Festival měl oproti pražským podnikům výhodu v soustředění v prostoru a čase a rovněž v jednoznačné orientaci mladých diváků – většinou frekventantů uměleckých škol. Pantomimou se zde ale myslí téměř všechny možné pohybové disciplíny. A protože šlo o repertoárový pel-mel, tím spíše vynikly talenty a osobnosti. Zastavím se proto u nejinspirativnějších výkonů.
Kdyby se na festivalu udělovala vyznamenání, první by si zasloužil nepochybně autorský pořad Robo erectus Lukáše Šimona (čerstvého tajemníka katedry) a jeho kolegy, mima Antona Eliáše. Na pohled nezávazná hříčka představující roboty, kteří jsou schopni, podobně jako ve filmu Číslo 5 žije, základních projevů lidského myšlení a pocitů, překvapila originální „mechanistickou“ stylizací, sevřeným tvarem a dokonalou souhrou obou mimů. Představení sleduje de facto proces probouzející se inteligence v myslích obou strojů, který počíná sebetvořením do podoby blízké člověku (postavy si nasazují ruce a další údy), navzájem se poznávají a soutěží v pohybových akcích, objeví zapomenuté hračky a s nimi princip hry (jako základní lidský atribut), který přejde do soutěžení a nemilosrdného boje se špatným koncem.
Tato hyperbola pozitivních i rozkladných znaků chování primitivního člověka má v jejich podání vysokou technickou kvalitu a uměleckou účinnost, také díky jejich úsporné režii sázející vše na pohybový výkon a osobitému scénografickému řešení díla včetně líčení. Oba mimové hrají s velkou lehkostí, takže vzniká dojem, že i oni se dobře baví, vše se ale děje v mimořádném svalovém napětí, v rychlém tempu bez hluchých míst nebo zbytečných motivací, protože je jejich hra vybudována ze vzájemného porozumění. Představení je naladěno do humorné grotesky, ve které však nechybí poezie stylizovaného pohybu a cenné morální poselství. Je to možná i tím, že si oba zodpovědní autoři, usilující o co nejdokonalejší tvar, přizvali k supervizi nezaujaté kolegy – Vojtu Svobodu a Štefana Capka.
Úvodem pořadu Mime Boom, nesoucím svou sestavou rukopis Adama Halaše a Štefana Capka, vystoupilo trio studentek Karolina Křížková, Anna Vanacká a Eva Stará. Zahájily divadelně pojednanou cirkusovou scénou PINOMATIK (režie a kostýmy Števo Capko), jíž dalo ženské provedení v akrobatických sestavách i individuálních výstupech půvab dívčí roztomilosti. Žánrově variabilní představení mísilo hru tří typově diferencovaných klaunek obohacenou o prvky akčního mimického herectví s nejprve jednoduchými základními akrobatickými prvky. Ty posléze vyústily do pěkných sestav, komponovaných na principu vzájemné spolupráce. Jiným výrazným příspěvkem do programu večera bylo vystoupení Elišky a Tomáše Kasprzykových. Ti vytvořili etudu nově parafrázující motivy známého libreta baletu Coppélie s půvabem, který se opíral především o precizní a výrazná loutkovitá gesta a postoje partnerky Tomáše Kasprzyka, který jí sekundoval jemnou a uměřenou mimickou hrou. Výkon dokonale sladěného (manželského) páru vyzařoval čistotu a něžný poetický půvab. Vynikající ukázku herecky rozpracované etudy pod názvem Hasič předvedl Anton Eliáš. Jeho sólo bylo plné dynamiky i napětí a pohybově na vysoké technické úrovni. Svému hasiči podložil dramatický příběh, jehož děj ztvárnil s velkým citem pro životní realitu a okořenil nadsazenou komickou stylizací. Podobně, ale s menší dávkou napětí, než je u něj obvyklé, pojal Tomáš Kasprzyk svého Pošťáka. Ve svém celku demonstrovaly příspěvky jako na fotbalovém zápase vyvolávaného titulu Mime Boom dobrou práci a talenty pražské školy.
V závěrečném Gala večeru pak diváci i zasvěcenci s překvapením sledovali pravděpodobně ještě úplně čerstvý příspěvek Romana Horáka. S překvapením proto, že se mim, proslulý svou tvorbou v souboru Farma v jeskyni, kde právě jako tanečník a skvělý hudebník hodně přidával na lesku a teatralitě představení (např. Sclavi nebo The Theatre), mnoho věnoval v posledních letech propracování svého pedagogického systému, jakož i poslání nemocničního klauna, aby posléze založil vlastní soubor Squadra Sua. V jeho představeních se Horák prezentuje především jako neodolatelný komik, a proto se také touto polohou rychle prosadil v pražském kulturním milieu. Ale jeho sólová etuda nazvaná Jedna vlaštovka nedělá jaro uvedená v Liptovském Mikuláši je příkladem vysoce náročné umělecké práce, jejíž osobitá poetika kombinuje hru na (až dvě) flétny s mimickým gestickým projevem. Jako by tu ožily učebnicové sekvence z dějin antické pantomimy, ovšem s tím, že Horák obsáhne najednou obě polohy – hudebníka a mima. Krásný, v pravém slova smyslu múzický projev se pohybuje v žánru mimické básně, který už téměř vymizel z našeho jeviště. Jedna vlaštovka sice nedělá jaro, ale Horákova invence a strhující výraz poukazují na další možný růst jeho výjimečného talentu a na obohacení domácí pantomimické scény.
XXII. ročník festivalu PAN Liptovský Mikuláš, 24.–28. listopadu 2015
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?