Vaše inscenace, která se 3. a 4. června 2016 premiérovala, propojuje artistiku s takřka muzikálovým dějem. Přesto je vidět, že virtuozita provedení je zde klíčová. Jaký význam jako autor projektu přikládáte příběhu a jak jste vůbec zvyklý s dějem v cirkuse pracovat?
Naše představení je vlastně velmi americké, je to show. Zároveň je ale pro mě příběh důležitý. V cirkusovém vystoupení bývá nějaké téma a koncept, ale tím to často končí. My jsme měli v představení dramaturgyni Teri Gamble a šli jsme po příběhu. A i když artisté provádějí akrobatická čísla, jsou nějak opodstatněná. Třeba scéna na visuté hrazdě je o osamělosti, její protagonista se v našem příběhu nedokázal zapojit do chlapeckého ani dívčího kolektivu a jeho akrobatická scéna je s tím spojená. Cirkusové umělce to pak i víc baví, zajímají se o motivace, charaktery. Ze své zkušenosti v USA a Kanadě ale vnímám, že snaha o propracovaný příběh je spíš výjimečná.
Jak je to v USA s festivaly? V Evropě je časté, že se významné přehlídky cirkusu a pohybového divadla konají v menších městech, která na tu dobu ožijí mnoha návštěvníky. Je to ve Spojených státech podobné?
Není. Nový cirkus tam příliš nepodporují, to spíš v Kanadě. V USA je sice několik festivalů, ale ty jsou v New Yorku, Chicagu, Seattlu, prostě ve větších městech, a náš žánr tam, bohužel, ani nevnímají jako umění – spíš než na podporu narazíte na překážky. Třeba s Filamentem ještě není jisté, že ho v USA budeme hrát, protože je náročné získat pracovní víza. Jen cena jednoho víza je tři tisíce dolarů. Podobně s hudbou – i když vlastníkům práv slíbíme, že jim dáme, kolik si řeknou, mohou se rozhodnout, že hudbu neposkytnou, když se jim show třeba nelíbí. S vytvořením naší nové inscenace nám tedy velmi pomohla rezidence v trutnovském Uffu. Tady zmíněné věci nejsou problém.
Kromě Filamentu byla však v sobotu 4. června uvedena i řada dalších děl. Českou sekci prezentoval nejprve Cirkus TeTy s inscenací Husí krky, poté Lucia Kašiarová s Vandou Hybnerovou coby neverbální Angel-ky. Ukázal se i Sacra Circus s klaunerií Šprušle, Bratři v tricku s tragikomickou pohřební produkcí Funus a českou sekci uzavřela premiéra skupiny Squadra Sua Happy Hour.
Happy Hour je v jejich podání restaurací, kde se tři protagonisté Lukáš Houdek, Roman Horák a Robert Janč coby groteskní klauni střídají v rolích číšníků, kuchařů a hosta alias nového majitele podniku na tajné inspekci. Zparodované charaktery samozřejmě kazily, co se dalo, a obzvláště komické byly scény z kuchyně, ve které měli dřez, sporák i stolek na krájení – samozřejmě šikmý, aby se krájené kousky zeleniny mohly kutálet na zem a kuchař měl šanci se dokola smát své hlouposti. Squadra Sua každopádně obhájila své již tradiční místo na české klaunské scéně a její nový počin patří k tomu nejlepšímu, co dosud nabídla. Charaktery i pohyb byly velmi přesné a humor byl z každé situace vytěžen do poslední kapky.
Toto české představení předjímalo také klaunský charakter poslední sobotní události, inscenace Pink on the Inside švédského žongléra a performera Davida Erikssona. Tento svérázný umělec se na festivalu Cirk-UFF ukázal již podruhé a ti, kteří ho viděli třeba při páteční zahajovací řeči, tušili, jak bláznivý je jeho humor. Eriksson si totiž vytvořil postavu skoro neurotického exhibicionisty, který stále hledá propriety vhodné pro další výstup. Čísla pak předváděl na té nejvyšší dovednostní úrovni (pracoval zejména s pingpongovými míčky, ale žongloval s kdečím od záchodového zvonu po past na myši) a obdiv následující po triku si vždy náležitě vychutnal, vlastně ho ještě podpořil a využil k většímu očekávání další akce. Tento showmanský koncept pak realizoval při podkresu metalové hudby, celý v černém a, pokud možno, co nejvíc „tvrďácky“ to šlo. Už touto částí navodil skvělou atmosféru a divákům by to pro skvělý zážitek asi i stačilo. Čekal nás ale obrat. Performer praskl černý balonek, pod nímž se objevil balon růžový. To jej znervóznělo, a tak začal s ještě větším drsňáctvím včetně řezání obřím nožem do ruky, z níž však opět tekla růžová místo červené. Celá scéna skončila přistoupením na změnu a najednou jsme viděli růžovou místo černé postavy. Následující žongláž s míčky někdy evokovala dojem bití srdce a celá druhá část byla o přijetí toho, kdo jsme uvnitř. To obzvláště tklivě kontrastovalo s vyholenou hlavou a svalnatou severskou fyziognomií protagonisty a odkrylo, že se za citlivost nebo cokoli dalšího, co skrýváme, není třeba stydět, že je možné to přijmout. Tak se úchvatná artistika spojila s hlubokou myšlenkou a ukázalo se, že o co se v USA teprve pokoušejí (propojit virtuozitu se silnou dramaturgií), švédský Eriksson již dokonale ovládl.
Psáno z festivalového dění 4. června 2016, Cirk-UFF 2016 Trutnov.
Cirk-UFF 2016 – 6. ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu
Husí krky
Režie a dramaturgie: Radim Vizváry
Hudba: Matouš Hejl
Light design: Karlos Šimek
Angel-ky
Režie a dramaturgie: Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová
Scénografie: Michal Kábele a Hynek Dřízhal
Šprušle
Scénář a režie: Števo Capko
Scénografie: Magdalena Capková
Funus
Režie: Veronika Poldauf-Riedlbauchová
Scénografie: Ján Tereba
Light design: Ondřej Kyncl
Happy Hour
Námět a režie: Squadra Sua
Scéna a kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Hudba: Jan Šikl
Pink on the Inside
Supervize: Emil Jensen a Krister Lindgren
Light design: Oscar Cresso
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace