Duncan tančí aneb Jak zažít tanec na vlastní kůži

Duncan tančí v Litoměřicích. Foto: Zora Vágaiová

Autor Hana Galiová

Ale i lidé ve vzdálenějších regionech po tanci lační, rádi ho navštíví, obohatí jím svůj kulturní rozhled. Jistě se najde dost nadšenců, kteří za tancem dojedou, ale ti stále tvoří menšinu. Proto je dobré zvolit postup opačný a inscenace reflektující současné taneční dění do regionů dovézt. Přitom se však naráží na zmiňované limity, to jsou většinou nevhodné nebo méně vyhovující prostory, technické vybavení a také cena představení. Přesto se mnohá města nebo organizace v nich snaží obohatit kulturní nabídku právě o současný tanec, nový cirkus nebo site specific projekty. Tento podzim tak bylo možné navštívit například během Rodinného festivalu v Ústí nad Labem Svět z papíru Mirky Eliášové, při právě probíhajícím festivalu Kult se objevily komponované procházky městem při samotném zahájení s názvem Facio Pontem pod taktovkou MIME PRAGUE & 3dsense v režii Radima Vizváryho, dále jeho Sólo či Batacchio Cirku La Putyka. A v Litoměřicích se uskutečnil projekt Duncan tančí. Během něj mohli diváci zhlédnout v Hradním sále dvanáct choreografií od studentů různých ročníků Duncan centre. Celkem šestnáct jeho posluchačů představilo proces tvorby. Konkrétně se jednalo o práci s prostorem, motivem, časem, hudbou, o párové či skupinové choreografie i o ucelenou práci maturantů.

Šlo o krátká čísla, z nichž některá byla pouze skicami, náčrty či příslibem ucelenějších kusů, maturitní práce již ukazovaly potenciál samostatných představení. Jak zmínil kurátor programu Honza Malík, naskytla se možnost vidět průběh tvorby a vzniku děl, jenž bývá divákům většinou skryt a veřejnost je nespatří dříve než při představení klauzurních prací maturantů. Rychlé střídání jednotlivých čísel bylo výhodou zejména pro mladší děti, které by pravděpodobně při delší stopáži neudržely pozornost. Zde se jim naskytla skvělá příležitost setkat se s tancem, vidět ho a zažít na vlastní kůži.

To se doslova a do písmene poštěstilo i několika žákům litoměřické základní umělecké školy, kteří se v rámci svých hodin tance účastnili workshopu s lektorkou Eliškou Benešovou, absolventkou Duncan centre. V rámci studií strávila půlroční stáž a roční rezidenční pobyt na škole Escuela profesional de danza de Mazatlán v Mexiku, v současnosti je pedagožkou na Konzervatoři Duncan centre a vede taneční hodiny ve Studiu Evy Blažíčkové. E. Benešová pracovala se třemi skupinami dětí, od nejmladších ve věku 6–7 let po starší ve věku okolo 12 let. Každé věkové skupině výuku uzpůsobila dle jejích možností. Zaujala pohybovými hrami či prací s celou skupinou, jejíž dynamiku nelze předem odhadnout a pro hostujícího lektora může být oříškem. Ten se ale lektorce podařilo, i díky živému klavírnímu doprovodu korepetitorky, hravě rozlousknout a dětem se rozšířily možnosti nahlížení na tanec, na práci s vlastním tělem, s dechem, zažívaly soulad s živou hudbou.

Večer Duncan tančí se vydařil, navštívilo ho přes devadesát diváků, kteří odcházeli s otázkou, zda se mohou příští rok těšit na další podobný zážitek. To jen potvrzuje, že tanec je potřeba do regionů šířit. Zájem mezi diváky je veliký.

Psáno z večera Duncan tančí, 11. října 2017, Hrad Litoměřice.