Anglický královský balet: světová premiéra nového baletu Raven Girl

3. 6. 2013 reportáže

Autor Petra Dotlačilová

Britský tvůrce a residenční choreograf Royal Ballet v Londýně Wayne McGregor představil v pátek 24. května v operním domě Covent Garden svůj nový, dlouho očekávaný titul s názvem Raven Girl. Tento choreograf, doposud známý především svými abstraktními díly jako Infra, Chroma, Carbon Life či Machina, se nyní pustil na pole narativního tance, i když pouze částečně. Na tvorbě Raven Girl (Havraní dívka) spolupracoval především se známou britskou malířkou a spisovatelkou Audrey Niffenegger, která pro něj napsala zcela nový příběh, jenž by se dal nazvat moderní pohádkou. Tak ostatně znělo i zadání: vytvořit něco moderního, co by ale mělo prvky nadpřirozena, tajemna, proměny a lásky, tedy klasické náměty tradičních baletů. Audrey Niffenegger napsala příběh o pošťákovi, který se zamiloval do vrány a z jejich lásky se narodila dcera, napůl havran a napůl člověk. Vypadala totiž sice jako lidská dívka, ale nemohla mluvit (mohla jen krákat), uvnitř se cítila být havranem, ale nemohla létat (neměla křídla). Raven girl se tedy nemohla nikam zařadit a velice tím trpěla. Nakonec se odebrala studovat do města, kde potkala doktora, který hlásal, že nic není nemožné. Zeptala se ho tedy, jestli by jí mohl vytvořit křídla, aby mohla konečně létat se svými havrany. Tak se stalo a po náročné operaci dívka křídla získala. Přestože její rodiče z toho byli zděšení, ona byla šťastná a nakonec potkala i pravou lásku v postavě havraního Prince. Tento námět a hlavně několik desítek obrazů vytvořených technikou akvatinta (grafická technika tisku do hloubky, která umožňuje tisknout i velké plochy barev, výsledek připomíná akvarel) se staly východiskem pro tvorbu nového baletu. Ještě před premiérou vyšla dokonce tato nová ilustrovaná pohádka tiskem v nakladatelství Abram ComicArts. Přestože v mnoha článcích se psalo o McGregorově novém díle jako o jeho prvním narativním baletu, sám autor se tomuto označení brání s tím, že je to spíše vizuální divadlo než klasický příběh. Zároveň ve ve

řejné diskusi o baletu dodal, že téměř všechny jeho balety mají v sobě malé minipříběhy a že tanec, jelikož jeho hlavním objektem je lidské tělo, může být těžko čistě abstraktní. Přesto ale připustil, že práce na tomto díle byla rozdílná v tom, že tentokrát musel být příběh vyprávěn více kontinuálně a musel být srozumitelný i lidem, kteří knihu neznají, proto bylo nutné postupovat poněkud odlišným způsobem. Raven Girl je tedy narativním baletem jen zčásti. A nutno dodat, že právě snaha o vyprávění příběhu patří ke slabším stránkám tohoto díla. Choreografovi v tomto případě hodně pomohla krásná projekce Ravi Deeprese, která znázorňovala mnoho zásadních momentů v ději, jako například zrození dívky z vajíčka či její operaci. Ve chvíli, kdy se McGregor snažil uvést na scénu konkrétní akci, často sklouzával k popisnosti, anebo použil tak rychlou jevištní zkratku, že divákovi nebyly jasné všechny příčiny a následky. Naprosto nerozluštitelné zůstalo vystoupení „páru z devatenáctého století“ (Beatriz Stix-Brunell a Tristan Dyer), který zatančil svůj duet zhruba uprostřed baletu, aniž by jeho funkci vysvětlila projekce nebo program. Rovněž docela výrazná postava chlapce (Paul Kay), který byl do dívky zamilován, ale byl příliš plachý na to, aby s ní promluvil, zůstala poněkud nepochopená. Jeho výstup totiž končí v havraní skále, odkud se později zjeví havraní princ (Eric Underwood). Že by další zázračná proměna? Základním rysem pohádek je, že věci, třeba nadpřirozené a nepochopitelné, se tam prostě dějí a nikdo se neptá proč a jak je to možné. V baletu toto ovšem platí jen částečně, jelikož divák musí v první řadě pochopit, co se na scéně děje, aby si mohl roztančený děj plně vychutnat. McGregor měl pravdu v tom, že jeho nový balet je především vizuálním divadlem, protože je to opravdu krásná podívaná: kromě povedené projekce jsou to zajímavé kostýmy a scéna Vicki Mortimer, která vytvořila kontrast lidského světa oblečeného do šedých uniforem a světa havranů, kteří mají na sobě lesklé černé tuniky a na hlavách černé masky, zcela zakrývající obličej. Scénografie je velice minimalistická a temná, jelikož celý balet se odehrává v ponuré atmosféře a působí téměř kafkovským dojmem. To podtrhuje i sporé svícení Lucy Carterové.

Pokud jde o choreografickou část, nejvíce vydařené jsou duety pošťáka a vrány v první části (Edward Watson a Akane Takada), a havraní dívky s havraním princem (Sarah Lamb a Eric Underwood) na konci baletu. Zde se objevuje charakteristický McGregorův pohybový rukopis, rychlé a někdy až krkolomné obraty, složitá partneřina, prohýbání páteře a použití velkých rozsahů. Především pohybová charakteristika ptačích žen byla velice nápaditá a podařená. Podobný pohybový slovník byl použit i u sboru havranů, tam byl ale velice zminimalizován, v některých částech se sbor dokonce pohyboval po jevišti pouze sekvencí tří neustále se opakujících pohybů. Nutno dodat, že na sborových výstupech se zřejmě podepsala premiérová nervozita, jelikož byly často tanečně nesehrané. Sólové mužské role nebyly tak detailně vykreslené, úvodní výstup pošťáka byl dokonce až bolestně triviální: Edward Watson přijel na kole, roztřídil si dopisy, najedl se, usnul, opět třídil dopisy a zase odjel. První sólo Sarah Lamb zase hraničilo s akrobacií, když balancovala na několika na sobě postavených židlích a později na zavěšené obruči ve snaze vzlétnout. Na druhou stranu dokonalá bylo její poslední variace s křídly, ve které působila skutečně vzdušným dojmem.

K baletu byla vytvořena nová partitura skladatelem převážně filmové hudby Gabrielem Yaredem. Tato velice melodická orchestrální hudba byla doplněna elektronickými pasážemi, což dohromady tvořilo zajímavý a vyvážený celek. Nechybělo zde drama ani lyrické pasáže, skladba oplývala celou škálou emocí. Ve výsledku ale tomuto vizuálně i hudebně nadprůměrnému dílu ale přecejenom něco chybělo. Snad to byla nedostatečná dramaturgie příběhu, ve které se ke konci divák ztrácel, či málo skutečného tanečního herectví, které by choreografie potřebovala, aby byla skutečně schopná přenést na diváky emoce postav z této temné novodobé pohádky. Divácký ohlas tak trochu potvrzuje tato slova. Premiérové londýnské publikum sice ocenilo výkony umělců vřelým potleskem, ale jako by zde něco scházelo.
Rozdíl byl znát po druhé části večera, kdy byla uvedena slavná choreografie George Balanchina Symphony in C. Tento zářivý klenot neoklasického baletu na radostnou hudbu Bizetovy symfonie byl oslavou tance, vše bylo přesné a bez poskvrnky, stejně jako bílé baleríny tanečnic. Skvělé výkony sólistů i sboru byly oceněny bouřlivými ovacemi ve stoje. Psáno z představení 24. května 2013 v Royal Opera House, Londýn Raven Girl
Příběh: Audrey Niffenegger
Choreografie, adaptace, režie: Wayne McGregor
Hudba: Gabrie Yared
Scéna a kostýmy: Vicki Mortimer
Světla: Lucy Carter
Projekce: Ravi Deepres
Pošťák: Edward Watson
Vrána-mládě: Mirabelle Saymour
Vrána: Olivia Cowley
Havraní dívka: Sarah Lamb
Pár z 19. století: Beatriz Stix-Brunell, Tristan Dryer
Chlapec: Paul Kay
Chiméry: Camille Bracher, Fernando Montaňo, Dawid Trzensimiech
Havraní princ: Eric Underwood
Havrani/obyvatelé města: sbor Royal Ballet Symphony in C
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Georges Bizet
Scéna a kostýmy: Anthony Dowell
Světla: John B. Read
Uvedení: Patricia Neary
Baletní mistři: Christopher Saunders a Samantha Raine
Tančí: sólisté a sbor Royal Ballet