Nový film Wima WendersePina se už brzy objeví i v českých kinech. Taneční aktuality měly možnost zhlédnout tento první evropský 3D film ve středu 24. 8. 2011 v kině Atlas a teď se tak mohou podělit o zážitky.
Snímek divákům přináší pohled na cestu života jedné z nejtalentovanějších tanečnic druhé poloviny minulého století Piny Bausch, která zemřela v červnu v roce 2009.
Nápad natočit takový taneční film vzešel z opravdového a dlouholetého přátelství Piny Bausch a režiséra Wima Wenderse. Jak Pina tvrdila, s Wimem vnímali tvorbu a umění stejně, proto bylo pouze otázkou času, kdy se jejich práce propojí. Smrt této tanečnice ovšem přišla velmi nečekaně a podílela se na tvorbě jen několika úvodních snímků. Dokončit celý film v 3D rozlišení musel Wim sám.
Film je sestříhán ze světově známých choreografií Tanztheater Wuppertal, které Pina založila a celý život v něm tvořila, žila a tancovala. Neustále se tedy prolínají choreografie Café Müller, Svěcení jara, Vollmond a Kontakthof. Není to však pouhý záznam těchto představení, ale díky invenční optice režiséra se z filmu stává strhující a napínavý příběh o životní filozofii Piny Bausch a jejího souboru.
3D technologie Pinu posouvá dále než běžné filmy o tanci a dává divákům pocit, že se ocitají přímo v divadle v první řadě, někdy dokonce v zákulisí, nebo i přímo na pódiu. Stane se tak, že mlčky sedíte a čelíte jakoby tváří v tvář silnému vyjádření hrozivých i šťastných pocitů. Přestáváte dýchat a cítíte jen silný mráz v zádech a chvění v okolí žaludku. Na to, že se koukáte jen na film, jsou to velmi silné emoce. Emoce, které stojí v popředí i pozadí celé práce Tanztheater Wuppertal.
Obdivuhodné je, jak snímek pracuje s návazností jednotlivých choreografií. Nejsou řazeny chronologicky, ani nejsou uvedeny v celku, ale pracuje se s podobností různých obrazů, asociací a náhod. Někdy je sledována jedna postava v jednotlivých rolích, někdy jsou záběry řazeny tematicky, jindy vede sled událostí intuice. Navíc tvůrci filmu nezůstávají při natáčení jen v prostředí divadla, ale některé pasáže jsou velmi přirozeně a neformálně vsazeny do otevřeného prostranství rušných ulic Wuppertalu, neobdělané přírody i parku, nebo do industriálních prostor, jako jsou továrny, nádraží atd. Jednotlivá místa se neustále prolínají a překrývají. Všude se objevují přírodní elementy, ať uměle vytvořené, nebo syrové. Pina vždy pracovala s vodou, skálou, kameny, hlínou, pískem, listy, ..., cítila v nich nadpozemskou sílu, která zvyšovala hodnotu jejích choreografií. Vzniká tak barevná koláž dokonalého pohybu, napětí, dynamiky, výrazu a perfektně zapadající hudby i výtvarna, protkaná vstupy jednotlivých členů souboru, kteří vzpomínají na život s Pinou. Někteří děkují, někteří mluví o životní filozofii této tanečnice, jiní vyprávějí své zážitky, které za dobu tančení s Pinou Bausch prožili. Není to srdceryvné dojemné povídání, je to jen ohlédnutí za tím, jaké je to žít s Pinou Bausch, jaké to je, patřit do společnosti, kde tvorba a tanec stojí vysoko nad vším, než co vyznává dnešní doba. Jaké to je, nedostat pochvalu, ale povzbuzení, které je vlastně tou největší odměnou?
Film trvá asi 110 minut, ale je poutavý od začátku až do konce. Představuje Pinu v opravdovém světle. Byla, a v povědomí nás všech vždycky zůstane, velmi citlivou osobu, která dokázala naslouchat a vnímat své tanečníky až do konečků prstů. Ženou, která obětovala tanci a víře v něj celý život, tanečnicí, která neznala polovičatost, choreografkou, která věděla důvod každého pohybu, jenž dokázala vysvětlit a předat interpretům. Pina Bausch neoficiálně započala nový filozofický směr se základní tezí: Tančete, tančete, jinak budete ztraceni. Její „rodina“ – Tanztheater Wuppertal – dle něj bude žít, dokud nezemře.
Film Pina je pozoruhodným odkazem této nadpozemské bytosti, kterou Pina Bausch vždycky byla a bude. Projekcím tohoto typu patří připsat palec zdvižený nahoru. Wim Wenders totiž dokázal uchovat v tomto filmu ducha i pohyb, kterým se Wuppertalské Tanztheatr profiluje po celou dobu od svého vzniku.
Oficiálního uvedení filmu Pina se diváci dočkají na Festivalu tanečních filmů od 8. do 11. 9. 2011 v kině Světozor a Atlas.
Psáno z projekce pro novináře, 24. 8. 2011, kino Atlas.
Snímek divákům přináší pohled na cestu života jedné z nejtalentovanějších tanečnic druhé poloviny minulého století Piny Bausch, která zemřela v červnu v roce 2009.
Nápad natočit takový taneční film vzešel z opravdového a dlouholetého přátelství Piny Bausch a režiséra Wima Wenderse. Jak Pina tvrdila, s Wimem vnímali tvorbu a umění stejně, proto bylo pouze otázkou času, kdy se jejich práce propojí. Smrt této tanečnice ovšem přišla velmi nečekaně a podílela se na tvorbě jen několika úvodních snímků. Dokončit celý film v 3D rozlišení musel Wim sám.
Film je sestříhán ze světově známých choreografií Tanztheater Wuppertal, které Pina založila a celý život v něm tvořila, žila a tancovala. Neustále se tedy prolínají choreografie Café Müller, Svěcení jara, Vollmond a Kontakthof. Není to však pouhý záznam těchto představení, ale díky invenční optice režiséra se z filmu stává strhující a napínavý příběh o životní filozofii Piny Bausch a jejího souboru.
3D technologie Pinu posouvá dále než běžné filmy o tanci a dává divákům pocit, že se ocitají přímo v divadle v první řadě, někdy dokonce v zákulisí, nebo i přímo na pódiu. Stane se tak, že mlčky sedíte a čelíte jakoby tváří v tvář silnému vyjádření hrozivých i šťastných pocitů. Přestáváte dýchat a cítíte jen silný mráz v zádech a chvění v okolí žaludku. Na to, že se koukáte jen na film, jsou to velmi silné emoce. Emoce, které stojí v popředí i pozadí celé práce Tanztheater Wuppertal.
Obdivuhodné je, jak snímek pracuje s návazností jednotlivých choreografií. Nejsou řazeny chronologicky, ani nejsou uvedeny v celku, ale pracuje se s podobností různých obrazů, asociací a náhod. Někdy je sledována jedna postava v jednotlivých rolích, někdy jsou záběry řazeny tematicky, jindy vede sled událostí intuice. Navíc tvůrci filmu nezůstávají při natáčení jen v prostředí divadla, ale některé pasáže jsou velmi přirozeně a neformálně vsazeny do otevřeného prostranství rušných ulic Wuppertalu, neobdělané přírody i parku, nebo do industriálních prostor, jako jsou továrny, nádraží atd. Jednotlivá místa se neustále prolínají a překrývají. Všude se objevují přírodní elementy, ať uměle vytvořené, nebo syrové. Pina vždy pracovala s vodou, skálou, kameny, hlínou, pískem, listy, ..., cítila v nich nadpozemskou sílu, která zvyšovala hodnotu jejích choreografií. Vzniká tak barevná koláž dokonalého pohybu, napětí, dynamiky, výrazu a perfektně zapadající hudby i výtvarna, protkaná vstupy jednotlivých členů souboru, kteří vzpomínají na život s Pinou. Někteří děkují, někteří mluví o životní filozofii této tanečnice, jiní vyprávějí své zážitky, které za dobu tančení s Pinou Bausch prožili. Není to srdceryvné dojemné povídání, je to jen ohlédnutí za tím, jaké je to žít s Pinou Bausch, jaké to je, patřit do společnosti, kde tvorba a tanec stojí vysoko nad vším, než co vyznává dnešní doba. Jaké to je, nedostat pochvalu, ale povzbuzení, které je vlastně tou největší odměnou?
Film trvá asi 110 minut, ale je poutavý od začátku až do konce. Představuje Pinu v opravdovém světle. Byla, a v povědomí nás všech vždycky zůstane, velmi citlivou osobu, která dokázala naslouchat a vnímat své tanečníky až do konečků prstů. Ženou, která obětovala tanci a víře v něj celý život, tanečnicí, která neznala polovičatost, choreografkou, která věděla důvod každého pohybu, jenž dokázala vysvětlit a předat interpretům. Pina Bausch neoficiálně započala nový filozofický směr se základní tezí: Tančete, tančete, jinak budete ztraceni. Její „rodina“ – Tanztheater Wuppertal – dle něj bude žít, dokud nezemře.
Film Pina je pozoruhodným odkazem této nadpozemské bytosti, kterou Pina Bausch vždycky byla a bude. Projekcím tohoto typu patří připsat palec zdvižený nahoru. Wim Wenders totiž dokázal uchovat v tomto filmu ducha i pohyb, kterým se Wuppertalské Tanztheatr profiluje po celou dobu od svého vzniku.
Oficiálního uvedení filmu Pina se diváci dočkají na Festivalu tanečních filmů od 8. do 11. 9. 2011 v kině Světozor a Atlas.
Psáno z projekce pro novináře, 24. 8. 2011, kino Atlas.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?