Dne 19. listopadu 2011 se v Divadle Disk uskutečnil další komponovaný večer Nové generace, projektu taneční katedry HAMU, který se zaměřuje zejména na reprizovaní a podporu tvorby studentů choreografie a pantomimy. Představení se skládalo ze čtyř choreografií, které vytvořily studentky choreografie HAMU – Soňa Kupcová a Vendula Poznarová. Autorkou závěrečného díla byla pedagožka choreografie na HAMU, Mirka Eliášová.
Autorka úvodního titulu – Exit 44 – Soňa Kupcová se inspirovala příběhy žen z druhé světové války, které byly uvězněny v koncentračním táboře. Pokusila se zde o vyjádření vnitřního rozpoložení, zoufalství a utrpení čtyř žen, které postihl pro dnešního člověka téměř nepředstavitelný, krutý osud. Je to bezpochyby velmi niterné téma, ale choreografce se napětí a pohled do nitra trpících žen v hrůzném vězení nepodařilo prostřednictvím tance přenést na jeviště. Do jisté míry to bylo způsobeno interpretací, kdy tanečnice vyvolávaly v divákovi pocit, že samy nevěří tomu, co právě tančí. Ke zvolenému tématu velmi úzce přilnula vhodně zvolená hudba Miloslava Kabeláče.
V následující choreografii – Zen a příručka uživatele – tančilonejvíce interpretů z celého večera. Všech osm tanečníků, které si pro své dílo Vendula Poznarová vybrala, zůstalo však bez jakýchkoli emocí či prožitků. Objevily se zde popisné znaky meditace, ale nebylo zřejmé, co jimi tvůrkyně zamýšlela sdělit. Dílo se tak stalo jakýmsi seskupením pohybových variací, ve kterých byla skutečně zajímavá a nápaditá pouze partneřina. Nepříznivě navíc působil fakt, že autorka nechala tanečnice vystoupit na jevišti v bílých, přiléhavých krátkých šatech, čímž zdůraznila jejich fyzické disproporce.
Třetí choreografie – Převečer „Madame Bibi“ – byla značným odlehčením celého večera. Soňa Kupcová si zvolila jako hudební doprovod barokní fugu a v souladu s ní vytvořila originální a vtipné dovádění buclatých andělíčků, které známe z výzdoby barokní architektury. Výtvarnici kostýmů Johance Krůfové se podařilo velmi vkusně andílky obléknout. Skutečně působili dojmem, jakoby právě oživli na nějakém barokním sousoší či obraze. Choreografie byla prostorově pestrá a diváka skutečně pobavila.
Představení zakončila choreografie pro dva tanečníky a jednu tanečnici Until I find itod Mirky Eliášové. Při jejím sledování se divák jistě zamyslel i sám nad sebou. Prostřednictvím tance M. Eliášová odhaluje každodenní problémy, které člověka uzavírají do kruhu a připravují ho tak o veškerou duševní svobodu. Objevilo se tu mnoho rekvizit, které na první dojem působily poněkud nesmyslně či příliš popisně, avšak po chvíli měla veškerá hra s rekvizitami a konání tanečníků promyšlené odůvodnění. Na závěr celé choreografie se po jevišti rozkutálelo plno skleněných kuliček jako určitá metafora odpoutání se od každodennosti a stereotypu všedního života.
Z představení 19. listopadu 2011, Divadlo Disk.
Text vznikl v rámci kritického semináře studentů taneční vědy na HAMU.
Autorka úvodního titulu – Exit 44 – Soňa Kupcová se inspirovala příběhy žen z druhé světové války, které byly uvězněny v koncentračním táboře. Pokusila se zde o vyjádření vnitřního rozpoložení, zoufalství a utrpení čtyř žen, které postihl pro dnešního člověka téměř nepředstavitelný, krutý osud. Je to bezpochyby velmi niterné téma, ale choreografce se napětí a pohled do nitra trpících žen v hrůzném vězení nepodařilo prostřednictvím tance přenést na jeviště. Do jisté míry to bylo způsobeno interpretací, kdy tanečnice vyvolávaly v divákovi pocit, že samy nevěří tomu, co právě tančí. Ke zvolenému tématu velmi úzce přilnula vhodně zvolená hudba Miloslava Kabeláče.
V následující choreografii – Zen a příručka uživatele – tančilo nejvíce interpretů z celého večera. Všech osm tanečníků, které si pro své dílo Vendula Poznarová vybrala, zůstalo však bez jakýchkoli emocí či prožitků. Objevily se zde popisné znaky meditace, ale nebylo zřejmé, co jimi tvůrkyně zamýšlela sdělit. Dílo se tak stalo jakýmsi seskupením pohybových variací, ve kterých byla skutečně zajímavá a nápaditá pouze partneřina. Nepříznivě navíc působil fakt, že autorka nechala tanečnice vystoupit na jevišti v bílých, přiléhavých krátkých šatech, čímž zdůraznila jejich fyzické disproporce.
Třetí choreografie – Převečer „Madame Bibi“ – byla značným odlehčením celého večera. Soňa Kupcová si zvolila jako hudební doprovod barokní fugu a v souladu s ní vytvořila originální a vtipné dovádění buclatých andělíčků, které známe z výzdoby barokní architektury. Výtvarnici kostýmů Johance Krůfové se podařilo velmi vkusně andílky obléknout. Skutečně působili dojmem, jakoby právě oživli na nějakém barokním sousoší či obraze. Choreografie byla prostorově pestrá a diváka skutečně pobavila.
Představení zakončila choreografie pro dva tanečníky a jednu tanečnici Until I find it od Mirky Eliášové. Při jejím sledování se divák jistě zamyslel i sám nad sebou. Prostřednictvím tance M. Eliášová odhaluje každodenní problémy, které člověka uzavírají do kruhu a připravují ho tak o veškerou duševní svobodu. Objevilo se tu mnoho rekvizit, které na první dojem působily poněkud nesmyslně či příliš popisně, avšak po chvíli měla veškerá hra s rekvizitami a konání tanečníků promyšlené odůvodnění. Na závěr celé choreografie se po jevišti rozkutálelo plno skleněných kuliček jako určitá metafora odpoutání se od každodennosti a stereotypu všedního života.
Z představení 19. listopadu 2011, Divadlo Disk.
Text vznikl v rámci kritického semináře studentů taneční vědy na HAMU.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace