J. Cina, J. Schmidtmajerová, A. Schmidtmajerová, H. Müllerová. Foto: Prague Nonverbal
Večer nezačal slovem, ale originálně tichem. Asi polovina programu byla totiž moderována bez užití řeči, pouze pomocí nápisů na projekci a za fyzické přítomnosti Anny Polívkové a Marthy Issové. O komiku nebyla nouze a kromě dvou moderátorek vystoupily i skupiny Bambule bijou bác, Tap Academy Prague, Martina Zbrožka či novozélandského mima Trygve Wakenshawa. Ten předvedl prostou, leč humornou a precizně zvládnutou etudu striptérky, která nakonec „shodí“ opravdu všechno, a sálem tak létají imaginární oči, prsa, hýždě a vnitřnosti předváděné lehké děvy.
Večer ale obsahoval i formálnější události jako předání ceny Silence Speaks Louder prof. Zoje Mikotové, která většinu života pracuje s divadlem neslyšících, anebo uvedení krátkého filmu Jiřího Kyliána Scalamare. Tento snímek o starším páru je založen na práci s detailem. Existenciální smutek a zkoumání fyzických rysů stáří v něm působí značně melancholicky, film nicméně není sociální kritikou ani výrazně tanečním dílem jako spíš sérií střídajících se momentů naděje a beznaděje. I přes abstraktní a poněkud depresivní výpověď je nicméně skvělé, že se Kyliánovy filmy v českém prostředí objevují, a Prague Nonverbal v tom navazuje na tradici započatou minulý rok, kdy byly uvedeny hned tři mistrovy snímky.
Zahájení festivalu tak dodrželo formální dekor, ale zároveň zahrnulo řadu originálních momentů, jak vypíchnout neverbalitu jako klíčové téma. To hlavní diváky samozřejmě čeká – týden, kdy pražské scény La Fabrika, Jatka78 a Alfred ve dvoře představí špičkové inscenace především zahraničního pohybového divadla.
Psáno ze zahájení festivalu Prague Nonverbal 21. května 2017, La Fabrika. 
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?