Festival se jako jeden z prvních realizoval v plnohodnotném rozsahu po dlouhodobé uzavírce kultury. Dopad hygienických opatření se projevil na menším počtu zahraničních umělců a na snížené kapacitě vnitřních akcí, které dodržovaly 50% návštěvnost, rozestupy, roušky a testování. Události pod širým nebem pak od začátku do konce jako magnet přitahovaly desítky diváků všech generací. Velkolepá premiéra Konkurzu tzv. Baby Losers, nováčků souboru Losers Cirque Company vzešlých z výběrového řízení, energicky otevřela festival. A právě na vlně entuziasmu, s viditelným úsilím a touhou překonat sám sebe a potažmo i druhé se tato akrobatická show odvíjela.
Setkali se v ní tři ženy, pět mužů a jeden hudebník současně v roli průvodce či trenéra, každý z jiného prostředí a rozdílného věku. Konkurz charakterizovala velkorysá délka, široce srozumitelné téma a pozemní akrobacie hand to hand. Úvodní a závěrečné zapojení publika dodalo představení náboj. Druhá významná premiéra se uskutečnila v předposlední den festivalu a nabídla pohled na sedm žen spjatých s cirkusem a jejich početné potomstvo. Cirkus TeTy (zakladatelky Pavla Rožníčková, Katka Klusáková) si projekt o matkách a bezdětných ženách nadělil k desátému výročí svého působení. Produkce Voyerky s vysokým počtem spolutvůrců vznikala na české prostředí poměrně nestandardně. Samotná příprava zahrnovala několikatýdenní rezidenční koučink postupně vedený předními umělkyněmi, jako je Eliška Brtnická, Markéta Vacovská a Cécile Da Costa. Režie se následně ujala Martina Hajdyla Lacová.
Vznikla tanečně-pohybová inscenace, ve které převládaly choreograficky sofistikované sborové party s organicky provázanou účastí dětí a vzdušná akrobacie na síti svázané z lan, ukotvené na čtvercové konstrukci. Letmo připomínala tunel. Cirkus TeTy se ve své dramaturgii dlouhodobě věnuje osobním, často ženským tématům a hledání nových způsobů zavěšování. Ve Voyerkách se jim navíc podařilo spojit nejen vzdušné akrobatky, ale také tanečnice a lektorky novocirkusových disciplín, z většiny obohacené o rodičovskou zkušenost.
Festival Cirk-UFF přizval jako ozdobu programu aerialistku světové kvality Thulu Moon Martin. Její specialitou je akrobacie na závěsném kruhu v kombinaci s kontorsionistikou. Své nejnovější sólo Rising Up představila veřejnosti hned dvakrát.
Fenomén žena
Eliška Brtnická zaujala atypickou novinkou umístěnou na malé jeviště ukotvené v řece. Site-specific performanci Fish Eye poprvé uvedla jako work in progres v rámci zimní edice festivalu Cirkopolis. Fyzický experiment tehdy zahrnoval ekvilibristiku po skle kobky na pražské náplavce. V trutnovském proudu řeky Úpy sice nemohla využít přísavek k artistice na kolmé stěně, ale jako bytost obohacená o specifický objekt – ohebnou rouru – se naplno sžila s přírodním prostředím, z obou stran obklopeným rušnou civilizací. Její artikulovaný pohyb jako by hladil hladinu, zrcadlil se v odrazu nebe. Ryzí poetiku rozvíjející se v performanci Fish Eye nahradila Brtnická ve své již osvědčené audio-procházce Hang Out hrou s odvahou a riskem.
Zatímco v první zmíněné události působila v bílém minimalisticky střiženém kostýmu jako éterická postava, v Hang Out se jevila jako rebelka, pro kterou překážka znamená výzvu. Akrobatka si neinvazivně podrobila lokalitu trutnovského pivovaru a svým výstupem na komín překonala pomyslný festivalový výškový rekord. Pozoruhodné bylo, že ani při četném opakování nesklouzávala k neopatrnému stereotypu, ale s každým krokem dokázala generovat jak klid, tak napětí.
Absolventka Katedry nonverbálního divadla pražské HAMU a zároveň bývalá žačka Elišky Brtnické Zuzana Drábová vynesla na jeviště osobní až intimně ženské téma. Repríza původně magisterské práce 7Cihel se konala v divadelním sále UFFO. Komorní sólo působilo jako citlivá zpověď dospělé ženy o vnímání svého těla, o těžkostech spojených se sebepřijetím – s porozuměním sama sobě. Tempo udávalo střídání meditativního módu s groteskním nadhledem a vzdušné akrobacie na šále s nonverbálně hereckými party. Další z ženských uskupení Holektiv se prostředky a symbolikou folklóru také dotkl v site-specific performanci tak výrazného tématu, jakým ženy jsou. Hlavní emoční linii zde vytvářela živá hudba v podání Terezie Vodičky Kovalové.
Humor, výsada mužů?
Mnoho venkovních produkcí vsadilo tu méně, tu efektivněji, sofistikovaněji, nebo naopak s větší odvahou a méně zkušenostmi na klaunerii, grotesku, gagy, ale také na interakce s publikem. Mistrem bezprostředního humoru a tahounem bez mezí se stal klaun Murmuyo v červené kombinéze s výraznou šipkou na zádech i s vyholenou hlavou, polovina z původní chilsko-španělské dvojice. Symbióza tradičního klaunství s moderní opovážlivostí, dar nezabrzděné spontaneity podpořené anonymizujícím líčením z něj učinila svižného manipulátora, který buď nadchl a strhl publikum, anebo se k jeho chování ozývaly projevy nevole. Pro každé své uvedení pouliční show Fisuro ale našel dobrovolníky, kteří mu podrželi lano, na němž balancoval, dokonce se vždy dokázal oženit s náhodně vybranou divačkou v improvizovaném chrámu a všem přítomným nakonec vyhlásit vodní bitvu.
Podobný adrenalin dokázali nabudit snad jen herci ze souboru Squadra Sua, z nichž se na poslední chvíli vinou nešťastného úrazu stal namísto tria duet. Robert Janč s Romanem Horákem sehráli s neuvěřitelným odhodláním situační komedii Happy Hour za improvizované asistence vybraného diváka, který typově odpovídal originálnímu obsazení. Neskutečná jízda plná nepředvídatelných gagů nasazovala korunu původní, již tak vtipné grotesce o nadšených, leč lehce zmatených a nešikovných restauratérech. S plánovanou improvizací Svědomitě nepřipraveni se letos na Cirk-UFFu objevila čtveřice mladých absolventů oboru nonverbální a komediální divadlo My kluci, co spolu chodíme. Jejich kouzlo tkvělo jak v osobnostním herectví, tak v absurdně vypointovaných etudách, živě doprovázených hudbou.
Bratři v tricku (Adam Jarchovský, Václav Jelínek) znovu přijeli s Toaletní pohádkou neboli Hrou o trůn, jejíž předností je práce s veskrze známými objekty, jako jsou záchodová prkénka, toaletní papíry či štětky. Dle potlesku a úsměvných reakcí publika zcela naplnili jeho očekávání. Snad největším dramaturgickým překvapením ale bylo programové zařazení inscenace Letem sokolím z repertoáru Divadla Bolka Polívky. Dva herci Michal Chovanec a Ondřej Klíč (spolupracovníci Squadra Sua v projektu Přecházení) s jasně vykreslenými charaktery klaunů dokázali na úctyhodné časové ploše téměř dvou hodin rozehrát peripetie přátelského vztahu Břéti a Čeňka, snažit se o záchranu sokolského poslání a staré tělocvičny. Svou podstatou šlo o činoherní inscenaci, avšak fyzicky velmi náročnou, s propracovanými gagy a využívající akrobatické prvky. Šapitó sokolskému sletu opravdu slušelo.
Jedenáctý ročník Cirk-UFFu už bude spjat se slovy, jako je odvaha, risk, vizionářství… Jaká náhoda, že načasování festivalu korespondovalo s postupným rozvolňováním kultury. Svým rozjezdem připomínal z hlediska pandemie mořský odliv a díky zvyšujícímu se počtu diváků pak jednoznačně vlnu tsunami. Dramaturgie výtečně vsadila na rodiny s dětmi, na humor v koktejlu s adrenalinem a na oživování trutnovského prostranství.
Psáno z Mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirk-UFF, Trutnov, 1. – 6. června 2021.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace