Divadelní Flora Olomouc: Festivalové finále

The Dry Piece. Foto: DF

Performance s názvem Prins of Ne†works chilského autora Rodriga Sobarza přivedla diváky k téměř intimnímu pozorování kultivace hmyzu a jemných, avšak nezvratných, přírodních pochodů. V uměle vytvořeném prostoru se odehrávaly nejrůznější změny skupenství látek (např. ledu), proměny tvaru hejna much, transformace trvalé i cyklické. Do těchto procesů vstupoval performer Diego Olea jako iniciátor, pozorovatel či účastník a zároveň s sebou přinášel elementy zcela nepřírodní, jako třeba LED zářivky, projekce či ohřívače. V kostýmu „průzkumníka“ prováděl přihlížející diváky fascinujícími a většinou velmi detailními nuancemi naturálních změn, které ostře kontrastovaly, ale zároveň koexistovaly, s technologickými výdobytky. Ostatně autor pracuje s myšlenkou, že v dnešní „digitální“ době je vše umělé, digitální a virtuální vlastně také součástí přírody.

Rise Up choreografa Guilherma Miotta je sólo pro tanečníka v bílém, který burcuje své tělo k dechberoucím, fyzikální a fyziologické zákony popírajícím polohám a pohybům. Jasná inspirace break dance ostatně vychází z tanečního backgroundu performera Menna van Gorpa – jako několikanásobný světový šampion v tomto oboru zvládá veškeré extrémní prvky s lehkostí a bravurou. Předvádět těžké kombinace však nebylo účelem tohoto představení – break dance sloužil jen jako způsob vyjádření mnohem hlubšího sdělení. 

Na scéně dominovaly zdroje světla a tepla – malé žárovky zavěšené ze stropu, červené světlo vyvěrající jako láva ze země a „lampa“ připomínající světla starých chrámů –, znázorňující snad slunce, snad jinou vesmírnou energii. Každopádně všechny tyto zdroje tanečníka natolik přitahovaly, neustále se snažil jim přiblížit, zatímco se jeho tělo bránilo a bojovalo samo se sebou. Jako vytržení z napětí mezi světlem a tanečníkem působily civilní přechody – pití z lahve s vodou, zcela praktické stěhování kulis, odpočinek na židli. Nakonec došlo k propojení světla a těla, těsně předtím, než se vše ponořilo do tmy. Menno van Gorp je performer, který dokonale ovládá své tělo – nicméně emocionální expresivitou tolik neoplývá. Proto jeho sólo nedokázalo vždy diváky vtáhnout a ztotožnit se s oním náročným zápasem, který interpret sváděl sám se sebou.

Vrcholem festivalu se stalo dílo The Dry Piece (XL Edition) izraelské choreografky Keren Levi, která se rozhodla upřít pozornost na ženské tělo. Před představením panovala mírně rozrušená atmosféra, neboť úplná nahota, která se v tomto představení měla objevit, je přece jen stále choulostivé téma. Překvapivě tělo žádné z tanečnic, ačkoli skutečně všechny odložily veškeré své oblečení před vstupem na jeviště, nepůsobilo vulgárně ani primárně jako sexuální symbol. Choreografie zdůrazňovala krásu těla bez vedlejších konotací, s využitím rafinované videoprojekce. V předním plánu jeviště se nacházela průsvitná clona, na kterou se promítalo dění na scéně, ovšem z různých perspektiv. Když tančící ženy vytvořily kruh, pohled shora odkryl nové obrazy – tvary podobné mořským živočichům, buňkám, hýbajícím se řasám. Tanečnice byly velmi přesné v každém pohybu a jako kousky sklíček v kaleidoskopu měnily svou polohu do různých obrazců.

V dalších scénách se promítaly na plátno zvětšené části ženských těl, zatímco na jevišti se odehrávaly minimalistické pohybové etudy, jemné posouvání a drobné kmitavé záchvěvy. Nejpůsobivější se stal závěr – k osmi tanečnicím se přidaly další ženy (některé účastnice workshopu, který probíhal během festivalu) a síla velké skupiny zasáhla diváky naplno: těla zbavená slupky, kterou jim vnutila společnost, těla bez pozlátka, zranitelná a opravdová. Těla, která na sebe reagovala, jemně přenášela svou váhu, pohybovala se jako jeden velký organismus – závěrečný odchod tanečnic ze scény působil opravdu dojemně. Jednolité fyzické skupenství se nenápadně rozpadalo, až si divák s údivem uvědomil, že na jevišti zůstala poslední osamělá žena.

Ačkoli nahota na jevišti rozhodně není převratným počinem (na mysli jistě vytane kupř. choreografie Körper Sashi Waltz, kde však nahota není úplná, či pasáže ze Svěcení jara Angelina Preljocaje), přesto neustále vzbuzuje předsudky a různá očekávání – inscenace The Dry Piece ale dokázala, že je možné se od nahoty zcela odpoutat a vnímat jen estetiku pohybu. Olomoucká Divadelní Flora tak vygradovala ve velmi působivém a důstojném závěru.  

Psáno z festivalu Divadelní Flora 21. května 2017, Olomouc.

Divadelní Flora Olomouc
12.–21. května 2017  

PRINS OF NE†WORKS
Koncept a zvuk: Rodrigo Sobarzo  

RISE UP
Choreografie: Guilherme Miotto
Scéna: Peter Missotten
Dramaturgie: Jack Gallagher
Hudba: Jookje Zweedijk  

THE DRY PIECE (XL EDITION)
Koncept a choreografie: Keren Levi
Dramaturgie: Igor Dobričić
Hudba: Tom Parkinson
Světelný design: Minna Tiikkainen
Video: Assi Weitz
Technika: Martin Kaffarnik, Assi Weitz a Paul Schimmel
Produkce: Martha van Megen