Divadelní Flora 2019 – Korejské taneční trendy i stálice české scény

Silver knife. Foto: Lukáš Horký.

Olomouc po roce opět ožila festivalem Divadelní Flora. Letošní již 23. ročník přinesl několik novinek, v oblasti tance a performativního umění je to zejména dramaturgická linie Fokus: Korea, která má za cíl přiblížit současnou taneční scénu Jižní Koreje, tedy oblasti, o které u nás slyšíme poměrně málo. Na festivalu však nechyběly ani domácí soubory s jejich repertoárovými novinkami a došlo také na setkání a debaty s umělci v rámci doprovodného programu.

Rozmanité podoby korejského tance

Dramaturgická linie Fokus: Korea přinesla v první polovině festivalu celkem šest představení (některé z inscenací byly uvedeny opakovaně) a dva workshopy současného tance. Během úvodního týdne mohli návštěvníci zhlédnout velmi různorodé počiny korejských tvůrců. Ať už to byla překvapivě výbušná a energií sálající inscenace The Silver Knife v podání skupiny Goblin Party ze Soulu, temné a do hlubokých zákoutí lidské duše nahlížející představení Green Eye choreografa Kim Sung-hoona, nebo studie vztahů dvojice lidských bytostí s názvem Two choreografky Lee Kyung-eun. Víkendové dění, které jsem měla možnost zdokumentovat, se neslo v duchu pohybových workshopů s výše zmíněnými tanečníky a choreografy. Nechyběla večerní představení, tentokrát v intimním prostoru Divadla K3 (Jezuitský Konvikt) a na scéně Sklubu.

Workshopy byly rozdělené do dvou tříhodinových bloků a mohla se jich zúčastnit široká veřejnost, zájem byl však především z řad lidí s taneční zkušeností. Zatímco dopoledne předávali své know-how členové týmu kolem choreografa Kim Sung-hoona, který úzce spolupracoval například s Akramem Khanem, odpoledne převzali otěže tanečníci z Goblin Party. Jejich taneční dílna se zejména v úvodu opírala o techniku pilates a jednoduché pohybové vazby. Pak přišla na řadu zadání pro dvojice a skupiny, jejichž výsledkem byly originální obrazy. I přes lehkou jazykovou bariéru nakonec lektoři i účastníci prokázali dostatečnou sensitivitu vůči novému prostředí a stylu pohybu, takže se mohly rozvíjet zajímavé nápady.

Představení Complement skupiny Choi X Kang, oceněné na největší asijské choreografické soutěži Yokohama Dance Collection, si hrálo s propojením technologií a pohybu na jevišti a pojetím prostoru a času během performance. Tato koncepce sama o sobě není nijak přelomová, nešlo tedy o to „jestli“, ale „jak“. Tvůrci se rozhodli konfrontovat živý pohyb se záznamem na kameře, který částečně pořizovali v reálném čase přímo na jevišti a promítali na dvou obrazovkách umístěných v obou polovinách scény. Základem kompozice byla pohybová pasáž složená z jednoduchých repetitivních pohybů (doprovozených pouze rytmickými zvuky metronomu), které muž a žena prováděli v pečlivě nacvičených smyčkách a s naprosto kamennou tváří. S každým dalším opakováním této pasáže se vyměnil záznam z kamery, takže obraz i reálné postavy začaly ve stejném okamžiku. Na záběrech se však ukázalo, jak kameramanka během předchozího tance zabírala pohyby z nezvyklých úhlů, vzdáleností, s odlišným fokusem, a dokonce s jinou rekvizitou.

Tanečníci pak s každou nově načatou sekvencí reagovali na změny ve videoprojekci, často velmi vtipným a rafinovaným způsobem, který v kombinaci s jejich „poker faces“ působil ještě výrazněji. Nedočkali jsme se však vyostřené pointy, celý koloběh se v jednom okamžiku zastavil. To když kamera sledovala pásku lepící se na podlahu a obraz jednoduše zčernal. Complement tedy zaujal především svým hravým minimalismem a zkoumáním různých úhlů pohledu na tutéž situaci – jak rozdílné totiž může být vnímání totožné choreografie v závislosti na poloze diváka, na jeho očekáváních a předpokladech.

Drásající i rozverná Pustina

Festivalovou sobotu uzavřelo představení Pustina. Tato inscenace z dílny tvůrčího dua Lucie Trmíková a Jan Nebeský navázala na spolupráci s taneční skupinou 420People (můžeme vzpomenout jejich předchozí společný projekt Peklo – Dantovské variace) a přizvala také hudebního skladatele Martina Dohnala a kontraaltistu Jana Mikuška. Takzvané „scénické oratorium“ na náměty děl velikána světové poezie první poloviny 20. století T. S. Eliota odkazovalo také k dalším dílům, včetně Starého zákona, a hýřilo paletou ostrých barev, nekombinovatelných materiálů, do očí bijícího kýče a záměrně dekadentního nevkusu. Ústřední herecká dvojice Lucie Trmíková a Petr Jeništa provázeli proměnlivými scénami, prchavými okamžiky, které upoutaly absurditou, syrovostí, živočišností, ale všechny jako úryvky vytržené z kontextu se vždy přehouply do dalších obrazů. Autorka scénáře Lucie Trmíková rozvedla Eliotovy verše do podoby dialogu, čímž jim dala podobu vztahu a konfrontace dvou hlasů. Proud slov, která se místy zatínala hluboko pod kůži (sugestivní herecké podání i samotný jejich zvuk dokázaly navodit silné emoce), doprovázeli pohybem dva tanečníci – Filip Staněk a Lukáš Nastišin. Zastávali roli jakýchsi sluhů, němých pozorovatelů, kteří se však dokázali převtělit do animálních postav v dámských podpatcích v geniální scéně se špagetami (choreografii zaštiťoval Václav Kuneš).

Mikuškovy kontraaltové árie v doprovodu klavíru (a občas i zpěvu) Martina Dohnala zasazovaly obrazy na scéně do ještě vyhrocenějších a komicky absurdních rámů. Hutná směs žánrů, stylů, balancování na hraně téměř čehokoli, to vše směřovalo k jedinému cíli – ukázat, že přítomný okamžik je jen chiméra, nemá konec ani začátek, že nenabízí jasné východisko ani pevný bod. Pokud jste přistoupili jako diváci na divoce rozehranou jízdu bez pravidel, mohli jste najít momenty naprostého porozumění, ale nevyhnutelně i okamžiky totálního zmatení – stejně jako v životě.

Konec dramaturgického bloku Fokus: Korea ani představení Pustina neznamenaly závěr Divadelní Flory. Ta pokračovala směle dál, tentokrát se zaměřením na činoherní projekty. Její návštěva, ačkoli krátká, rozhodně stála za to, ať už kvůli možnosti vhledu do současné jihokorejské tvorby, tak i kvůli příležitosti okamžitě ji srovnat s tvorbou domácí. Nebo jednoduše kvůli příjemné a inspirativní atmosféře, která jako by stmelila celé město a přiměla vás fandit tomuto každoročnímu divadelnímu nadšení.

Psáno z představení a workshopů 18. a 19. května 2019, Divadelní Flora 2019, 15. – 26. 5. 2019.