Kulatý stůl o Tanci Praha

Kulatý stůl o Tanci Praha

Autor Lucie Hayashi

Podnětem pro konání tohoto kulatého stolu bylo otevření 20. sezony divadla Ponec, které na divadelní mapě ČR představuje vpravdě specifickou instituci, do níž se promítlo mnoho snů generace aktivní v devadesátých letech. Setkání bylo současně i připomenutím loňského třicetiletého výročí značky Tance Praha, která už dávno není pouze festivalem. Rozkročené aktivity vlajkové taneční organizace ve velkém měřítku ovlivňují porevoluční dění v oboru v celé své šíři – od kurátorství, produkce, rezidencí, marketingu po vzdělání i advokacii oboru. Nastal čas na krátké zastavení, ohlédnutí, zvážení a také výhled do dalšího fungování organizace. A to spolu s odborníky, umělci i kritiky, kteří jsou ochotni poskytnout zpětnou vazbu, co jim Tanec Praha či Ponec nabízí a přináší a čím by měl nebo mohl být do dalších dekád.

Na úvod dvouhodinové diskuze byli příchozí vyzváni, aby se podělili o nejčerstvější dojmy z Tance Praha. Tak, aby tým viděl, jakou image vnímá jeho komunita. Ačkoliv téma nebylo úžeji vymezeno, zcela logicky se dostal do popředí námět festivalu Tance Praha, který je pro mnohé nejviditelnější prezentací organizace.

První slova patřila chvále celému týmu z úst Jiřího Bartovance za odvahu, s jakou se nezalekl pořádání festivalu, i kdyby jen v českém složení, a za aktivity v době covidové paniky, které mnoho umělců dokázaly uklidnit. Poukázal ale také na diskrepanci ve financování umělců vzhledem k mezinárodní povaze festivalu či na výběr děl. Od Jany Návratové, mimo jiné předsedkyně komise programu festivalů pro tanec a nonverbální umění MK ČR, zazněla pochybnost nad délkou červnového festivalu, o které spolu s jeho uměleckou ředitelkou Yvonou Kreuzmanovou vedou dialog už delší dobu. Tento podnět roznítil dlouhou diskuzi o tom, zda program Tanec Praha v regionech zbytečně nerozmělňuje festivalového ducha pražské části a zda by se výjezdy českých umělců neměly situovat více do průběhu celého roku. Veronika Hladká, manažerka pro regionální část festivalu, oponovala, že právě díky marketingu a pozornosti, jakou má festival Tanec Praha v určitém období, se daří i mnohdy „tancem nepolíbeným“ regionům získat divácký ohlas tanečních produkcí, případně finančně dosáhnout na pozvání zahraničních souborů. Markéta Perroud, spoluředitelka Tance Praha, doplnila, že výjezdy nejsou invazivního charakteru, že mnoho regionálních center si z nabídky vybírá nebo přímo aktivně žádá o určité inscenace vzhledem ke své vlastní dramaturgii a mnohým z nich se díky zastání Tance Praha daří také získat kofinancování z městských i krajských samospráv. Jedním z komentářů byl také nutný tlak na obce pro zkulturnění prostor, do jakých tanec dováží, a neprofesionální podmínky v sokolovnách a kulturních domech. Ty jsou však mnohdy jedinými prostředníky pro tanec v obci, a tak je nutné je ke spolupráci i přesto získat a motivovat.

Na řeč přišla i dlouhodobá dramaturgie festivalu a jeho cílového publika. Yvona Kreuzmannová vysvětlovala, že „Tanec Praha se nebojí střetu s žádným typem publika“. Snahou je zaujmout velké spektrum diváků a na každého cílit marketing tak, aby věděl, co si vybrat, co očekávat, nebo naopak neočekávat v duchu loňského sloganu Zvědavost je šance na zážitek. Třístupňová dramaturgie „událostí sezony“, „middle-scale“ projektů a mladých vycházejících talentů by toto měla obsáhnout a nesnažit se tanečního nováčka nalákat za každou cenu na náročné či experimentální kusy.

Tradicí je již také série inscenací Tanec Praha dětem, které odráží aktivity organizace ve vzdělávacích projektech. Přesto zněly názory, že by škála dovážených děl mohla být pestřejší, že i tance neznalý divák pozná dobré umění. Přítomní se shodli na tom, že dramaturgii velkou měrou ovlivňují využitelné prostory, neboť scény, které se daří zajistit, nejsou pro všechny světové hvězdy dostatečné, a je tedy jasné, že ročníky, kdy vrcholil festival v Sazka aréně, Státní opeře či divadle Karlín měly jinou image. Zdánlivě řídký pražský program způsobuje také nutná profesionální příprava tvůrců a jejich zkoušení v daných prostorách, jejichž počet je omezený. K otázce nedostatku místa pro tanec připomněl zástupce programového ředitele Divadla Archa Jindřich Krippner výzvu, že i jejich divadlo je k dispozici pro taneční rezidence i reprízy a budou rádi, pokud je umělci osloví.

Jiří Bartovanec vyjádřil také názor, že je škoda, že ačkoliv Tanec Praha již třicet let vykonává skvělou osvětu veřejnosti, lidé v pražských ulicích stále ještě netuší, co je to současný tanec. Lucie Dercsényiová namítla, že za taneční osvětu mezi veřejností není zodpovědná jen jedna organizace, která pro ni dělá navíc skutečně hodně, ale věnuje se jí aktivně opravdu mnoho subjektů. Vzhledem k mezinárodní zkušenosti choreografa je tato připomínka minimálně zajímavým podnětem k celkovému zamyšlení, v jakém kontextu se náš obor pohybuje. Yvona Kreuzmannová si posteskla, že ruku v ruce s fundraisingem a marketingem festivalu jde také celospolečenské povědomí o tanci, v čemž vůbec nepomáhají celoplošná média, zmínila například marné snahy o získání jediného pravidelného tanečního pořadu do České televize. Martin Kolda ale připomenul, že Češi zdaleka nejsou netaneční a nevzdělatelný národ, vzhledem k velké popularitě společenských tanců a jejich znalosti jako jakési samozřejmé výbavě mládeže. Celospolečenský respekt k tanci je určitě téma, které bychom nyní měli mít jako jednotící misi na stole každý z nás.

Umělci zároveň kvitovali možnosti, které jim Tanec Praha nabízí k realizaci, a vášnivá debata se strhla také ohledně honorářů za reprízy i výběr umělců ke spolupráci, který je plně v rukou uměleckých ředitelek. Choreografky a performerky Tereza Hradílková i Zdenka Svíteková se obloukem vrátily k výjezdům do regionů, kde podle nich probíhá práce s publikem v naprosto jiné dimenzi. Viktor Černický přiznal, že sami umělci na sobě cítí, jak mohou ovlivnit život místní komunity, jak je právě tahle činnost pro obor zásadní, jakou zpětnou vazbu z hraní v regionech získávají a jakou oporu mají místní kulturní činitelé v Tanci Praha. Mnozí přítomní umělci si posteskli nad vlastní produkční a organizační neschopností a vyjádřili vděk, že za nimi stojí někdo, kdo jim pomůže nalézt cestu. Mnohem více by však ocenili dovzdělávání v oblastech produkce, fundraisingu a ekonomické i právní soběstačnosti.

Sešlost se shodla nakonec na tom, že zdánlivý monopolismus Tance Praha může být zčásti způsoben pohodlím či nedostatkem know-how velkého spektra komunity v oblasti managementu. Celý tým Tance Praha potvrdil, že jejich misí je pouze pomoci tanci v ČR zažehnout motor, aniž by tím chtěli jakkoli odsouvat ostatní, a vyjádřili povzbuzení a podporu jakékoliv další vznikající organizaci. To je ostatně také vize Yvony Kreuzmannové do další dekády. Zatímco v prvním desetiletí existence se soustředila na otevření hranic a informovanosti republiky o dění venku, v tom druhém se již výrazněji věnovala české komunitě a výstavbě taneční scény v Ponci. Nynější dekádu završuje tým zapojením do mnoha mezinárodních projektů a koprodukcí, fokusem na oblast vzdělání i podporou regionů. Dalšími kroky pak bude otevření nové zkušebny i Domu tance jakožto základních podmínek pro ustálení procesu tvorby, ale také propojování s dalšími aktivními organizacemi v oboru (například třemi A: Alta, Alfred a Archa neb holešovickou triádou Jatka 78, La Fabrika a DOX) pro vytvoření pomyslné záchranné sítě tance v ČR, aby již nikdy nemusel řešit základní existenční otázky. Držme tedy palce jak Tanci Praha, tak i všem, kteří jinde a jinak vyvinou aktivity na podporu českého tance. A kteří jsou ochotni vést dialog o jeho směřování.

Psáno z moderované debaty v rámci projektu Zaostřeno na tanec 24. září 2020, divadlo Ponec.