Představení bylo zvláštní demonstrací vyrovnávání se s vlastním já, s vlastní identitou a vlastní definicí světa. Mapovalo pocity skrývané uvnitř člověka, vyvolávalo a snažilo se je postihnout. Síla zvuku, emoce v hlase ostře kontrastovaly s chvílemi ticha a šepotu. Dramatické události byly zlehčovány jemným ironickým humorem, který zároveň poukazoval na absurdnost situace a absurdnost hledání pravdy o světě, o sobě, o druhých.
Všichni čtyři se inspirovali Jobovým příběhem a rozehrávali scénky postupující po linii děje. Sugestivně přetvořili atmosféru z nenápadného pole skromné show do opravdu jasného konceptu fyzického divadla. Tvůrci sledovali stopy a otisky, které si připravili při daleko odlehčenější prezentaci work in progres v prosinci 2006. Sledovali, hledali a našli. Našli přiměřený rozměr detailu, který utváří celek. Našli míru napětí až do posledního možného okamžiku situace, kde pointa je jen přirozené vyústění začátku. Našli přiměřený rozsah riskantní kontroverze.
Veškeré prostředky vypadaly promyšleně do nejmenších podrobností, například včetně přítomnosti personálně technického zajištění na jevišti. Nakonec i simultánní tlumočník měl velmi podobnou barvu hlasu jako Fred Griot a nepůsobil rušivým dojmem. Griotův projev držel spolu s elektrickou kytarou Vojty Švejdy až neskutečně velké emocionální napětí. Ve chvílích potřebných pro nádech se najednou objevil Jan Beneš McGadie jako troll, jako ironický skřítek, který ulétlou duši stáhl zpátky na zem. Pragmatismus v naturalistické podobě.
Člověkem, jenž je jakousi průvodní postavou celého představení, je Jóbem i jeho myšlenkou, je tanečník Pierre Nadaud. Asi je zbytečné popisovat, že jeho interpretační schopnosti doznaly za poslední rok až dva výrazné pozitivní změny, stejně jako vyzdvihovat jeho koncepční a režijní akce včetně uplatnění všech vlivů, které ho potkávají. Možná i proto se jeho osobnost na jevišti za poslední dobu proměňuje a zde jí byl dán snad nejlepší prostor pro vyjádření. Byla znát jistota věci, která mu tolik chyběla například při únorové premiéře Extraction v divadle Ponec a trochu se jen utlačovaně promítala i v Mi non sabir, choreografky Karin Pontie. Ano, ano, Pierre Nadaud je poslední dobou velice žádaný tanečník. Když to sečteme a podtrhneme, nalezneme v Dnu zloby zúročení veškerého hledání, kterým si procházel v minulých představeních. Mezi ostatními v této performaci navíc vyniká daleko více než kdy jindy. Celý ten spolek má natolik zvláštní náboj, že každý ještě zvýrazní svou individualitu. Asi proto, že to vlastně není cílem. Cílem je kompaktnost děje – myšlenky příběhu, a protože je veškerá aktivita na vlně mužské (ne samčí) energie, jsou jakékoliv jiné výboje naprosto eliminovány. Pro jednotnost a představení tohoto typu to je zvlášť dobře.
Recenze z reprízy 17.března 2007
Baletoman
Tak jestli jste viděl Louskáčka jako krasobruslařskou show, tak jste hlavně vůbec neviděl balet, takže to moc nevypovídá…Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci