Hybaj Ho: Sólo pro dva

Autor Petra Dotlačilová

V rámci pražského festivalu Hybaj ho!, který si dal úkol ukázat současnou slovenskou tvorbu na poli tance, se představili slovenští tanečníci Peter Jaško a Milan Tomášik, každý se svým sólovým vystoupením. Tito dva umělci mají mnoho společného – oba vystudovali bratislavskou Vysokou školu múzických umění, poté odjeli studovat do Bruselu proslulou školu P.A.R.T.S. a jsou zakládajícími členy Les SlovaKs Dance Collective – přesto je každý úplně jiný. Diametrálně se lišily i jejich výstupy. Milan Tomášik, v současné době žijící a tvořící ve Slovinsku a v Belgii, se vydal dá se říci cestou „výzkumnou“. Off-Beat je představení o původu tance a to jak historicky, tak fyzicky. Umělce zajímá, jak reaguje tělo současného tanečníka na rytmy barokní hudby. Snaží se přizpůsobit svůj nádech a výdech kódování rytmické struktury barokní hudby, pomalu se začíná pohybovat – zpočátku je to pouze chůze či pohyb trupu ve stoje, později se dostane do složitějších pohybových variací a začne používat také podlahu. Ladí své tělo na rytmus barokní hudby (během sóla zazněly věty z polyfonických instrumentálních suit slovinského barokního skladatele Janeze Krstnika Dolara), tento rytmus následně udržuje či rozvíjí při tanci za absolutního ticha, které přehlušuje pouze jeho dech.
Druhým motivem představení byly boty, které jsou symbolem kultivovaného těla. Osoba v botách je také nositel moci, naproti tomu současný tanečník má díky bosým nohám naprostou svobodu. Také tento kontrast se snažil Tomášik vyjádřit ve své choreografii a skutečně, tanečník v botách či bez nich musí této situaci připůsobit držení těla, pohyb a potažmo i chování. V botách (evokujících obuv barokních tanečníků) působí důstojně, přechází po scéně a tančí spíše minimalisticky, výrazným motivem jsou rychlé otočky a také typicky barokní práce rukou. Bez bot je zase více hravý, hopsá po nafukovacích kruzích, staví je na sebe a pak do nich skáče šipku. V závěru choreografie je tanečník opět obutý a pomocí ozvučené podlahy a nahrávaní snímaného zvuku vytváří dupáním svůj vlastní rytmus.
Výrazným prvkem inscenace byla scénografie: čtyři obrovské bílé balóny visící ze stropu (a často bránící divákům ve výhledu) a čtyři nepravidelné černé nafukovací kruhy. Vzhledem k její náročnosti byla ale v celku čtyřicetiminutového představení velmi málo využita a působila tak trochu samoúčelně. Stejně tak papírová „ponča“, které na sebe tanečník příležitosně navlékal.
Choreografie Off-Beat byla především o hluboké koncentraci tanečníka a o dialogu historie a současnosti. Pokud se ovšem divák dopředu nenaladil důkladným prostudováním programu, byl v tomto díle poněkud ztracen a již po deseti minutách mohl začala jeho koncentrace upadávat– což je při značném rozsahu tohoto díla, které soustředěnost od diváka přímo vyžaduje, velký problém. Sólo 2009 Petera Jaška bylo naopak čistě intuitivním vyjádřením vztahu těla k prostoru. Inspirací mu je sama matka příroda, která je součástí všeho kolem nás i v nás.
Na scéně není nic, jen dým, tanečník a trochu světla. Již od prvních tónů sugestivní hudby Simona Thierrée se v divadle utvoří intimní atmosféra, díky které si tanečník diváky okamžitě vtáhne do svého světa. Jeho sólo je kontinuální a neutuchající pohyb, který zdá se nemá absolutně žádné hranice. Tanečník stojí chvíli na nohou, chvíli na rukou, jde po scéně a zničeho nic je na zemi, pouští se střemhlav do riskantních pádů, balancuje na hranách chodidel a padá přes ně, jako by se na ně pokoušel postavit poprvé v životě. Jeho tělo je doslova jako z gumy, dostává se do zcela nelogických pozic, ale přesto je vidět, že jej má Jaško pod kontrolou.
Také zde je na začátku oblečení tanečníka spíše formální, má sako a mokasíny. Postupně ovšem přebytečné kusy odhazuje – především právě sako a boty, jednu po druhé, a také jeho tanec se mění. Zde ovšem není změna tak markantní, jde spíše o přirozený, plynulý přechod směrem k absolutní svobodě. I Jaško si místy vypomáhal vlastními zvuky – dech, povzbuzování sebe sama, dupy, tlesky a pod. Pokud cituje nějakou jinou formu tance, než je ten jeho tanec „absolutní“, je to odkaz na folklór, který byl po mnoho let jeho součástí. Ukázalo se také, že tanečník má smysl pro humor, který vychází z pohybu samotného, ze zvuků, z výrazu či ze situace. Vtipně celé představené i zakončil: přinesl si na jeviště jeden mikrofon na dlouhém stojanu, ke kterému se musel vzpínat na špičky, když pěl spolu s interpretem z nahrávky srdceryvnou píseň. Po rychle uběhlých dvaceti minutách se divákům ani nechtělo věřit, že už je konec a dál nic nebude – bylo jasné, by se na Petera Jaška vydrželi dívat s napětím ještě jednou tak dlouho. Tento náhlý konec by mohl být předzvěstí dalšího pokračování jeho taneční kompozice. Kontrast sólových choreografií uvedených tento večer by se dal shrnout do jednoho protikladu: rafinovanost proti minimalismu. Barokní zdobnost, plná scéna a mnoho témat a symbolů na straně jedné, jednoduchost ve scénografii , hudbě a kostýmu. Také tanečně byli oba interpreti naprosto odlišní, první šel evidentně a hlavně systematicky po struktuře hudby a potažmo tance, druhý se snažil vyjádřit svůj vztah k hudbě a prostoru spíše spontánně, intuitivně. Samozřejmě se nejedná o žádnou soutěž, ale přesto u diváků zabodovala tento večer jednoznačně (podle ohlasů v sále)druhá varianta od Petera Jaška, která působila svou energičností a spádem. Z představení 10. října 2011 ve Studio Alt@ – Hala 30.