KoresponDance 2021 aneb Umění pod širým nebem

Alenka v říši divů (Asterions Hus). Foto: Dragan Dragin.

Autor Lucie Štádlerová

Než se ale roztančí Žďár nad Sázavou, tradičně bývá jeden festivalový den jako taková ochutnávka toho, na co se těšit, umístěn do Prahy. Proto bylo možné na konci června v Invalidovně pomalu nasávat atmosféru KoresponDance 2021. Na programu byl tanec, akrobacie, ale i battle v tzv. Open Styles, což znamená, že jakýkoliv umělecký styl a taneční projev jsou vítané. Battlu se zúčastnili taneční z celé republiky i někteří zahraniční hosté. Celý souboj se odehrál pod taktovkou tanečníka Kristiána Mensy, který se úspěšně věnuje breakdance a společně s Marii Kinsky zasedl v porotě letošního utkání.

Tanec v Invalidovně

Na pražské části festivalu vystoupila i Eva Urbanová se svým sólem The Essence, se kterým se umístila na druhém místě v rámci festivalu Solo Tanz Theater Festival Stuttgart. Její jedenáctiminutová performance je propracovaná do konečků prstů. Esence pohybu, tvarů, pocitů a těla je ústředním tématem. Pohyb je minimalistický, evokuje kvalitu rosolu. Urbanová však přináší velmi intenzívní a intimní zážitek. Její soustředěnost a pečlivé ponoření do sebe sama diváka rozhodně znervózňuje.

Intenzívní zážitek přineslo také večerní představení People – Power – Partnership, které je vrcholem pětiletého projektu tanečníků z 11 evropských zemí. V nově opraveném vršovickém divadle Vzlet však vystoupili jen hiphopeři z Česka a Španělska. Nejednalo se však o žádný divoký battle, ale jemné, niterné představení, v němž každý z interpretů zkoumal svoji osobnost.

Výraznými rekvizitami byly nejen barevně laděné jednoduché kostýmy, ale především bedny, které na první pohled vypadaly naprosto tuctově, ale při rozsvícení působily jako zrcadlo a okno, za kterým se nikdo neskryje, přičemž zhasnuté se často stávaly útočištěm tanečníků. Při dlouhých a intenzivních pohledech do zrcadla, zaznívaly otázky typu: Kdo jsem já? Kdo jsme my? Jakou úlohu máme na světě?  
Tento projekt sklidil velké ovace! Proměna tanečníků byla obrovská, dokázali, že hranice mezi tanečními styly prakticky neexistuje a že i hiphopový tanečník je schopen hlubokého intimního provedení nově naučeného stylu.

 Akrobaté z Maroka

Zlatým hřebem pražského a později ždárského festivalu byla účast dvou marockých bratrů artistů z rodu Hammichů, kteří se v Budapešti potkali s režisérkou Ettou Ermini a jejím Dance Theatre a padli si do oka tak, že začali spolupracovat. Pro Mohammeda a Wahiba Hammichovi to bylo jedno z prvních setkání s evropskou tvorbou. Bratři jsou sedmou generací tradiční marocké akrobacie: „Cirkus pro nás znamená především rodinu. Vše, co umíme, nás naučil náš táta na pláži u moře. Začínali jsme, když nám byli tři.“

Teprve nedávno začali cestovat po Evropě, pozorují novodobé cirkusové interprety a učí se od nich. Fyzické výkony těchto dvou marockých mužů však mnoho současných cirkusových umělců převyšují. Salty a různými stojkami opravdu nešetří, je vidět, že jsou abnormálně disciplinovaní a své řemeslo dělají nejpoctivěji, jak dokážou. Co je však pro ně nové, je divadelní prostředí. Přece jen jsou vychováni v tradičním cirkusovém světě. Narace se v manéži moc nenosí. Jejich tak trochu exotický styl prozrazuje velmi výrazná mimika, na současné cirkusové poměry velmi netypická.

Ve spolupráci s Ettou Ermini a Emmou Houston (v Praze ji alternovala Farah Deen) připravili představení s názvem Oqda (uzel v arabštině), které je nabité neuvěřitelnými salty, přemety, stojkami, pyramidami, skoky… A také je příběhem o setkání lidí, kteří se potkají na hranici, ale absolutně si nerozumí. Jejich vtipná „konverzace“ o tom, jak se jmenují a odkud jsou, rozpustila chmury naprosto každého návštěvníka KoresponDance. Aktéři však zjišťují, že komunikace srze pohyb je mnohem snazší než slovy, a tak se vzájemně představují pomocí svého stylu, až se z nich stanou dobří přátelé. Oqda rozhodně patřila mezi highlight pražského i ždárského modrého festivalu.

Zahrady a tajemná zákoutí

Letošní festival na zámku ve Žďáře Sázavou byl o mnoho jiný než předešlé ročníky. V důsledku koronavirových opatření se z festivalu stala taková rodinná oslava v soukromých zahradách zámku. Marie Kinski vyzvala všechny hosty: „Vítejte a ciťte se tu jako doma,“ provedla je zahradami a ukázala jim, co a kde bude ke zhlédnutí, a vůbec se o návštěvníky starala jako starostlivá hostitelka. Kvalitní občerstvení a doprovodná hudba opravdu budila dojem zámecké události.

Festival byl rozdělen na dvě části: modrou a růžovou, obě se vždy dvakrát opakovaly, a tak vznikly čtyři bloky pro čtyři skupiny návštěvníků. Eliminoval se tím převis poptávky nad kapacitou jednotlivých představení. Vše totiž probíhalo venku a počet diváků byl limitován. Počasí si s organizátory velmi intenzívně pohrávalo, ale všechna představení se nakonec odehrála tak, jak byla plánována.

Všechny čtyři bloky festivalu uvedl Ždáráček ve spojení s Potpourri. Ždáráček je místní pěvecký soubor prezentující především barokní hudbu. Potpourri je duo streetartových tanečnic (Farah Deen, Olivia Mitterhuemer), které zpracovaly se Žďáráčkem site specific choreografii. Na nádvoří barokního zámku tak probíhal battle na barokní hudbu, kterého se účastnili i samotní zpěváci. V průběhu jednotlivých ročníků se ukazuje, jak je barokní hudba univerzální, když všechny méně či více bizarní nápady jsou proměny v zajímavé koncepty tanečně-hudebních představení.

Nejintenzivněji si růžový festival užil Benjamin Richter se svojí tříhodinovou performancí TAKTiL, ve které docházelo k neustále přestavbě bílých objektů (kostiček) z místa na místo. Přetvářený prostor přinášel neustále nová a nová prostředí, ve kterých se odehrávaly různé příběhy. Jako bychom se s každou novou přestavbou dostali do nového příběhu. Richter se několikrát pokusil o zapojení publika do právě vznikajícího prostředí a některé interakce byly i vtipné, jiné rozpačité a kratičké, ale diváci mohli přicházet a odcházet, být součástí této výzvy. Většinou odcházeli za jiným paralelním programem, například za představeními Fling, Hyperspace, nebo si šli zatancovat v rámci projektu Collectron.

Fling je irsko-španělské novocirkusové představení, kterému vévodí obruče. Španělský artista a hudebník Cristian Fierro a hula hoopová víla Gracie May Marshall se dostávali do veselého dialogu, a ačkoliv každý vyznával jiný styl, společně balancovali mezi obručemi, skákali, jak obruče určovaly, a téměř celou dobu se radovali. Pak nastal okamžik, kdy se dívka zlobila, jelikož její partner pokazil hru. K usmíření však nakonec došlo a přihlížející byli svědky skvělé kombinace akrobacie a obručového umění.

Hyperspace je dílo, které se na KoresponDance objevilo již před dvěma lety. Přivezl ho australský umělec James Batchelor žijící v Berlíně. Vzniklo na základě účasti autora na vědecké expedici na Antarktidě, kde měl prostor a čas zkoumat mikročásti a mikropohyby svého těla a zjišťovat, jak jednotlivý pohyb v těle funguje a k čemu podněcuje. A o tom je Hyperspace, uvedené v prostorách zámeckých rybích sádek. Na malém pódiu o rozměru metr krát metr umístěném ve vodě se odehrála tato minimalistická, ale velmi silná výpověď o těle. Patrný je výzkumníkův smysl pro pravdivost, vše má svůj směr, cíl i provedení. Tento mikrosvět je demonstrován na polonahém těle svalnatého umělce. Jen tělo s originálním a jemným tetováním, kterému nechávají vyniknout černé kalhoty.

Diváci před kamerou

V průběhu všech bloků mohli diváci sami rozhodovat o výplni mezičasu a zhlédnout například záznam z předchozích edic KoresponDance v Praze i Žďáře, ale především se také mohli zapojit do projektu Collectron, což bylo „imaginární zařízení nacházející se na okraji světa, který fyzicky obýváme. Je to kruhové divadlo bez hmotné substance inspirované tradicí starodávných amfiteátrů či Shakespearovským Globem.“ Každý, kdo se odvážil vstoupit před kameru a 30 vteřin improvizovat na energickou hudbu, byl zakomponován do koláže tanečních a pohybových výkonů mnoha lidí ze Žďáru i ze zahraničí. Vzniklo kolektivní umělecké dílo, které se se zpožděním promítalo na obrazovce po celou dobu konání festivalu. Nové a nové pokusy se napojovaly na ty předchozí a v závěru festivalu vznikl kruhovitý řetězec rozličných a barevných výkonů. Autory tohoto zajímavého a originálního počinu byli Ian Biscoe a Jana Bitterová. Oba umělci jsou velmi tvůrčí a jsou osvědčenou dvojicí KoresponDance, ale tento nápad by si měli nechat patentovat. Tak jednoduché, a tak geniální…

Tím se můžeme volně přehoupnout do modrého festivalu a zmínit ještě další složky programu, například divadelní skupinu Asterions Hus a její výpravu do říše imaginace. Příběh je volně inspirován světově známou pohádkou Alenka v říši divů, a stejně tak se představení nazývá. Jedná se o pohybové nápady a o vyprávění Alenky prostřednictvím roztodivných rekvizit, které se na jevišti ukrývají v několika velkých tubusech: sukně, šaty i klobouk se skruží, vrstvených nad sebou a pospojovaných látkou, které připomínají motýlí kukly, nebo i panenky s nabíranými sukněmi a rukávky, papírové obrazce, které se dají poskládat do mnoha věcí i zvířat, Interpretka byla oděna do černé a vše, co na sebe navlékla, bylo bílé, kontrast bílé a černé skvěle sloužil autorčině záměru – být tak trochu loutkoherec a vynášet rekvizity, které mají obrovský význam pro samotný děj, a tak jak přicházejí pod ruku, děj samy tvoří. Celé představení, vtipné i snové, umocnila výrazná a přesná mimika.

Hlavní program jako každý rok doplnily workshopy, semináře tance i akrobacie s vystupujícími umělci, vystoupení dětí z projektu Škola tančí, diskuze, hudební bandy a letos nově letní kino. Promítalo se i několik tanečních filmů kurátorsky sestavených právě pro KoresponDance, jejichž spojujícím prvkem byla krajina. Tento večer moderovala Jana Návratová. Další večer patřil filmům s tématem člověk a jeho místo, blok sestavil a filmy poskytl RIFF – R.E.D. International Film Festival-dance-art-cinema.

KoresponDance 2021 opět nabídl širokou paletu výrazných děl. Navíc se diváci nemuseli nikde tlačit a mohli si užít jistou míru intimity a klidu při přecházení z představení na představení. Tento komornější a pevněji uchopený festival zámku ve Žďáře nad Sázavou rozhodně slušel!

Psáno z festivalu KoresponDance 2021, 24. června v Praze a 16.-18. července ve Žďáře nad Sázavou.