MOVE Fest Valmez – Spolu v pohybu, spolu v zastavení

Carpe(t) Diem. Foto: Zdeněk Smolka.

V komorní atmosféře prostorného tanečního studia se odehrál program skládající se ze tří inscenací, rozložených do dvou večerů. Na úvod jsme mohli vidět duet Jany Ryšlavé a Jindřicha Panského s názvem Carpe(t) Diem, balancující na pomezí mezi akrobacií, tancem a pohybovým divadlem. Jednu z hlavních rolí v tomto představení, které živou hudbou doprovodila Marcela Kučová, hrály kulaté koberečky, jejichž funkce se podle situace na jevišti proměňovala od nástroje určujícího nebo rozvíjejícího pohyb přes předmět vymezující hrací prostor až po součást kostýmu. Carpe(t) Diem dominovala hravost, uvolněná interakce mezi oběma performery i diváky a snaha alespoň na chvíli dosáhnout onoho vzácného pocitu bytí „tady a teď“.

Jeden duet vystřídal další, tentokrát odehrávající se téměř celou dobu nad zemí. Martina Illichová a Lukáš Macháček (oba můžeme znát například ze souboru Losers Cirque Company) přivezli do Valašského Meziříčí čerstvou novinku – vzdušnou show Celestial Noise spojující akrobacii na aerial hoop a cyr wheel, tedy zjednodušeně řečeno dvou kruzích, z nichž ten druhý, větší, je primárně určen pro akrobacii na zemi, zde byl ale podobně jako aerial hoop zavěšen několik metrů nad podlahou. Výsledkem jejich experimentování s možnostmi těchto dvou náčiní a vlastními extrémními pohybovými dispozicemi se stal bezmála čtvrthodinový pohybový dialog, během kterého oba kruhy zůstávaly v neustálé rotaci. Pocit lehké závratě (a to i v obecenstvu) a zároveň hledání stability v rukou partnera vlastně velmi logicky splýval s tématem milostného sbližování ženy a muže, kdy se pevná půda pod nohama ztrácí tak snadno. Na rozdíl od předešlého duetu nebylo v Celestial Noise téměř místo pro improvizaci nebo spontánní reakce, vše vyžadovalo přesné načasování i souhru partnerů, kteří emoci předávali divákům téměř výhradně skrze působivou fyzickou akci, a jejich mimika a jemná gesta ustoupily do pozadí.

Druhý den festivalu se soustředil kolem jediného představení, kterým bylo Momentum skupiny ME-SA. Tanečnice Martina Hajdyla Lacová a performerka a scénografka Zuzana Sceranková v něm rozvinuly téma vrhu, jeho jedinečnou techniku, okamžiky před i po něm, očekávání a pocity, které v nás může vyvolat pohled na člověka soustředícího veškerou svou tělesnou i duševní energii do jediného momentu a pohybu. Čím vším lze vrhnout? A co když všechno úsilí nakonec přijde vniveč? Co když se pohyb náhle zastaví, nebo se naopak statický objekt uvede do pohybu? A co když si to vrhač rozmyslí? Všechny tyto otázky se rozvířily v pohybově-divadelní studii, která se dá považovat i za objektovou performanci, za níž stojí také dramaturgyně Klára Hutečková a jejíž inspirací se staly zejména studie k soše Vrhače koulí (Guliara) Petera Sceranky. Zkoumaní vrhu jako zdánlivě jednoduchého, a přesto neuvěřitelně komplexního pohybu, ve kterém nelze opomenout žádnou jeho fázi, probíhalo v několika vrstvách a pokrývalo jak tanec, tak i civilní pohyb a divadelní uchopení. Fascinace touto disciplínou byla nicméně přítomná v každém okamžiku.

Těžko říct, zda to byl záměr organizátorů, nebo shoda okolností, ale ukázalo se, že festivalová představení toho mají společného víc, než se na první pohled mohlo zdát. Tři duety, které se opíraly o vzájemnou důvěru a souhru partnerů, ale i o jejich společné zkoumání daného tématu a hledání „záchytného bodu“, fyzického i abstraktního. Tři studie specifického typu pohybu – partneřina na koberečcích, vzdušná akrobacie, vrh. Tři představení vzniklá nebo obnovená z touhy uvolnit energii nahromaděnou během lockdownu a najít ztracenou rovnováhu po měsících obav a frustrace. Díky těmto i dalším, možná ne tak nápadným, pojítkům držela dramaturgie MOVE Festu Valmez velmi dobře pohromadě.

Pro mne osobně bylo podstatné i to, co se dělo „na druhé straně“, tedy v hledišti. Ne vždy totiž můžeme čekat otevřené a vnímavé publikum, které má zájem o zážitky mimo svou komfortní zónu. A tím méně můžeme čekat, že přijme vystupující do své náruče a vytvoří skoro až rodinnou atmosféru. Ale přesně to se ve Valašském Meziříčí stalo. Na festivalu se sešly předškolní děti s diváky důchodového věku a podle jejich reakcí během a po představení se dalo odhadnout, že je program skutečně vtáhl. Na závěrečných diskuzích navíc vyšlo najevo, že řada příchozích nemá zkušenost například s novým cirkusem nebo pohybovým divadlem, a pokud ano, tak jen zprostředkovanou formou, nepodpořenou vlastním zážitkem naživo. I to byl důvod, proč se během rozhovorů s interprety vyrojila spousta otázek na to, jak inscenace vznikaly, s jakým záměrem, jak se performeři na jevišti cítí a jak vlastně vypadá jejich pracovní rutina. Tak intenzivní zapojení a chuť objevovat je minimálně z mého pohledu důkazem, že přivážet současná pohybová představení do regionů a (v dobrém slova smyslu) vířit vody ne příliš rozmanité lokální kultury dává smysl. A to i za cenu toho, že místo kvantity tu obecenstvo nabídne svou ojedinělou kvalitu.

Psáno z festivalu MOVE Fest Valmez konaného 16. a 17. září v Tanečním centru Valašské Meziříčí.

Carpe(t) Diem
Choreografie, námět: Jana Ryšlavá, Jindřich Panský
Režie: Jiří Hajdyla
Hudba: Marcela Kučová
Světelný design: Pavel Vitt
Produkce: Kulturní centrum Cooltour Ostrava z.ú.
Premiéra: 22. 6. 2017, Cooltour, Ostrava

Celestial Noise
Koncept a interpretace: Martina Illichová a Lukáš Macháček

Momentum
Koncept: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková
Interpretace: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Klára Hutečková
Hudba: Ivo Sedláček
Světelný design: Jiří Šmirk
Pohybový koučink: Jaro Viňarský
Grafický design: Viktória Jehlárová
Produkce: ME-SA, spolek / Jiří Hajdyla
Koprodukce: BOD.Y z. s. / Zuzana Frištíková