CirkUFF - Viděli jste Sissy?

The Defiant, CirkUFF, Foto: Miloš Šálek.

Autor Hana Strejčková

Po celosvětově nesnadném období CirkUFF znovu zazářil v plné síle. Naštěstí se nevrátil tak úplně do „starých“ kolejí, kdy v minulosti po dobu čtyř až pěti dnů město doslova burácelo a ani ten nejvytrvalejší divák patrně nedokázal vidět a zažít vše, co se nabízelo. Tentokrát jako by plynul v přiměřeném tempu čili s vědomím, že i viděné je nutné nejen prožít, ale také strávit. Tomu „nechat doznít“ napomáhala i programová skladba, kdy například komorní střídalo velkolepé, participativní stálo vedle nenuceně aktivního, lehkovážné vyvažovalo seriózní, adrenalinové navazovalo na klaunské. Energie se po pět dnů překlápěla z ulic do šapitó a divadelního sálu, navíc bohatá sestava zahraničních vystupujících výrazně pozdvihla úroveň v technické vybavenosti a tělesné excelenci. Potěšeni byli jak dospělí, tak děti, náročný, sváteční i každodenní divák.      

Obnažené mužství

Velmi výjimečný zážitek přineslo první uvedení scénického díla s názvem Sissy (v doslovném překladu padavka, citlivka). Australský tým pod režijním vedením Joshuy Hoareho vytvořil scénickou esej o vyzrávání v muže, jemuž na rozdíl od tradičních představ o mužství není cizí jemnost, laskavost a intimita pevného přátelství. Ať to vyzní jakkoli pateticky, Dylan Phillips a Jordan Hart se otevřeně vyznali z niterné křehkosti člověka, a to nepodbízivým způsobem, a i díky humoru a nadhledu neuvěřitelně přitažlivě. Vyprávěli o bezstarostnosti dětství, o upevňování pozice ve své lidské existenci, vztazích a důvěře, o bolesti osobnostního vyzrávání v kontrastu k toxické maskulinitě a absurditě genderových předsudků, že „muži přece nepláčou“. Vytvořili nádherné komorní dílo akceptující divadelnost s oporou v technicistní fyzické virtuozitě.

Kreativitu a smysl pro načasování stvrzovali nepředvídatelnými, a přesto logickými vazbami akcí. Vedle artistické excelence se skvěla i dramaturgie a hudební linka. Emočně intenzivní duet členů australského novocirkusového uskupení Gravity and Other Myths si přesto udržel hravost, která nevytěsňovala hloubku sdělení. Přidanou hodnotou představení byla neskutečně citelná synergie. Každý za sebe se na jevišti skvěl, společně pak dvojice prorůstala, i sotva postřehnutelnými detaily, jakými byl například cílený pohled jeden na druhého, charakter stisku a úchopu, intimní (ne sexuálně podprahová) blízkost, kdy performeři stvrzovali silné vzájemné napojení.  

Minimalistická výprava čítala nízký počet reflektorů umístěných na diagonálně se svažujících vzpěrách, tři dřevěné desky, vědro s vodou, mikrofon jako snímač ruchů a kostým pro jednu osobu. Od počátku byli oba protagonisté na scéně naprosto nepřehlédnutelní, ať ohromovali inovativními fyzickými triky či „jen“ dýchali. Svou jevištní přítomností, již živili zejména funkčně organizovaným napětím přelévajícím se v těle, působili jako magnet. Dva proporcionálně i typově odlišní muži dokázali v sobě nacházet fascinující polohy od komicky sarkastické po tragicky soucitnou a skrze sebe komunikovat transformaci mužských (lidských) rolí. Zatímco Jordan Hart vynášel na světlo tělo evokující římského boha nebo antického hrdiny, šlachovitý Dylan Phillips si pohrával s matením genderové příslušnosti, estetickou a tělesnou nejednoznačností. Brilantní párová akrobacie, hand to hand, kontorsionistika, veškeré fyzické výrazivo mnohdy překračující běžné limity vyplývalo ze situací, ať už připomínalo klukovské hašteření, mužský zápas nebo v abstraktních rovinách hluboké přátelství, odloučení, ztrátu.

V úvodu viděl divák jedno tělo a více končetin. Sako a kalhoty, každá část oděvu na jiné postavě tvořila jednotu. Předávání svršků asociovalo rodokmen, ale také iniciační prahy či stvrzování vztahu. Na asociace plodné dílo umně vrstvilo chvíle ohromení a spočinutí, z prostoru prostupovala jedinečná souhra rafinovaně balancující s asymetrií. Například kamarádská hra s vodou, v níž oba zaujali pozice dekorativních architektonických chrličů, se pak obloukem na závěr představení proměnila v citově drásavý výjev omývání těla. Anebo přesné průběžné doteky, mírné i prudké, a fyzický kontakt po všech náročných akrobatických variacích vygradoval ve fascinující i na pohled šokující naskakování na hrudník. Phillips dopadal na svého partnera ze stále větší výšky a Hart statečně čelil nárazům do žeber a celého trupu. Mladý artista jako by zadupával na pohled staršího druha, jenž se hodně dlouho tlaku nepoddával, až jako by obrazně „vypustil duši“. Tvůrci projevili velkou citlivost pro situační střihy. Nezabředávali do „vybrečeného bahna“, ale dynamicky protáčeli pohled dál a rafinovaně mířili na cíl. V Sissy se mistrně zdařilo propojit všechny komponenty inscenačního díla se zastřešující fyzickou virtuozitou, jež v sobě nenesla „pouze“ dokonale vytrénované mužské tělo, ale i herecký potenciál a osobnostní charisma.

Cirkusové tělo?

V protiváze k Sissy byla velmi trefně postavena adrenalinová triková show se zásadní devizou, a to přiznanou otevřeností lineárního řazení čísel a vysokou řemeslnou kvalitou. Australská skupina Highwire Entertainment v inscenaci The Defiant orámovala příběh, možná trochu zbytečně, apokalypsou. Za temnými vizemi však režisérka Elena Kirschbaum nechala prosvítat témata, jako (sebe)péče, (sebe)přijetí, sounáležitost a potřebu bezpečí. Pro svůj záměr vybrala genderově různorodou skupinu, která účinně narážela na předpojatost o cirkusovém těle a jeho rolích.

V ženských tělech dřímala ohromná síla a zdatnost, zápal poháněl vytrvalost a energickou „vřavu“ sytil živý rockový koncert (s využitím halfplaybacku). Svým provedením vynikající sóla (zejména na šále či v kontorsionistice), párová akrobacie (na hrazdě nebo při hand to hand) i skupinové sestavy (například ekvilibristika na židlích nebo při pyramidách) komunikovaly nad očekávání lehce velmi riskantní prvky. Adrenalinová jízda technicky disponibilních artistů/ artistek vynesla ve vší kráse fyzickou diverzitu a radost ze společného prožitku. Z hlediska tělesné připravenosti a vybavenosti snad ani nelze vedle sebe postavit uskupení Highwire Entertainment a ženský kvartet Losers Cirque Company. Jde o nesrovnatelné kategorie, ale ve prospěch počinu Žena Růže Píseň Kost nahrávala v Trutnově upřímnost a autenticita, s jakou byly zpovědi jednotlivých členek souboru publiku předkládány. 

Překvapivý CirkUFF

Z celkové atmosféry se zdálo, že Trutnovští si za svým festivalem hrdě stojí. Přesvědčilo o tom již samo zahájení. Úvod patřil Cirku La Putyka, souboru v tamějším prostředí za roky svých hostování zdomácnělému. S představením Senses v čele s kabaretiérem Jiřím Kohoutem vstoupila do sálu zábava a adrenalin, pestrá paleta barevných kostýmů a různorodých čísel. Koncept varieté působil s humorným nadhledem odlehčeně, doslova až odpočinkově. Představení v režii Maksima Komara nastínilo cirkus jako multižánrový obor nevyčerpatelného rozsahu, v němž převládá nápadité a nezřídka riskantní pohybové ztvárnění jakkoli absurdních situací.

Festivalová dramaturgie letos tíhla i k artovým projektům, jež vyžadovaly diváckou spoluúčast, pochopení a pozornost. Zařadila například participativní performanci Cirkusu TeTy Ke zdi, při které publikum sdílelo s akrobatkami jeviště šapitó, jen každý přítomný viděl skrze pohled do zrcadla odlišný výsek dění.

Mnohé přesahy objektově cirkusové instalace pak odkryla navazující diskuse, v níž diváci reflektovali svou míru všímavosti, zmiňovali variabilitu perspektivy, třeba obrácený odraz. V místní galerii dostal příležitost ekvilibrista Jan Jirák, který za režijní spolupráce Elišky Vavříkové vytvořil kinetickou performanci IIII. Dimenze. Na pointilisticky komponované ploše, která zobrazovala motivy obrazu Planeta Země od výtvarníka Michala Singera, balancoval na stálkách různé výšky. Jeho počin byl symbiózou kreativně uchopené disciplíny, propojující stoj na rukách, pozemní akrobacii a flexibilitu těla. Nedílnou součástí pak byl živý hudební doprovod Kryštofa Krásy.

Na břeh řeky Úpy se letos zaměřila Eliška Brtnická, která mezi stromy zavěsila lanka, jimiž protahovala kovové tyče a tělesným projevem ve vztahu k objektům rýsovala linie a transformovala je v oblé tvary. Stoupala, visela, její svět převážně umístěný mezi nebe a zemi vizualizoval Obrysy. A také se na CirkUFF vrátilo noblesní umění klaunerie v podání pěti elegánů v oblecích. Přecházení sice vzniklo v roce 2019 za režijní podpory Jose Houbena a Veroniky Poldauf Riedlbauchové, ale s ohledem na zmiňované performery (Roman Horák, Robert Janč, Lukáš Houdek, Michal Chovanec a Ondřej Klíč) jde pokaždé o nepředvídatelné inovace v nejrůznějších odstínech humoru včetně trefného sarkasmu a precizních gagů. Podobný účinek mělo na diváky hostování izraelského souboru Bomba Circus s rodinným představením Bomba! Závěr festivalu tak byl opravdu „bombastický“. 

Předností uplynulého 13. ročníku festivalu CirkUFF bylo uvedení hned dvou premiér, australské inscenace Sissy a česko-slovenské klaunérie pro děti Pomerančová loď

a dále to bylo především funkční rozložení programové nabídky.  Divák nebyl vystaven jen jednomu typu „novocirkusové“ kultury, ale současně nemusel těkat po širokém spektru možností či dobíhat časově se překrývající události. Tentokrát mohl vybírat z titulů, které z pomyslných vnitřních nitek upletly hodně pevnou síť, která obrazně nikoho, ani publikum, ani vystupující, nenechala propadnout zklamání, ale společně nechaly růst předprázdninovou pohodu, smísenou se smíchem, obdivnými zvoláními a burácejícím potleskem.   

Psáno z festivalu CirkUFF, který se konal ve dnech 31. 5. – 4. 6. 2023 v Trutnově.

Sissy
Režie: Joshua Hoare
Účinkují: Dylan Phillips, Jordan Hart

The Defiant
Režie: Elena Kirschbaum
Účinkují: Anna Fischer, Chloe Fazikas, Claire Bindoff, Charice Rust, Lucy Tan, Rachel Locks, Rachel Trainor, Shona Morgan.