Silent. Foto: Vojtěch Brtnický
V rámci podzimní části festivalu Tanec Praha tak Temporary Collective představuje performanci, jejíž obrysy již načrtl v červnu, formou otevřené zkoušky, která proběhla v prostorách Galerie hl. města Prahy v zahradách Trojského zámku. Formát během uplynulého léta vykrystalizoval a propojil se s geniem loci bývalé piazzetty Národního divadla, specifického prostoru v centru Prahy. Silně industriální charakter místa bez jakékoli zeleně, dlažba všude kam se podíváš a kolem dokola se tyčící budovy. A doprostřed onoho náměstí míří choreografka a tanečnice Tereza Ondrová se sluchátky na uších. My ostatní si je taktéž nasazujeme. Tímto se každý stáváme samostatným účastníkem performance.
Je to zvláštní pocit. Stojíme v ruchu velkoměsta, opodál zvoní tramvaje, ale v momentě, kdy svůj sluch omezíte a zakryjete si uši, dostáváte se do vlastního soukromého prostoru. Najednou se ozve Terezin klidný hlas, který nám dává instrukce. Máme jít za ní do středu náměstí. Postupně nasloucháme jednoduchým pohybovým zadáním a provádíme je. Každý sám, ale zároveň společně. Každý sám, ale zároveň ve veřejném prostoru, kde proudí lidé, vracející se možná z procházky u Vltavy či jen spěchající na nákupy.
Audio, které mi zní v hlavě, však není jen sekvencí instrukcí – navozuje spíše určitou náladu a prostředí každého svého vypravěče. První hlas totiž střídá druhý, který vypráví zase jiné útržky ze svých zkušeností či vzpomínek. To, co hlas popisuje, naše skupina jednotlivců tělesně prožívá, a to každý po svém. Je na nás, zda se dostaneme zcela do svého nitra a prožijeme si celou audio choreografii pro sebe, v rámci prostoru, který určuje a ovlivňuje náš pohyb. Nelze se ale ubránit určitému sdílení – ono povědomí, že sice nic navenek není slyšet, ale vnitřně víme, že v našich uších zní stejné pohybové výzvy a my na ně společně reagujeme.
Další hlas nabádá k běhu či k výběru nějakého předmětu či povrchu, který svým tělem obalíme, převezmeme jeho obrysy. Tereza Ondrová je mezi námi, jako jedna z divaček pohroužená v audio světě stejně jako my. Jsme ale diváky? Když si to vybereme, můžeme se dívat i na ostatní. Já ale preferuji potlačení vizuálního vjemu a soustředění se na vnitřní zážitek z pohybu vlastního těla na vlně hlasů ve své hlavě. Spíš jen jakýmsi šestým smyslem vnímám, že mě kdokoli může pozorovat. Záměrně se izoluji, a proto je pro mě šok, když se dle instrukcí jednoho z hlasů zastavím se spoludivačkou-performerkou tváří v tvář. Stojíme několik centimetrů od sebe a díváme se zblízka do očí. Umíme ještě po tom, co jsme za poslední rok a půl zažili, vnímat blízkost jiného člověka?
Hlasy se mění, nakonec se jich v našich hlavách vystřídá sedm – kromě Terezy ještě Masako Matsushita, Ingvild Isaksen, Petra Hauerová, Sally E. Dean, Fredrik Petrov a Jonathan Ibsen. Společně vytváří choreografii pro skupinu jednotlivců na šťastně zvoleném místě. Náměstí je veřejné, postrádá intimitu, přesto se mi dostává soukromého prožitku, současně sdíleného v rámci skupiny lidí.
Silent nabízí zvláštní, ale velmi hluboký zážitek. Přináší zastavení, soustředěnost na sebe, ale zároveň sounáležitost s ostatními, jež byla v uplynulých měsících tak pošramocena.
Psáno z premiéry 19. září 2021, Náměstí Václava Havla.
Silent
Koncept: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Sodja Lotker
Režie: Petra Tejnorová & kol. | coll.
Dramaturgická konzultace: Sodja Lotker
Choreografie pro hlasy: Tereza Ondrová, Masako Matsushita, Ingvild Isaksen, Petra Hauerová, Sally E. Dean, Fredrik Petrov, Jonathan Ibsen
Zvukový design: Stanislav Abrahám
Produkce: Temporary Collective / Daniela Řeháková
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace