Absolventský koncert Taneční konzervatoře hl. m. Prahy

10. 7. 2014 reportáže

Autor Tomáš Valníček

Červen, to je první měsíc léta, pro studenty blížící se konec trápení ve školních lavicích a posluchárnách, pro divadelní umělce možnost odpočinout si od svých rolí a pro adepty tanečního umění již tradičně období, kdy mohou v rámci absolventských koncertů publiku předvést nabyté schopnosti a dovednosti. Jednou z konzervatoří, které v našem hlavním městě již tradičně nabízejí divákům možnost seznámit se s uměním svých posluchačů, je i Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, byť právě letošní ročník byl poněkud netradiční hned z několika důvodů. Prvním z nich byla změna prostředí, kdy se tato akce z dlouhodobě využívaného Stavovského divadla přesunula na podstatně větší jeviště Státní opery Praha, druhým potom malý počet absolventů, a to osm v oboru klasický tanec (Laura Balogová, Nikol Brabcová, Anna Knollová, Lenka Maříková, Karina Varaeva, Kamila Zelenková, Patrik Holeček a Jakub Rašek) a jediná absolventka (Klára Chládková) v oboru moderní tanec. Rébus, jak s tímto počtem tanečníků sestavit celovečerní představení pro tak velké jeviště, vyřešil dlouholetý ředitel konzervatoře a současně dramaturg večera Jaroslav Slavický uvedením dvou rozsáhlejších choreografií, a to jmenovitě Suite en blanc slavného tanečníka a choreografa Serge Lifara a titulu Carmina Burana z dílny Ivanky Kubicové, zásadní postavy současné české taneční pedagogiky. Ukrajinský rodák Serge Lifar, profesně však spjatý především s francouzským prostředím, proslul jako choreograf a jeden z nejvýraznějších tanečníků 20. století. Jeho Suite en blanc neboli Suita v bílém postavená v roce 1943 na hudbu Édouarda Lala je brilantním jednoaktovým kusem, v jehož devíti částech mohou tanečníci na zcela prázdném jevišti naplno osvědčit svou klasickou techniku a eleganci, ostatně, toto dílo nebylo vytvořeno pro nikoho jiného než balet pařížské Opery. Příliš tedy nepřekvapí, že si jeho uvedení v Praze nenechal ujít ani bývalý danseur étoile tohoto ansámblu a Lifarův žák Cyril Atanassoff, který společně s odbornou porotou (absolventský koncert je zároveň zkouškou) ostřížím zrakem sledoval, jak si letošní absolventi spolu se svými mladšími kolegy poradí s úskalími této choreografie. A poradili si nad očekávání dobře – musíme mít na paměti, že nejde o sólisty předních souborů s dlouhými lety jevištní praxe, ale o mladé adepty, kteří se v říši múzy Terpsichoré teprve zabydlují, a tak se tu a tam vyskytl nějaký ten „začátečnický“ nešvar, jako například piruety točené z pokrčené nohy, nedostatečně propnuté nárty, občasné vychýlení z osy, a především patrná (a pochopitelná) nevytančenost a nejistota účinkujících. Proti tomu však byly k vidění i velmi slibné výkony několika mladých tanečníků, hlavně pak tria Lenka Maříková, Patrik Holeček a Jakub Rašek, kdy pánové zaujali zejména čistě provedenými skoky s vysokou elevací, jejich kolegyně potom velmi dobrou rotační technikou a překvapující suverenitou svého projevu.
Co se týče celkového synchronu tanečníků, byť nebyl úplně dokonalý, nijak nezaostával za tím, co můžeme v dnešní době vidět na jevišti v podání našich profesionálních souborů. Tím spíše se pak nabízí trochu kacířská otázka, jak by asi Suite en blanc teprve vypadala v živém podání ansámblu, pro nějž byla kdysi vytvořena…

Sláva scénické kantáty Carmina Burana německého skladatele Carla Orffa již dávno překročila hranice vážné hudby a skladba se stala nedílnou součástí pop kultury, mimo celé řady filmů a televizních reklam se tak s ní můžeme setkat například i v několika dílech ještě slavnějšího amerického seriálu Simpsonovi. Ivanka Kubicová byla k vytvoření její scénické podoby „inspirována“ zakázkou japonského souboru Kasai Ballet z roku 2001. V jejím pojetí se jedná o sled krátkých žánrových výjevů středověkého života, z nichž každý reprezentuje příslušnou část kantáty. Na barvitosti těmto výjevům pak přidávají i historizující kostýmy mnichů, trhovců a vesničanů, celkově je však tento kaleidoskop obrazů tematicky nesourodý a postrádá jakýkoli překlenovací motiv; jde tak spíše o pohybovou ilustraci jednotlivých částí Orffovy skladby, kdy zmnožování tanečníků na scéně odpovídá crescendům v hudbě, a naopak. Po stránce použitého pohybového materiálu pak převažuje základ vycházející z lidových tanců doplněný jemnou příměsí techniky Marthy Graham. Proti Suite en blanc zde však tanečníci neměli příliš příležitostí prokázat své kvality, což společně s ideovou vyprázdněností díla jako takového budí otázky, proč byla tato část vůbec zařazena právě na absolventský koncert. Když mi před lety Vladimír Nečas líčil podmínky, v nichž je jeho soubor nucen pracovat, byl jsem z toho poněkud v šoku – nastupující tanečník, jehož plat v ústeckém divadle je nižší než pracovníka v McDonald ‘s na vedlejším náměstí, repetitoři pracující s hudbou na vysloužilém, věčně se zasekávajícím CD přehrávači a podobně. Přejme proto letošním absolventům i jejich mladším kolegům, ať nejsou během své kariéry nuceni se potýkat s takto nedůstojnými podmínkami a mohou dále rozvíjet svůj talent v prostředí, které je může – a také dokáže – náležitě ocenit. Určitě si to zaslouží. Psáno z Absolventského koncertu Taneční konzervatoře hl. m. Prahy 22. června 2014, Státní opera Praha. Absolventi v oboru klasický tanec: Laura Balogová
Nikol Brabcová
Anna Knollová
Lenka Maříková
Karina Varaeva
Kamila Zelenková
Patrik Holeček
Jakub Rašek Absolventka v oboru moderní tanec:
Klára Chládková Absolventský koncert Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Suite en blanc
Hudba: Édouard Lalo
Choreografie: Serge Lifar
Nastudování: Kateřina Slavická
Odborná spolupráce: Cyril Atanassoff Carmina Burana
Hudba: Carl Orff
Choreografie, režie, scéna a světelný design: Ivanka Kubicová
Kostýmy: Roman Šolc