Divadelní Flora Olomouc 2015 – Malá ochutnávka bohatého divadelního menu posledního dne

Korekce na Divadelní Floře. Foto: Ondřej Hruška.

Cesta k uvědomění si vlastního těla

Již v 10 hodin dopoledne proběhl podnětný workshop zaměřený na práci s tělem a pohybovou imaginaci, který vedla přední performerka Spitfire Company Cécile Da Costa, nenápadná drobná Francouzka s velkým charismatem. Workshopu se účastnilo devět mladých lidí s nevelkými pohybovými zkušenostmi. Ale francouzská tanečnice s nimi dokázala najít bezprostřední kontakt a vést je na cestě od jednoduchých izolačních cvičení, přes cítění centra, různých druhů a způsobů pádů, kontaktu s podlahou až k vytvoření malých choreografických etud. Tyto malé choreografie se variačně proměňovaly podle zadání různorodých situací, emocí, pohybové dynamiky a rytmiky. Zajímavé bylo, že během celého workshopu vůbec nezazněla hudba. 

Petr Boháč – režisér s jasnou vizí

Přiznávám se, že Spitfire Company jsem znala pouze z odborného tisku, a vím, že je souborem, který u nás patří mezi špičku současného experimentálního fyzického a tanečního divadla oceňovaného u nás i v zahraničí. V rámci Divadelní Flory vystoupil s širším programem (Sniper’s Lake, Animal Exitus), ale já jsem mohla vidět pouze jejich Krevety à la Indigo a byla jsem doslova nadšená.

V rámci debaty s Petrem Boháčem, který stojí v čele tohoto mimořádného souboru, se hovořilo o jeho organizační struktuře a fungování. Rozebírala se představení uvedená v rámci festivalu, jejichž hlavním tématem byl člověk v mezní situaci a uzavřený prostor. Petra Boháče vždy hodně zajímá vizuální stránka představení a právě pojetí divadelního prostoru jej motivuje pro další tvorbu. A jaké jsou jeho vize do budoucna? Chce svůj prostor nyní naopak otevřít, pokračovat ve spojení divadla a tance nebo tance a divadla. A téma hravosti performerů i hry s diváky procházelo celým rozhovorem.  

Nádech – výdech – znehybnění – akce

Lovecká sezóna je název tanečního představení, ve kterém se uvedl renomovaný slovenský choreograf Milan Tomášik se souborem výborných slovinských tanečníků na klubové divadelní scéně olomoucké S-Cube. Čistý prostor, světelné tyče a tanečníci, kteří vytvářeli „hudbu“ či lomoz pomocí skládacích metrů. Přicházeli další a hned vznikl výrazně taneční obraz akcentující dva nejcharakterističtější protipóly – napětí a uvolnění. Velkou roli hraje dech, rychlý a ostrý pohyb vystřídaný jemným a číhavým. Jde určitě o nahánění před lovem. Tanečníci v jednoduchých černobílých kostýmech zaujímali lovecké pozice, jejich číhání bylo spíše meditativní. Ohromili diváka bohatostí taneční řeči, plasticitou, energií a až předimenzovanou prací s mimikou tváře. Vznikaly vzájemné vztahy v duetech i skupinových choreografiích. Taneční motivy se často repetovaly, ale ne doslova, byly překvapivě ozvláštněny. V představení se střídaly momenty ticha a hudby současného slovenského skladatele Vladimíra Godára Concerto Grosso I, II, III pro smyčcové nástroje a cembalo. Fyzický projev sledoval hudební strukturu. Choreograf pracuje s hudbou jako partnerem, a nikoli, jak můžeme často vidět v představeních současného tance, jen jako s náladovým doprovodem. Když zazněl hudební vtip à la mozartovská variace, zareagovali tanečníci hravým pánským triem. Docházelo k bezprostřednímu kontaktu s divákem. Trojice tanečníků se zastavila a zazpívala vtipně frázovanou slovinskou lidovou píseň končící vzájemnými políčky a pošťuchováním. K humorným momentům představení patřil i komentovaný zápas – duet tanečníků, který z nenápadného „oťukávání se“ gradoval, a diváci slyšeli komentář „hokejového“ zápasu s odkazy na zdroje inspirace (jako např. Vandekeybus, kontaktní improvizace).

Co je společné skutečnému lovu – ať už na zvěř, nebo na člověka – a tomuto tanečnímu představení? Je to koncentrace, síla, onen moment naslouchání svému dechu, bedlivé pozorování okolí. Jen v jednom okamžiku nastala nečekaná tma a divák nevěděl, zdali je konec, či ne. Scénu však záhy zalilo červené světlo a lov vrcholil. Celé představení končilo výrazným sólovým tancem, tanečnice svlékla bílou košili a zůstala jen v černém trikotu. Je to smrt? Lov skončil, mrtvá nehybná těla leží na hromadě a nad nimi sedí klidná a vyrovnaná žena. Život končí. Lov jako nemilosrdná podstata našeho života v boji o přežití… 

Téma nesvobody, uvěznění a „zabetonovaných“ bot

Když se řekne VerTeDance, vybaví se každému dvě jména: tanečnice a choreografky Terezy Ondrové a její taneční partnerky Veroniky Kotlíkové. Na Divadelní Floře představila tato skupina výraznou inscenaci Korekce, která byla oceněna v rámci České taneční platformy jako Taneční inscenace roku 2014.

Jiný soubor – jiný prostor. Ocitáme se na jevišti Moravského divadla v Olomouci. Za námi je opona, na praktikáblech postavené židle a odhalený horizont. Velmi blízko diváků stojí v řadě sedm tanečníků. Světlo objevuje jednotlivé tváře za zvuků živé zpívané hudby Clarinet Factory. Oči tanečníků hledají, těkají, přidává se hlava, ruce, vzájemný kontakt a hra s váhou. Tanečníci si posílají impulzy, jako by rozkmitávali kuličky zavěšené na provázku. Už v tomto okamžiku je jasné, že jejich boty jsou pevně připevněny k podlaze a nepustí je z místa. To je limit a nesvoboda v pohybu. Co nás v první části představení baví, je hra samotná. Kam až je možné pustit tělo? Lidé se extrémně vychylují z osy, padají a hledají různé způsoby, jak znovu vstát. Konkrétní reálné situace se střídají se snovými „tanečnějšími“, doprovázenými hudebním podkresem. Pohyb se postupně dynamizuje. Vidíme tanečníky „kráčet“, „běžet“, bojovat spolu. Chtějí se osvobodit, ale nejde to. Stabilita je vlastně překážkou. Vzájemně si nedovolí „rozvázat boty“. Postupně se struktura inscenace vrací zpět k počátku, ke zklidnění. Tma. Pak zazní rytmická diskotéková hudba a dokonale sehraná skupina se pohybuje v jednom šíleném transu.

Inscenace je vystavěna velmi čitelně hlavně zásluhou jejího režiséra Jiřího Havelky. Nepustí a drží divákovu pozornost. Je pro tanečníky fyzicky hodně náročná, ale tanec jako takový probleskuje velmi sporadicky. Jde spíše o pohybové divadlo, které počítá se spoluprací interpretů a režiséra. Snad proto ani v letáku nebylo uvedeno jméno choreografa. 

Za svobodu žen i krevet v duchu surrealismu

Ocitáme se v kavárně či baru v šapitó olomouckého Konviktu. Poměrně malý prostor se židlemi, stoly a barem. I diváci nezůstanou zkrátka. Obsluhující číšník úslužně nalévá publiku výborné víno… nebo je libo šampaňské? Takto vítá své diváky známý soubor Spitfire Company v představení Krevety à la Indigo. Za barem sedí a popíjí či postupně přicházejí čtyři krásné štíhlé ženy na vysokých podpatcích, které se jmenují po svých surrealistických uměleckých vzorech – Maye Deren, Toyen, Elizabeth Lee Miller a Joyce Mansour. 

Chovají se naprosto svobodně a přirozeně. Postupně rozkrývají před publikem své myšlenky, nálady, frustrace, názory na lásku, sex a osvobození žen, které jsou zde srovnávány s krevetami – korýši s tvrdou slupkou, ale velkým lahodným překvapením uvnitř. Již začátek inscenace představuje velký surrealistický obraz. Číšník nese na podnosu další důležitou krevetu, která celé představení doprovází u mikrofonu svým nezaměnitelným hlasem francouzské barové zpěvačky v podání herečky, tanečnice, performerky a zpěvačky Cécile Da Costy. Postupně se přidává hudební doprovod v rytmu tanga. Ženy začínají tančit, kloužou, dupou, jsou plné vášně, prostě sexy. Samy to velmi dobře vědí a baví je to. Během celého představení navazují všichni účinkující dokonalý kontakt s publikem. Jsou mu blízko úplně a fyzicky. Na jednom z divákových stolů se odehrává scéna se salátovou mísou, do níž si sedá s orgastickým opojením jedna z žen. Ostatní požírají salát až naturalisticky. Jindy zase objímají a líbají diváky ve scéně všeobecné lásky k bližnímu. Herecké scény se zcela samozřejmě střídají s tanečními, kdy „krevety“ tančí svůj tanec mezi opěradly židlí a dávají na odiv své štíhlé nohy, vychutnávají si svou sílu v tangu s číšníkem, kterého zahánějí a nenechají, aby se prosadil. A protože v tomto surrealistickém pojetí je vše možné, ocitají se najednou bez tváře v kuklách a tančí svůj tanec smrti. Na závěr přiběhnou bosé v barevných šatech k divokému ballabile. I číšník se mění. Trochu nemotorně se představuje na podpatcích, ale dokazuje, že je přece jen muž zahnaný emancipovanými ženami do kouta.

Představení plně rezonuje s diváky. Pohrává si s tématem na tisíc možných způsobů v nápadité a provokující režii Miřenky Čechové, je plné taneční invence choreografky Sharny Fabiano. Ale to nejdůležitější přinášejí všichni zúčastnění interpreti. Hrají i tančí na doraz, odevzdávají se cele, jsou pravdiví bez jediného falešného tónu a velmi srozumitelní. Škoda, že na poslední dvě inscenace nedostali diváci žádný program, který by přiblížil tvůrce a interprety. Divadelní Flora se tímto představením poživačně i intimně rozloučila.  

Psáno z dění festivalu 17. května 2015, Divadelní Flora Olomouc.  

Lovecká sezóna
Koncept a choreografie: Milan Tomášik
Pohybová spolupráce a účinkující: Jan Rozman, Alessandro Sollima, Milan Tomášik, Tina Valentan, Špela Vodeb, Aja Zupanec
Hudba: Vladimír Godár – Concerto Grosso I, II, III
Světelný design: Luka Curk
Kostýmy: Jasna Vastl

Korekce
Režie: Jiří Havelka
Hudba: Clarinet Factory

Krevety à la Indigo
Režie: Miřenka Čechová
Choreografie: Sharma Fabiano a kol.