Cirk-UFF, den třetí: Klauni v dešti

Bratři v tricku. Foto: Miloš Šálek.

Autor Alexej Byček

Program začal komponovaným výstupem Václava Jelínka a Adama Jarchovského coby Bratří v tricku. Série etud sesbíraných z jejich nejrůznějších vystoupení byla především o žongláži (název představení ostatně zněl Žonglérské miniatury), kterou nicméně protagonisté doprovázeli odlehčenými vtipnými komentáři a průpovídkami – scény tak divákům přiznaně vysvětlovali a uváděli do kontextu. Jako artisté i baviči slavili úspěch a naladili obecenstvo na odpolední průvod zvaný Circus Pride. K účasti v něm organizátoři již delší dobu vyzývali i místní, kterým doporučili vzít si pruhované oblečení. Množství pruhů na sobě měli i vystupující, obohacující průvod krátkými čísly. V těch se ukázaly skupiny Amanitas, Sacra Circus, Coline et Valentine i další, vidět jsme mohli chůdaře, závěsnou akrobacii na šálách, párovou akrobacii či třeba fire show, a přestože právě během průvodu začala největší bouřka, diváci zůstali dalšímu programu věrní. Happy Hour skupiny Squadra Sua i Šprušle od Sacra Circusu byly hrány venku a snad i dobrá nálada v publiku pomohla, že se nakonec vyčasilo. Ani pohřební téma představení Funus (Bratři v tricku) veselí neutlumilo a celý Cirk-UFF ukončil již v předchozí reportáži podrobněji popsaný Pink on the Inside Davida Erikssona. Právě s ním jsme se v neděli odpoledne sešli ve festivalovém salonku, aby objasnil, jak se k této inscenaci (je nutné říct, že na letošním festivalu jedné z nejúspěšnějších) vůbec dostal.   

Davide, dříve jste dával velký důraz na svůj fyzický projev, teď se dostáváte spíš ke klaunerii. Jak reflektujete tento posun a co za ním stojí?
Jako umělec spoléhající se na fyzické dovednosti jsem si nebyl jistý ohledně budoucnosti. Nechtěl jsem skončit jako artista, který něco dělá, protože musí, a pak má s rostoucím věkem ještě řadu profesních zranění. Je pro mě důležité dělat to, co chci, tak dlouho, dokud chci, a ne dokud mohu. Jde o to, aby to bylo umělecky udržitelné. No, a má klaunerie je ve mně. Ukázat, že můžeme dělat cokoliv, a nestydět se za to, je pro mě tou nejdůležitější věcí v životě.  

To bylo vidět i na včerejším představení. V Česku ale nyní nejste poprvé. Jaký máte pocit z českých festivalů – jsou pro vás něčím specifické ve srovnání s podobnými akcemi v jiných zemích?
Tak poprvé jsem tu byl na Letní Letné před pěti lety. Lidé tehdy na mém představení řvali, byli šílení. Stejně tak před dvěma lety na festivalu Cirk-UFF, šíleli a já se cítil, že si mohu dovolit cokoli, třeba tohle (David bere sáček čaje a téměř neznatelně s ním ve vzduchu kmitá – pozn. aut.), a lidé si toho všimnou – byli soustředění a otevření, reagovali na všechno. To je pro mě důležité a bylo to skvělé. Pak jim mohu říct: „Nebuďte tak zatraceně upjatí, vyndejte si klacek ze zadku a žijte.“   K životu a svobodnějšímu náhledu na svět přivedl David Eriksson v Trutnově nejednoho diváka a celý festival byl určitě vítaným oživením jak pro tuzemské, tak pro přicestovalé artisty. Cirk-UFF letos každopádně prokázal, že patří k významným novocirkusovým událostem, ve své dramaturgii představil špičkové zahraniční i domácí soubory a před svým „větším bratrem“, festivalem Letní Letná, se nemá za co stydět. Naopak, Trutnovští mohou být hrdí, že mají za sebou již šest ročníků, a bude-li se stávající úroveň držet, doufejme, že nás čeká ještě mnoho dalších.  

Psáno z festivalového dění 5. června 2016, Cirk-UFF 2016 Trutnov.