Diskuze o taneční výchově na ZUŠ #4 – Provázanost vzdělávacího systému v tanci a osobnost pedagoga

Diskuze o provázanosti vzdělávacího systému v tanci a osobnost pedagoga. Foto: Zora Breczková.

Začnu tím, na čem jsme se shodli. A to, že pedagogem se člověk musí narodit. A že dobrých pedagogů je žalostný nedostatek. A také, že o systému a provázanosti vzdělání v tanci – jak stojí v názvu diskuze – nemůže být řeč. Neexistuje totiž!

Z úst pana Mgr. Slavického na úvod zaznělo, že ZUŠ a konzervatoře jsou dva odlišné světy. Jistě ano. Ve stylu výuky, cílech i hodnotících kritériích. Dva odlišné světy, které spolu ovšem těsně sousedí a dost často na sebe navazují. Cílem ZUŠ není vychovávat profesionální tanečníky. Nicméně talentovaní žáci ZUŠ se často stávají studenty konzervatoří. Cílem konzervatoří je vychovávat profesionální taneční interprety, nikoliv pedagogy. Nicméně řada absolventů konzervatoří se stává pedagogy ZUŠ. Spokojenost ale není ani na jedné straně.

Pan Mgr. Slavický zmínil, že žáci ZUŠ přicházejí k přijímacím zkouškám na konzervatoř často nedostatečně připravení, nebo dokonce s různými baletními manýrami, kterých se jen těžko zbavují. Vedoucí tanečních oborů na ZUŠ zase „pláčou” nad absolutní nepřipraveností a neznalostí praxe a prostředí ZUŠ ze strany absolventů konzervatoří, kteří se o místo tanečního pedagoga ZUŠ ucházejí. Pochopitelně. Studenti konzervatoří projdou pedagogickou praxí, po absolutoriu mají dokonce oficiální osvědčení k výkonu práce pedagoga, ale jejich pedagogická praxe se odehrávala dosud jen formou výuky nižších ročníků navštěvované školy. S prostředím ZUŠ neměli možnost se setkat. Co s tím tedy? Zatím jedinou cestou se zdá být vzájemná komunikace. Otevřenost, zájem o změnu a ochota jednotlivých ředitelů konzervatoří nabídnout či umožnit svým studentům pedagogickou praxi i mimo svět vlastní školy. Z druhé strany je žádoucí iniciativa vedoucích TO ZUŠ – nabídka hospitací ve výuce. Jsem moc ráda, že jedno konkrétní pozvání zaznělo ze strany Nadi Kabelové a Milušky Šindlerové a bylo panem ředitelem TKP přijato! Zda se opravdu podaří vzájemnou spolupráci navázat, ukáže čas.

Osobně se domnívám, že skutečnou, dlouhodobou a systematickou spolupráci nebude možné praktikovat, dokud ředitelé konzervatoří budou pedagogickou ambici svých studentů degradovat a považovat za studijní neúspěch. V současném pojetí je relevantní, že konzervatoř chce a má vychovávat výkonné umělce, profesionální interprety. Nicméně, jak sám Slavický řekl, taneční umění není prestižní povolání, a tak je výběr uchazečů o studium omezený. Málokdy je proto možné sestavit ročník ze samých budoucích sólistů, těch pár vyvolených, mimořádně nadaných, jak řekl sám pan ředitel, „živí” většina těch ostatních, méně talentovaných.

Z vlastní zkušenosti vím, že většina studentů už v průběhu studia „pochopí”, na co mají a na co ne. U některých se začne projevovat choreografický talent a přirozeně tíhnou k vlastní tvorbě, jiní k pedagogice, další třeba k teorii a historii tance. Nebylo by přece jen řešením, alespoň v posledních ročnících konzervatoře, umožnit studentům tyto talenty rozvíjet? Vytvořit specializované třídy či alespoň nabídnout volitelné předměty právě s těmito zaměřeními? Mnoha absolventům by to jistě ušetřilo čas, kdy po skončení školy začínají v pedagogice v podstatě od nuly. Zároveň, což je pro mladého člověka na prahu dospělosti nezanedbatelný moment, by neodcházeli z konzervatoře s pocitem zklamání, selhání či nedostatečnosti, naopak, vstupovali by do zaměstnání profesně vybavení a zdravě sebevědomí.

Ze zkušeností diskutujících vyplynulo, že další problém nastává u zájemců o vysokoškolské vzdělání. Absolventi konzervatoří často narážejí u přijímacího řízení na své limity v teoretických znalostech, profesionální tanečníci, zaměstnanci divadel zase na limity časové – šéfové baletu je nechtějí uvolňovat z práce, profesoři ve škole zase vyžadují docházku a přítomnost ve výuce. Obě strany nelze než chápat.

Dalším momentem střetu byla otázka, zda úspěšná taneční kariéra je zárukou schopnosti být dobrým pedagogem, nebo obráceně, zda dobrý taneční pedagog může být i člověkem bez předchozí vlastní profesionální taneční průpravy. Opět si dovolím vložit svůj názor, který se kloní ke středu mezi oběma extrémy, tedy že jen těžko můžu učit druhé, co sám neumím, a naopak, to, že něco dobře ovládám, ještě neznamená, že to dokážu druhým předat. Navíc i zde je asi dobré rozlišovat – dobrý tanečník jistě dokáže vést trénink profesionálních tanečníků či být dobrým tanečním mistrem nebo vyučovat děti v baletních přípravkách při divadlech. Ale – taneční výuka na ZUŠ obsahuje, či by měla obsahovat, to podstatné a možná nejpodstatnější, co se skrývá pod slovem „výchova“. Což samozřejmě souvisí s tím, že výuka na ZUŠ začíná u předškolních dětí, od pedagoga tedy vyžaduje zcela jiný přístup, než představuje práce se studenty konzervatoří či s dospělými tanečníky.

Za podstatné považuji zmínit, že díky obrovskému úsilí, energii, vůli a mnohaleté snaze několika konkrétních osob, kterým tato situace nebyla lhostejná, nabízí taneční katedra pražské HAMU od února 2022 v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP) v programu celoživotního vzdělávání čtyřsemestrální kurz Taneční a pohybová výchova. „Prostřednictvím dvouleté soustavné a systematické práce umožní zájemcům osvojit si a prohloubit základní techniky a výrazové prostředky taneční a pohybové výchovy s metodikou výuky a získat certifikovanou kvalifikaci v oboru Taneční a pohybová výchova.” (anotace kurzu)

Dalším diskutovaným tématem, stále aktuálním, neboť velmi palčivým pro všechny, je systém finančních a časových dotací výuky. Známý bonmot, který pan Slavický použil, totiž že „peníze jsou vždy až na prvním místě”, totiž stále platí. Ve své disertační práci jsem se zabývala sociálním a ekonomickým postavením tanečníků. Byla plná prosebných dopisů a žádostí pro ředitele divadel, většinou začínajících slovy „prosím úpěnlivě snažně”. Napadá mě, že podobná studie o pedagozích na ZUŠ by obsahovala stejná zvolání – žádosti o lepší finanční ohodnocení, o více časového prostoru k výuce, možná také o větší zájem ze strany vedení škol i široké veřejnosti. Nicméně věřím, že psát ji nebude nutné. Že věci se dějí, konference se konají, problémy se diskutují, tedy že vše směřuje ke změně – k emancipaci profese tanečního pedagoga. Věřím, že taneční pedagog už nebude „jen” zapálený nadšenec, který si své vzdělání, neboť je uvědomělý a zodpovědný, doplňuje ve svém volném čase a za své vlastní peníze, ale že to bude kvalitně, systematicky, vysokoškolsky vzdělaný, finančně adekvátně ohodnocený a společensky uznávaný profesionál. Amen.

Psáno z diskuze v rámci Celostátní konference TO ZUŠ: Výchova a vzdělání v tanci, 8. října 2021, HAMU.

Video z dopolední části konference k vidění zde.