BAZAAR 2022 – Environmentální žal evropských umělců

Extinction Room (Hopeless.). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Hlasy vyhynulých

Osmý ročník Bazaar Festivalu zahájil 24. března v divadle Ponec původem rumunský choreograf žijící v Berlíně Sergiu Matis. Jeho představení Extinction Room (Hopeless.) mohli diváci spatřit nejen ve čtvrtek večer, ale znovu také v pátek.

Při vstupu do auditoria divadla se diváci stali součástí inscenace, aniž by si to někteří z nich uvědomili. Sedali si střídavě na lavičky umístěné uprostřed místnosti nebo na zem, opírali se o zeď anebo jednoduše stáli. Tři postavy oblečené v nevýrazných přírodních barvách se najednou začaly hýbat. Vlnily se, mávaly rukama, vydávaly ptačí skřeky, měnily výrazy a s lehkostí probíhaly prostorem coby létající ptáci. Jejich gesta byla natolik věrohodná, že jsem měla pocit, jako bych pozorovala skutečné ptactvo.

Z nejasného ptačího skřehotání se performeři v čele s choreografem dali do zpěvu velice naléhavě znějícího: „Come back, this is your return to nature...“ Ze zpěvu pak nečekaně každý z nich přešel k jednomu z reproduktorů a simultánně zahájili promluvy nejen v angličtině, ale i v češtině. Uváděli nelichotivá fakta a příběhy o jedenadvaceti kriticky ohrožených a vyhynulých druzích opeřenců, kupříkladu o ibisovi nebo drontem mauricijském (známým také jako dodo). Postupně se ke třem hlavním účinkujícím přidávali další, na scéně se jich nakonec vystřídalo sedm a publikum se organicky přemisťovalo, aby si návštěvníci poslechli různé performery.

Sergiu Matis dokázal svým představením otevřít jedinečný prostor pro diváky, v němž se museli poprat s pocitem kolektivní viny a zároveň s truchlením nad osudem ptačího druhu. Performance byla poprvé uvedena již v roce 2019 v Art Radionica Lazareti v Dubrovníku, poté následovaly reprízy na mnoha dalších evropských renomovaných festivalech. Díky spolupráci tří zahraničních tvůrců s českými umělci jsme v PONCI mohli být svědky unikátního zážitku hlasu mrtvých ptáků od počátku až do úplného závěru dramatického výjevu.

„Ptáci jsou velmi vokální a vydávají jedinečné, obrovsky rozmanité zvuky, mnohem víc než obojživelníci nebo hmyz. Máme verzi s více druhy zvířat, ale v této se zaměřujeme pouze na ptactvo, které je pro mnoho lidí fascinující, například pro domorodé kultury. S ptáky se spojuje mnoho mýtů a tradic, což byl pro mě také důležitý aspekt. To spojení mezi kulturami a prostředím… Ptáci mají také duchovní hledisko, které nás zaujalo,“ říká o představení jeho autor Matis.

V závěru inscenace na sebe tanečníci a performeři vzájemně nanášeli tekuté zlato. Symboliku zlata jsme mohli chápat rozličně, ať už jako prvek nesmrtelnosti, případně mohlo symbolizovat něco posvátného či mocného. Nebo bylo metaforou přírody, od níž jsme se jako lidstvo odvrátili a namísto toho se egoisticky ženeme za materiálním bohatstvím? Samotný závěr představení se klonil nejvíce k poslední z možností.

Průhledy na dno

Sobotní program nabídl tradiční Sobotní Bazaar, kde byli diváci svědky právě vznikajících děl tanečních i divadelních umělců, a večer poté představení Old Pond maďarské choreografky a tanečnice Zsuzsy Rózsavölgyi . Namísto laviček usedávali diváci na židle umístěné do kruhu, tudíž publikum vytvořilo prostorovou hranici inscenace. Úsměvným momentem bylo úvodní nedopatření, kdy dorazil větší počet diváků, než organizátoři přepokládali, a kruh se musel několikrát rozšiřovat. Nicméně po chvíli již všichni příchozí pohodlně usedli každý na svou židli a se zájmem očekávali, co budou tři tanečníci ležící na zemi předvádět.

Ti z nenápadných pohybů, při nichž nejprve zůstávali na místě, postupně vyvíjeli své kreace v objemnější a rozsáhlejší, od plazení až k imitaci létání. Evoluční proces v podání tří performerů s jejich různorodými gesty, tanečními a akrobatickými prvky, se na sebe vrstvil a postupnými změnami pohybových detailů navazoval. Tanečníci se přes sebe „přelévali“, což mělo vyjadřovat tekutost a nestálost vodního prostředí, do nějž autorka Old Pond zasadila.

Tři umělci zobrazovali život drobných žahavců (trubýšů), kteří žijí ve vodě, v mikrokosmu tůně. Choreografka Zsuzsa Rózsavölgyi tímto experimentem demonstrovala neustálou změnu, migraci, pohyby klesání a stoupání živočichů, v návaznosti na vnější prostředí. Díky imaginativnímu přístupu předala publiku prostřednictvím tanečníků a zvoleného prostoru velice neobvyklý prožitek.

Publikum si mohlo taktéž povšimnout vyobrazení závislosti jednoho organismu na druhém a jejich propojení s vnějším okolím. Ovšem patrně nejpoutavější, vyjma znamenitých akrobatických výkonů, mi připadala kimona performerů. Jejich barvy se, v závislosti na proměnách stropního osvětlení, měnily během celé inscenace. Tento efekt na mě působil nejvýrazněji, jelikož celá performance probíhala spíše v minimalistickém duchu.

Po představení následovala diskuze s autorkou Old Pond a také s Janou Burkiewiczovou z pražské skupiny Burki&Com k postupům choreografie při řešení environmentálních otázek. Diskuzi moderoval v česko-anglickém provedení umělecký ředitel festivalu Ewan McLaren. Na začátku se zmínil o prvním uvedení Old Pond v roce 2014 v MU Theatre v Budapešti a o tom, že se tvůrci rozhodli projekt obnovit a uvést ho v rámci programu bez využití zásadních scénografických efektů, které nahradila speciálními LED reflektory reagujícími na barvu kostýmů.

Zsuzsa Rózsavölgyi se rozpovídala o tvoření a inspiracích této choreografie: „Nemůžete oddělit prostředí od anatomie těla, to vždy reaguje na okolní vlivy. Chtěla jsem utvořit prostor akvária bez videoprojekce, proto jsem zvolila kruh tvořený židlemi. Pod vodou se také mění světlo, čím hlouběji se organismus potopí, tím je modřejší a jeho barva se proměňuje, jen žlutá zůstává stále žlutou. Stejně jako různé úrovně hloubky moře mění odstín i barvy. Proto jsou důležité barvy kostýmů, které se pod UV světlem proměňují.“ Dodala také, že v původní inscenaci tohoto efektu docílila diodami umístěnými přímo na oblečení.

Kdo je vinen?

Večerní představení doplňoval happening The Opium Clippers, inscenace slovinské tvůrkyně Neji Tomšič, která vyprávěla příběhy 18. a 19. století prostřednictvím drobných maleb a ilustrací na čajových soupravách. V neděli 27. března festival nabídl také závěrečnou work-in-progress Under the Surface tvůrkyň Kateřiny Szymanski a Nataschy Noack, která měla tematizovat problematiku uhelných dolů.

Téma spojující festival – tedy migrace, avšak v environmentálním kontextu – jsme mohli vnímat na několika úrovních. Jednou, a patrně nejpalčivější z nich, je protikladnost aktivity a pasivity: Jako diváci jsme se v obou představeních ocitli přímo na scéně, stali jsme se její součástí, avšak pouze v roli pasivních přihlížejících. Vzhledem k tématu zanechalo toto pojetí silný dojem: Sledujeme, co se děje, avšak odcházíme s nepříjemným pocitem, že jako součást světa jsme i součástí problému. Zda nás umělci donutí k aktivitě, zůstává po opuštění sálu jen na nás samotných.

Psáno z vybraných představení festivalu Bazaar, konaného ve dnech 24. – 27. března 2022.

Extinction Room (Hopeless.)
Koncept a choreografie: Sergiu Matis
Choreografická spolupráce: Martin Hansen, Nicola Micallef, Kinga Ötvös, Manon Parent
Účinkují: Sergiu Matis, Nicola Micallef, Kinga Ötvös + Markéta Labusová, Zoja Oubramová, Julie Součková, František Souček
Hudební instalace a skladba: AGF aka Antye Greie
Text: Philip Ingman, Sergiu Matis, Mila Pavićević
Druhový výzkum: Philip Ingman
Dramaturgie: Mila Pavićević
Zvuk: Martin Lutz
Produkce: 4Culture Association

Old Pond
Koncept: Zsuzsa Rózsavölgyi, Tóbiás Terebessy
Choreografie: Zsuzsa Rózsavölgyi
Performeři: Tamás Bakó, Balázs Busa, Réka Rácz
Asistence: Marcio Canabarro, Arnaud Blondel, Júlia Lányi
Skladba: Bánk Sáry
Programování: Dávid Mórász, Viktor Vicsek
Elektroinženýr: Tibor Roller
Světelné a zvukové efekty: Dávid Krolikowszki
Kostýmy: Nóra Bujdosó
Koprodukce: SÍN Culture Centre and Workshop Foundation