Festival Bazaar odhalil svět neslyšících

One Gesture (Wojtek Ziemilski, Wojciech Pustoła & Nowy Teatr). Foto Kobas Laksa.

Čtvrtý ročník pražského divadelního a tanečního festivalu Bazaar 2018 uvedl zajímavá představení již tradičně ze střední a východní Evropy. Festival slavnostně zahájilo představení One Gesture polského Noweho Teatru, který se v Praze představil poprvé (16. 3. v Divadle Ponec). „Pro zahájení festivalu jsme zvolili jednoznačnou středoevropskou událost sezóny. Zaujme totiž jak divadelní, tak taneční publikum. Čtyři neslyšící performeři zde bourají komunikační bariéry naprosto nekonvenčním způsobem,“ komentoval výběr inscenace významného polského režiséra Wojteka Ziemilského šéfdramaturg festivalu Bazaar a zároveň programový ředitel divadla Alfred ve dvoře Ewan McLaren. Mimo hlavní program festivalu proběhl několikadenní workshop s Bushem Hartshornem z Velké Británie v divadle Alfred ve dvoře, a sice na téma Giving and Receiving Feedback / Poskytování a přijímání zpětné vazby.

Svět neslyšících, jejich pocity, emoce a řešení každodenních potřeb a situací jsou odkázány na specifický dorozumívací jazyk. Způsob znakového a pohybového vyjádření je leckdy odlišný, vzhledem k významům mateřského jazyka i osobním zkušenostem postižených. Někdo se s touto vadou již narodil a jiný ji získal až jako následek úrazu či nemoci.

Nedostatek sluchu nahrazuje tedy zvýšená aktivita mimického vyjádření, často s velkým důrazem na expresi nejen obličeje, ale gestiky paží, rukou a prstů. Tělo je souhrnem vyjádření myšlenky, tématu v mnohostranné škále pozitiv i negativ. Úzce a zároveň nevědomě zůstává spjato s pohybovým, leckdy až tanečním, výrazem. Právě ono sdělení a sdělování jako způsob komunikace a vytvoření jazyka „z jiného světa“ je pro mnohé umělce velkou inspirací.

Naslouchat zhluboka

Špičkový polský režisér Wojtek Ziemilski spolu s Wojciechem Pustolou (Nowy Teatr) vytvořili scénář One Gesture na téma „jazyk a dorozumívání“. Vybrali čtyři aktéry – dvě ženy a dva muže, někteří z nich se částečně naučili mluvit s pomocí lékařů či rodičů. K odezírání i porozumění jim pomáhají přístroje zesilující příjem zvuků, jejich vibrace, a ve vyšší a náročnější formě implantáty voperované přímo do mozku. Je potřeba vytrvalosti, velké trpělivosti a motivace, aby se neslyšící dovedli posunout dál a zároveň blíže k normálnímu životu.

Na scénu přišla starší žena, Marta Abramczyk, která ve svém monologu líčí vlastní příběh a nesnadnost komunikace. Vše s lehkostí i nadhledem. Ocitáme se před stěnou z kartonů, do kterých jsou zezadu provrtávané kulaté otvory. Nad stěnou visí projekční plátno. Na něm se promítají titulky i tlumočení, což nám umožňuje upřesnit si jednotlivé výjevy a sdělení. Vše doprovází tlumočnice, samozřejmě ovládající znakový jazyk.

Z osmi průzorů se vysunou ruce až k loktům. Začíná velmi vtipná expozice, kdy každý skrytý performer ztělesňuje znak – gesto vyjadřující zadané téma. Nad každým aktérem je označen jazyk, ve kterém se znakové řeči liší: polština, švédština, čeština a mezinárodní znakové symboly. Začínají s číslicemi, ty jsou téměř stejné, pak následuje řada nejrůznějších významů, především o stavu emocí, jako je láska, zloba, nenávist či sex.

Celá úvodní scéna je velmi komická a k pochopení vlastně vůbec nechybí. Následují sólové výstupy jednotlivých neslyšících. Vyprávějí „naučeným“ hlasem, zvláštní zvukovou technikou, o začátku a vývoji své nemoci, handicapu, se kterým se oni sami i jejich příbuzní museli naučit žít. Performerka Jolanta Sadlowska vypráví, jak ji v raném dětství zoufalá matka nutila, aby ze sebe vydala hlas – zvuk. Hrozila jí, samozřejmě v dobrém úmyslu, že jí nedá najíst, když nevyřkne: „Dej mi.“ Přes tyto zoufalé pokusy je jí dodnes vděčná, že alespoň částečně může mluvit, dorozumívat se i podivně vnímat hudbu.

Snad nejexpresivnější výstup předvedl Adam Stoyanov. Pod rukávy saka měl schované mikrofony. Ty reagují na dynamiku pohybu a transponují i nejmenší šelesty hlasu a vzruchy smyslového vnímání. Část jeho výstupu doprovázel film animující, jak to někdy bývá docela agresivní. Pod projekčním plátnem doprovází Stoyanov téměř tanečními gesty výjevy z filmových smyček. Ve velmi zvukově i pohybově drsné zpovědi pokračuje dál, i když se projekce vypne.

Jsou neslyšící smutní, nebo radostní? Působí docela vesele, nabytí jinou energií. Nezbývá než jejich příběhům o nesnadné komunikaci velmi zhluboka naslouchat. Jejich vnímání světa by nám všem mluvícím mělo být příkladem.

Hravost i naléhavost

Nejdůležitější akcí festivalu bývá Sobotní Bazaar, přehlídka tanečních a scénických ukázek projektů ze Slovinska, Chorvatska, Slovenska, ČR, Polska, Rakouska i dalších zemí. Z mnohých, zprvu třeba nedokonalých návrhů a tanečních fragmentů se pak zrodí hodnotná inscenace, jako je například projekt Švihla Terezy Hradilkové, oceněný na České taneční platformě jako Taneční inscenace roku 2017. Představení bylo uvedeno poslední den festivalu (18. 3. 2018) v divadle Ponec.

V holešovickém Studiu ALTA se předvedlo několik začínajících umělců (17. 3. 2018). Prvním byl sympatický slovenský performer Viktor Černický, který ve vymezeném prostoru scény přebírá vysokou a neforemnou hromadu židlí, křesel. Systematicky pomalu a obezřetně židle přestavuje, přenáší a následně velmi soustředěně skládá do sebe. Svoji groteskní činnost v dílu nazvaném Pli doprovází jen rytmickými posuny nohou a malinkými krůčky. Připomíná trochu Mr. Beana či marné počiny a snahy večerníčkové dvojice Pat a Mat překonat nemožné... a to se mu doslova povede, protože v závěru patnáctiminutové ukázky vystaví z židlí neuvěřitelnou pyramidu.

Dalším a také velmi nadějným výstupem Me, Viola and I zaujala chorvatská tanečnice a violistka Nastasja Štefanič. Hraje na violu, zároveň by se dalo říci, že hudební nástroj je součástí jejího těla. Vymýšlí až artistické pozice, do kterých nástroj přenáší, a na struny hraje různými částmi těla.

V druhé části přehlídky vystoupily dvě performerky Lea Kukovičič a Bria de la Mare. V ukázce Behind in Place, Later than in Time si hrají s fotografií a její projekcí na lidské tělo. Přes známé motivy těchto efektů se zdálo, že koncepci zatím chybí pointa. Moc se tu mluví a málo tančí.

Wonderful world snad bude dobře nastavený projekt především díky dvěma hudebníkům – houslistovi a hráči na basklarinet a bicí ze skupiny nazvané Collective B. Hrají živě po celou dobu jakéhosi „fiktivního masakru“. Dvě výrazně namalované dívky jako by vypadly z nějaké diskotéky či kabaretu. Performerky se expresivně a až záměrně přehnaně i naivně snaží reagovat na pomyslný útok zvenčí. Snad teroristický? Může jít o jinou katastrofu, která na nás všude ve světě číhá. Tvůrci ke svému počinu uvádějí: „Wonderful world reinterpretuje informace o terorismu, které jednotlivcům vnucují masová média. Ve chvíli, kdy se nová informace dostane do podvědomí, nabyde diskutabilní povahy a její význam se násobí.“

Odvážná provokace

Maďarská tanečnice a pedagožka Zsuzsa Rózsavolgyi je zkušená umělkyně, absolventka výborných škol v Salzburku (Experimental Academy of Dance) a v Bruselu (P.A.R.T.S.). Strávila také pět let v belgické skupině Rosas významné choreografky Anne Teresy de Keersmaeker. Odtud jistě pramení její rozhodnost a odvaha s ničím se neskrývat a bez obalu pojmenovat a ukazovat věci a významy.

V sarkastickém a až přespříliš cynickém sólovém projektu 1.7 se vyjadřuje k ženskému tělu a jeho chápání z pohledu společnosti. Odkrývá jistá tabu v drsné a odvážné zpovědi. Z postavy zahalené v dlouhém, snad klášterním rouchu se odhalí nahá žena s krásnými dlouhými vlasy. Zrození Evy, dalo by se říci. Avšak její dlouhý mluvený monolog „v Evině rouše“ a se správným ochlupením na těch správných místech je pro diváky, i ty v dnešní době otrlé, velkou výzvou. V ALTě sedí diváci opravdu blízko, takže detaily jsou skutečně na dosah.

Angličtina se silným maďarským akcentem není moje silná stránka, takže jsem některým textům nerozuměla dobře. Avšak v jednoduché struktuře této one woman show bylo dost k pochopení: o kastraci ženské přirozenosti reklamou a mediální manipulací, o různých aspektech ženského těla a jeho leckdy chtěné a cílené provokaci až přes staré tradice vrcholící mnohdy v naivní hlouposti… Zsuzsa Rózsavolgyi má však projekt dobře rozvrstvený, takže i přes dlouhé monology a téměř přednáškové instruktáže krásně tančí a v doprovodu hudby Ryana Seatona i projekce vede s diváky obdivuhodný hravý až komický dialog.

Myslím si, že letošní festival Bazaar 2018, i když je rozsahem vždy malým i menším – v možnostech finančních –, předvedl dost kvalitní a nadějné kusy. Jak v centru dění tradiční „sobotní předváděčky“ vznikajících tvůrčích snah mladých autorů, tak i ve vlastní organizaci a s vždy sympatickým a milým komentářem Ewana McLarena.

Stále aktuálním tématem bylo a je hledání společně srozumitelného jazyka, ať už to byl zmíněný svět neslyšících, či provokativní ženská naléhavost maďarské choreografky. Důležité je, že se najde publikum, které zoceluje tuto nesnadnou uměleckou cestu.   

Psáno z představení uvedených v rámci festivalu Bazaar 16. až 18. března 2018 v divadlech Alfred ve dvoře, Ponec a Studio ALTA.  

Festival Bazaar 2018 One Gesture
Režie: Wojtek Ziemilski
Scénografie, pomocná režie: Wojciech Pustoła
Světelný design: Artur Sienicki
Hudba: Aleksander Żurowski
Kostýmy: Krystian Jarnuszkiewicz

Švihla
Koncept, choreografie, interpretace: Tereza Hradilková
Dramaturgie a režijní spolupráce: Biljana Golubović
Hudba živě: Filip Míšek
Light design: Pavel Kotlík
Zvuk: Michal Sýkora
Kostým: Marjetka Kürner Kalous
Konzultace: Lukáš Jiřička

1.7
Koncept a choreografie: Zsuzsa Rózsavölgyi
Hudba: Ryan Seaton
Animace: Viktor Vicsek
Světla: Zoltán Nagy

Sobotní Bazaar
Pli / Viktor Černický (SK/CZ)
Me, Viola and I / Nastasja Štefanič (HR)
Behind in Place, Later than in Time / Lea Kukovičič & Bria de la Mare (SLO/CYM)
Wonderful World / Collective B (PL/CZ/FR/AT)