Co nového na ProARTu v Praze?

Martin Dvořák, Irene Bauerová, Kamila Valůšková. Foto: Archiv ProART.

Nabídka pražského festivalu, který se konal od 26. července do 2. srpna 2015 byla opravdu široká a zahrnovala jak množství tanečních dílen, tak herectví, zpěv různých žánrů, foto- či art workshop. Bohužel však pro nedostatek zájmu z řad veřejnosti byla řada z nich zrušena. Jelikož píšu pro Taneční aktuality, pokusím se s vámi podělit o své zážitky z oblasti pohybu a tance.

Organizátoři se vždy snaží na festival přivézt významné taneční osobnosti doslova z celého světa, jež by svými workshopy umožnily všem zájemcům nahlédnout do svých pedagogických a tvůrčích dílen a současně se mohly představit i jako výkonní umělci ve večerních představeních. Co tedy letošní ProART nabídl a jaké osobnosti představil?

Balet vyučovala významná sólistka s mezinárodními zkušenostmi Barbora Kohoutková, která působí jako hostující balerína a pedagog na domácích i mezinárodních scénách. I když úroveň účastníků kurzů byla různá, Kohoutková se ukázala jako velmi vstřícný pedagog, který dbá na základní principy, je muzikální a neobyčejně taneční. Škoda, že neměla korepetitora, který by hodině klasického baletu rozhodně prospěl.

Jógu vyučovala společnými silami manželská dvojice Martin Dvořák a Irene Bauerová s cílem velmi příjemného ranního protažení zaměřeného na všechny části těla, zvětšení fyzického rozsahu a posílení, spojení s dechem, rozlišení napětí a uvolnění a schopnost meditace. Pro tuto výuku má Martin Dvořák mimořádné předpoklady díky studiu hatha jógy přímo v Indii.

Tanec s handicapem i bez něj vyučovala Hana Zanin Pauknerová, absolventka Taneční konzervatoře v Praze a Folkwang Hochschule v Essenu. Jako pedagožka a choreografka spolupracuje s kulturním a vzdělávacím sdružením Ich bin o. k. Její svěřenci, děti s mentálním handicapem, pracovali na základě jim blízkých témat za využití improvizace a rozvíjení pohybových kvalit. Jejich závěrečná ukázka mi vehnala slzy do očí a ukázala smysluplnost této práce.

Contemporary modern vyučovala rakouská tanečnice a choreografka Leonie Wahlová, která dlouhodobě spolupracovala s rakouským pedagogem a choreografem Eliem Gervasim. V roce 2012 založila vlastní sdružení Organic Revolt. Ve svých lekcích spojovala tato energická žena řadu různorodých moderních a současných technik se snahou o dynamickou úroveň a svobodný pohyb v prostoru. V práci na zemi pro mne překvapivě zařazovala i prvky break dance.

Modern repertory a partnering vyučoval izraelský tanečník a choreograf Nir Ben Gal tvořící známou choreografickou dvojici spolu s Liat Drorem. Jeho hodiny nezahrnovaly konkrétní repertoár. Nejprve své studenty velmi ekonomicky volně a příjemně rozcvičil a pak šlo spíše o hodiny tvůrčí choreografické práce s pohybem na zadané téma, kdy účastníci zpočátku volně improvizovali a pak pohyb fixovali, aby jej naučili své kolegy a spojili pohybový materiál do taneční variace. Obdobně pracoval i v hodinách partneringu využívajícího kontaktní improvizace.

Choreografickou master class vedl Nir de Volff, izraelský tanečník a choreograf, který od roku 2003 působí v Berlíně a pracuje se souborem Total Brutal. Téma celého festivalu Němí básníci nad městem, řvoucí poezie dneška představil ve své závěrečné ukázce. Šlo o tři základní témata, kterým se během týdenního workshopu věnoval. Zkoumal možnosti pohybu tanečníkova těla založeného na vlastní zkušenosti, schopnostech a improvizaci. Pracoval s jednotlivými částmi těla, které rozvibroval a dával jim zvětšující se dynamiku. Druhé téma se soustředilo do duetu dvou tanečnic a jednoho trápení, které se odehrávalo uvnitř v pohybovém minimalismu a navenek více tanečně. Poslední část tvořila atak na diváka. Jedna z frekventantek promluvila zaníceně o nejaktuálnějším tématu, které právě v této době hýbá celou společností – téma uprchlíků z muslimských zemí. Tanečnice svými pohyby znázorňovaly tento „řev“ a následovala akce vycházející ze současných popkulturních pohybových klišé.

Pozvaná choreografka Jeongho Nam z Jižní Koreje nakonec své workshopy nevedla, ale vytvořila pro Martina Dvořáka a jeho taneční partnerku duet o setkání dvou lidí, z nichž jeden nereaguje na pokusy druhého o sblížení za použití minimalismu a kontaktní improvizace. 

Umělecký program festivalu byl tvořen čtyřmi večery, z nichž první jsem, bohužel, neviděla. Jednalo se o uvedení staršího Dvořákova díla Another Jan a choreografie Way Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company v divadle Ponec. Další tři večery se uskutečnily v alternativním prostoru divadla NoD.

Na jednom místě s minimem prostředků bojovala Leonie Wahlová ve své choreografii IDEM o lidskou vzpomínku. V pravém zadním rohu jeviště se objevilo střídmě nasvícené nahé ženské tělo stočené do klubíčka. Jakoby se z embrya rodil nový život. Tento živočich nacházel černé odpadkové pytle, z nichž vznikal jednoduchý kostým. Začínal organický tanec, rodila se dívka. Představila se jako Španělka a tančila svou variaci na zemi zamotaná do uzlů s množstvím dupavých momentů nohou obutých do černé a červené boty na podpatku. Vstala, přerodila se v ženu, která chce být svůdná a sexy – je však nejistá, hledající, vzpomínající – všudypřítomný bzukot mouchy evokoval vzpomínky drásavé a nepříjemné, tělo se chvělo, vibrovalo stále dynamičtěji, nenacházelo klid. V další části svého tance využívala Wahlová černý plastový pytel jako rekvizitu, která se stává partnerem, symbolem. To, že jsme se ocitli na jakémsi smetišti, připomněla i závěrečná část, kterou byla hra s pneumatikou. Zde se nejvíce projevila dětsky hravá fantazie. Tanečnice pneumatiku koulela, proplétala se jí, vyluzovala různé zvuky, dokázala ji využít na množství způsobů. Objekt nakonec opustila a znovu se objevil dynamický moment revolty. Nakonec si pneumatiku navlékla na tělo, chodila pozpátku po čtyřech, cestou rozhodila víčka od PET lahví. Odpad, s kterým se dá hrát a vzpomínat. Leonie Wahlová vystavěla svou choreografii o vzpomínkách a revoltě emotivně s plným vědomím své tělesnosti a nenechala diváka ani chvíli odpočinout. Stále přinášela nové nápady.