Wilsonovi a jeho uměleckému centru Watermill rozhodně není klasickým dokumentem, na který je divák zvyklý. Snímek se staví k žánru po svém, prostřednictvím poetiky obrazu, zvuku a celkové režijní koncepce. Možná ale někdy s až příliš růžovým pohledem na věc.

„Věřím, že má smysl knihy psát a číst. Věřím, že je důležité malovat obrazy a že je důležité najít si čas se v nich ztrácet. Věřím, že tanec dokáže člověka svléct, aby byly na první pohled patrné jeho vznešenost i bída, a věřím, že je třeba mít tuto vznešenost i bídu neustále na paměti, abychom v těžkých časech neztráceli naději a nezapomněli na druhé, když se nám daří. Věřím, že není důležité, jestli nám divadlo nastavuje zrcadlo, anebo nás jenom baví, ale že je důležité do divadla přijít. Věřím, že umělci by měli být vzorem, měli by mít stejné platy jako fotbalisté a měli by viset na plakátech v pokojích teenagerů. Stejně jako Robert Wilson věřím, že zatímco politika rozděluje, tak umění spojuje, a proto jsem za celý náš štáb moc rád, že jste dnes přišli, protože bez vás by tohle všechno byla jenom planá slova,“ zahájil pražskou premiéru Jahn.

Již tímto vstupem dal režisér najevo nekonvenčnost snímku a zároveň vyjádřil svůj postoj k umění a přístup k práci. A Living Space přináší na plátno krásu barev, světla, těla a až nebeský klid, do kterého nás nenechá upadnout jen rytmus střihu jednotlivých obrazů. Zdá se, že střihačem je choreograf nebo muzikant, který do filmu projektuje svou píseň. K takto rytmicky zajímavému pojetí jsou přikloněny i hudba a zvuk, který narušuje a současně doplňuje poezií protkaný obraz. Chvílemi se zdá představením, chvíli knihou. Tváře krásných, téměř až dokonalých žen se objevují před kamerou a střídají se s tajemně charakterním Wilsonem, jehož tvář se jeví jakoby neproniknutelná a nepoddajná jakýmkoliv emocím. Kameraman David Markovič zachytil atmosféru Watermillu nebývale citlivě, a tak se všechny tyto skvostné úlohy propojily ve skutečnou filmovou lahůdku.

Ve filmu je rovněž zaznamenána nedílná součást každého rána ve Watermillu a tou je meditace. Svědky jsme jí i my, diváci, a lze si ji vychutnat jako velmi minimalistický pohyblivý obraz na plátně, který se s ubíhajícím časem stává stále zajímavějším. Dlouhý záběr baví oko nejen interiérem Watermillu a světlem, které prochází skrze veliká okna a odráží se od bílých stěn, ale také napětím a klidem zároveň. Skoro nikdo z přítomných, kteří sedí do půlkruhu kolem zdi, se ani nepohne, natož vydá hlásku, přičemž všichni trpělivě vyčkávají na jakýkoliv impulz od ve středu sedícího Wilsona. Napětí stoupá, protože v záběru se zdánlivě nic neděje, a to je právě ta akce, která zaujme. Buďte, diváci, stejně trpěliví, jako jsme my, kteří tu sedíme, sdílíme jeden prostor a dýcháme tentýž vzduch.

Film zprostředkovává atmosféru ve Watermillu, která působí až snovým dojmem, ačkoli tomu úplně tak není. Umělci, kteří v tomto prostředí stráví několik letních týdnů, jsou zahrnuti do fyzické práce a obhospodařují umělecké centrum. Když obstojí v této „zkoušce“, odměnou jim je jak jejich vlastní tvorba, tak požitek z procesu. Toto centrum propojuje umělce z celého světa, kde jim fyzická práce sejme z tváří lidské masky, prohloubí mezilidské vztahy a až pak je nechá volně fungovat a tvořit. A Living Space je umělecký dokument, který jde svou vlastní cestou, využívá barvitých vyjadřovacích prostředků, není žánrově jednoznačný, a přesto je slast se jen tak dívat a nechat se unášet na jeho vlně. Dokument inspirující, dokument, který stojí za to vidět.  

Psáno z Festivalu tanečních filmů 11.–13. května 2017, kino Světozor.