Diskuze o taneční výchově na ZUŠ #3 – Zdraví, prevence a etika v tanci

Diskusní skupina Zdraví, prevence a etika v tanci. Foto: Yora Breczková.

Autor Petra Dotlačilová

Iva Musilová ve své řeči navrhla zaměřit se na to pozitivní, co tanec tělu a duši přináší. V základě se podle ní jedná o nejzdravější pohyb, který vede ke správnému a zdravému držení těla; zároveň se při tanci do velké míry zapojuje a rozvíjí mozek a vyplavují se endorfiny. Připustila, že při přípravě profesionálních tanečníků se již klade větší tlak na tělo i duši studentů, proto je důležité vybrat adepty s dobrými fyzickými dispozicemi, aby „je to tak nebolelo“. Pokud jde o samotnou výuku tance, zdůraznila, že je nutné dbát na správné provedení pohybu, začít od základů na zemi a dál postupovat směrem k složitějším pohybům a vazbám – to je podle ní nejlepší prevence. Stejně tak jako vést mladé tanečníky ve správném rozcvičení a strečinku, a také sledovat, že jej skutečně provádějí. Varovala před tím, aby důraz na výkon nepřevládl nad správným – a zdravým – provedením. V tomto ohledu poukázala na stále nedostatečné znalosti pedagogů tance v oblasti anatomie a fyziologie, které oni sami často přiznávají (například v anketě TA o zdravém těle v tanci – viz zde). Taneční pedagog samozřejmě není fyzioterapeut (ani doktor, výživový poradce nebo psychoterapeut), ale určité dovzdělání v těchto oblastech by jistě v této profesi pomohlo. Rozhodně by si ale měli učitelé všímat výrazných problému a zlozvyků – ať už se jedná o držení těla, bolesti, nebo postavu – a doporučit žákům nebo jejich rodičům navštívit specialisty v oboru. Zde Musilová zdůraznila nutnost individuálního jednání a citlivé, empatické komunikace.

Tématům genderové problematiky a intimity se věnovala spíše okrajově. Zmínila například stereotypy ohledně tanečnic a tanečníků klasického baletu, které převládají ve společnosti, a dokonce někdy i mezi pedagogy. Neměli bychom tedy v holčičkách vidět a priori víly a v chlapečcích prince, co ty víly zvedá. V otázkách intimity, odhalování těla a dotyku Musilová doporučuje o těchto věcech mluvit od samého začátku, mít otevřenou komunikaci.

V následné diskusi se rozvedlo zejména téma správné péče o tělo nejen žáků, ale i pedagogů a pedagožek. Mnohé z nich cítí nedostatečné znalosti, a některé si je dokonce doplňují studiem fyzioterapie či kurzy taneční medicíny. Mezi konstruktivními návrhy, jak situaci zlepšit, je také užší spolupráce s odborníky v oblasti sportu a inspirace jejich tréninkovými postupy – samozřejmě adaptované na specifika tance. Musilová například zmínila své zkušenosti s mladými gymnastkami, které se již v útlém věku umí samy rozehřát a správně rozcvičit před tréninkem. V této oblasti je nutný další výzkum a publikace, diskutující by například ocenili moderní metodiku pro rozcvičení před taneční hodinou pro různé věkové skupiny a žánry. Učitelky také sdílely inspirativní příklady ze své praxe, jak ve svých hodinách pracují s rozcvičkou a strečinkem. Všechny se shodly, že rozehřátí těla a příprava na výkon se musí udát během hodiny, jelikož děti často nemají čas ani prostor na nějakou samostatnou přípravu. Rozehřátí může proběhnout například formou hry a improvizace, která je zároveň mentálně naladí na hodinu. Naopak strečink už většinou musí dělat samy, a lektorky je k tomu nabádají a dávají jim alespoň instrukce. I zde je důležitá komunikace s rodiči, aby na děti dohlédli.

Druhým výrazným tématem se stal dosud málo diskutovaný problém zdraví pedagogů. Zazněl názor, že učitelky i učitelé mají tendenci se ve výuce „rozdávat“, upírat pozornost na své svěřence, ale méně už pečují o sebe a svoje zdraví. Pak se ponenáhlu dostaví problém s hlasem, sluchem a s celým tělem. Skoro všechny účastnice zažily dříve nebo později záněty hlasivek z neustálého mluvení při hodinách, jedna dokonce ohluchla na jedno ucho (problém se sluchem prý způsobuje používání reprodukované hudby). Práce s hlasem by měla být již součástí pedagogického tréninku, což se implementuje na HAMU teprve v posledních letech. Dosud musely pedagožky hledat rady, jak pracovat s hlasem ve výuce samy – během debaty si také vyměnily praktické tipy. Kromě dýchacích technik k nim patří také používání mikroportu, píšťalky a vědomé uvádění se do ticha.

Podceňovat by se neměl ani výdej psychické energie během hodin, na jejichž konci může být pedagožka úplně „vycucnutá“. Zakomponování pauz a odpočinku do výuky by se mělo také stát součástí běžné pedagogické praxe. Pokud jde o rekonvalescenci, fyzioterapeut na ZUŠ se zpravidla nevyskytuje (ostatně i na konzervatořích je to spíš rarita), ale zaměstnanci škol mají často možnost benefitů, které využívají třeba na terapii, masáže atp.

Stejně jako v jiných oblastech výuky tance, i na ZUŠ je důležité si uvědomit, co dětem právě takovéto vzdělání může dát, co má smysl. Pokud jde o zdraví, je nutné vyzdvihnout právě ona pozitiva – dítě má skrze tanec možnost získat správné držení těla, dobré návyky a zdravě se hýbat. Ostatně s tím často rodiče své děti do tanečních kurzů přivádějí – „aby se narovnal(a)“, „aby se hýbal(a)“, „aby zhubl(a)“. Ne všechny tyto požadavky jsou samozřejmě reálné a správné, ale je nutné si je uvědomovat a pracovat s nimi. Pedagogové mají k tělu svých žáků zodpovědnost, kterou není radno podceňovat. Často se dívají na těla žáků mnohem pozorněji než jejich rodiče, a proto mohou odhalit problémy. Pozornost a empatie ruku v ruce se vzděláváním jsou důležitými aspekty pedagogické práce v tanečním oboru, které je nutné mít neustále na zřeteli.

Psáno z diskuze v rámci Celostátní konference TO ZUŠ: Výchova a vzdělání v tanci, 8. října 2021, HAMU.

Video z dopolední části konference k vidění zde.