Ostravské Balet Gala nadchlo znalce i tancem nepolíbené diváky

O Balcão de Amor (Shino Sakurado, Stefano Pietragalla). Foto Martin Popelář.

Tradiční ostravská přehlídka Balet Gala, složená z děl světové choreografie v podání domácích tanečníků a zahraničních hostů, se opět odehrála před vyprodaným Divadlem Antonína Dvořáka. Program připomínal pestrobarevnou mozaiku, v níž nechyběly ukázky z klasických baletních titulů, neoklasických choreografií ani současných tanečních děl, která se nevyhýbají náročným tématům, nadsázce ani absurditě. Tato na jednu stranu osvěžující různorodost, která jistě mnohým v publiku rozšířila obzory v oblasti tanečního umění, však zároveň kladla velké nároky na pozornost. Přece jen nebylo jednoduché zaposlouchat se do klasické hudby Minkuse či Čajkovského a hned nato se naladit na skladby Beatles, to vše současně s razantní změnou tanečních stylů. Ale i to k baletním galavečerům patří, jejich hlavním přínosem zůstává přítomnost špičkových umělců, předvedení nových choreografických koncepcí, a především vzájemně sdílené nadšení pro tanec samotný.

Precizní výkony v klasickém tanci

Soubor Národního divadla moravskoslezského se v průběhu galavečera pochlubil hned několika ukázkami ze stávajícího repertoáru, konkrétně z představení All That Jazz, Rock and Blues a z připravovaného baletu Don Quijote. Jednalo se o několik sborových scén, kde mohl prezentovat své přednosti ostravský corps de ballet, a dvě párová čísla – duet z O Balcão de Amor Itzika Galiliho v podání Stefana Pietragally a Shino Sakurado. Tento duet si, soudě dle reakcí, ostravské publikum zamilovalo. Následovalo velmi dobře známé svatební pas de deux z baletu Don Quijote, v tomto případě v choreografii Michala Štípy. Role Basila se zhostil Sergio Méndez Romero, jako Kitri se představila Sawa Shiratsuki. V jejich provedení byl tento efektní duet, včetně sólových variací, poněkud méně temperamentní, chyběla mu ona charakteristická španělská ohnivost. Interpreti se však soustředili na kvalitní technické provedení a nelze opominout skvělý výkon Sawy Shiratsuki, která svým brilantním tancem (včetně čistě provedených náročných piruet a výdrží, s nimiž občas bojují i hvězdné baleríny) překvapila a zastínila svého tanečního partnera.

Ke klasickému repertoáru se přidali rovněž sólisté Baletu Národního divadla Alina Nanu a Michal Štípa s pas de deux z baletu Louskáček – Vánoční příběh Youriho Vámose. Toto dílo existuje v mnoha verzích, zde choreograf lpěl na přesnosti klasických linií, souznění pohybu s hudbou a rychlých přeměnách kroků. Občas až příliš rychlých a poněkud nepřirozených, takže i zkušení tanečníci s nimi měli problém.

Do světa romantického baletu, s typickými lyrickými gesty, zasněnými pohledy a éterickým projevem, přenesli diváky hostující sólisté jihokorejského Universal Ballet Evelina Godunova a Jevgenij Khissamutdinov. Zatančili pas de deux z baletu Giselle. Jejich přítomnost na jevišti s sebou přinesla auru světových tanečníků, kteří dokážou předvést technicky náročné sekvence bez jediného výrazového zaváhání či vypadnutí z role. Výrazněji zapůsobila Godunova, která především ve skocích ukázala nebývalou lehkost, a pomocí krásných gest paží a port de bras ztělesnila křehkou krásu duše mrtvé dívky z tohoto slavného díla baletního romantismu.

Choreografický eklektismus i inovace

Protiváhu klasickému baletu tvořily práce současných autorů, kteří, jak již bylo řečeno, se nebojí experimentovat a zároveň konfrontovat tanečníky s pohybovými výzvami. Patří k nim i Francouz Julien Lestel, který založil také vlastní soubor. Ukázky z jeho dvou choreografií – Transmission na hudbu Maxe Richtera a Rachmaninov doprovázenou skladbami klavírního mága – krásně prezentovaly Lestelův choreografický rukopis charakteristický plynoucím, organickým pohybem, absencí ostrých linií, vláčností, prací s flexibilitou tanečníkova těla a dynamikou připomínající vlnění moře. Nelze se však ubránit pocitu, že nejde o právě originální styl, když místy až příliš odkazuje na rukopis jiných choreografů. Navíc sólo z představení Rachmaninov připomínalo spíše improvizaci na daný pohybový princip, který se brzy vyčerpal a již po několika minutách vyzníval zdlouhavě a uměle nastavovaně. Opakující se pohybové vlny narušily jen v samém závěru ostré „záseky“ a změny pozic.

Ochutnávky z choreografií mezinárodních tvůrců Maura Bigonzettiho, Xin Peng Wanga a Edwarda Cluga přivezli členové baletního souboru Theater Dortmund Ida Anneli Kallanvaara a Giacomo Altovino, kteří se tak museli bleskurychle převtělit do požadovaných choreografickým forem. Od Clugova futuricky laděného duetu Hora s kyliánovským nádechem, přes rockersky vyznívající sólo With a Little Help from My Friends (Wang), které však jaksi uvízlo v choreografické minulosti, až po duet z Bigonzettiho baletu Alice, kde se interpreti jako pohádkoví lesní tvorové roztančili v rozpustilé a divoké hře.

Ani neoklasický styl nezůstal opomenut – diváci si jej mohli vychutnat v tanečních miniaturách sólistů z Universal Ballet Korea a umělců z německých souborů z Drážďan a Berlína. Svou koncepcí se vymykal duet Cello Nacha Duata, v němž tanečník-hudebník v barokním kostýmu, celou dobu sedící na stoličce, doslova rozehrával tělo tanečnice. Ta se pohybovala za tónů Bachova Preludia ze Suity č. 1 pro violoncello, občas v intencích tance neoklasického, místy v osnovách tance současného. Její tělo se záměrům hudebníka buď přizpůsobovalo, nebo se mu naopak bránilo. Tento Duatův duet mohl evokovat myšlenku, že tělo tanečníka funguje jako pouhý instrument v rukou choreografa. Někdy v jejich vztahu dojde k naprosté symbióze, někdy zase k souboji.

Pražský soubor Dekkadancers na galavečeru zastupoval českou tvorbu. Tuto taneční skupinu tvoří tanečníci Baletu Národního divadla, kteří se ve svém volném čase věnují autorským projektům a rozvíjejí vlastní choreografické ambice. Duet Štěpána Pechara První sníh sice nepřekvapil inovativností, ale zajímavě si pohrával se světelným designem a využitím prostoru. Choreografie Petite Cord pak karikovala známé dílo Jiřího Kyliána Petite Mort, kdy místo originálně použitých kordů tanečníci zručně manipulovali se skleničkami, lahvemi vína a toreadorskými muletami, které se vmžiku měnily na zástěry číšníků nebo dámské šaty. Od začátku bylo jasné, že si Petite Cord hraje s velkou nadsázkou, avšak stále zachovává respekt k Mistru Kyliánovi. Mnoho diváků snad od této choreografie očekávalo ještě více humoru a ironie, jíž je soubor Dekkadancers proslulý – bezesporu se ho dočkali v části, kdy na pódiu projel Štěpán Pechar na kolečkových bruslích v roli číšníka a s lahví v ruce rozléval svým kolegům šampaňské. 

Na závěr se účinkující dočkali nadšeného potlesku a celé divadlo povstalo. Zdá se tedy, že Balet Gala dosáhlo ohlasu u tanečních znalců i diváků, kteří se na tanec přijdou podívat jen výjimečně a vyberou si k tomu zrovna podobnou událost. A vzbudit takové nadšení se nepodaří zase tak často.

Psáno z představení 28. února 2018 v Divadle Antonína Dvořáka, Ostrava.