4 + 4 dny v pohybu na „místě činu“ aneb třikrát o site specific v Desfourském paláci

Landing (Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková). Foto: Markéta M. Černá.

Nahuštěný program zahrnoval každý den několik performancí, přednášky, workshopy, diskuze a především výstavy. Festival jedinečně kombinuje živé performativní umění s vizuální tvorbou a instalacemi, klade důraz na význam architektury a její vztah k umění a snaží se i o hlubší edukativní dopad. Transformace významů chápání a vnímání této tvorby už dávno přesáhla své označení alternativa či experiment v povrchním slova smyslu. Umělecký přesah žánrů je zde už samozřejmostí, stejně jako široký generační mantinel zastoupených tvůrců. I proto jsou tři následně reflektované performance jen malou ochutnávkou z bohaté nabídky, kterou letošní festival 4+4 dny v pohybu přinesl.

Landing

Hlava je jako kombinovaná lednice. Uchovává přítomné myšlenky v chladničce a ty dávné zamrazuje. Útržkovité vzpomínky na dětství tají jako kusy ledu v paměti hlavního hrdiny. Jejich esence vytváří neuchopitelné odlesky deformované časem, pohledem i prostorem. Někde mezi skutečností a vzpomínkovou fikcí se pohybuje postava. Kamarádsky provokuje, ale líbit si nic nenechá. Její slova se vrací v opakované smyčce, možná by bylo lepší ji zahnat. Ale jak, když ona nikdy nebrečí. Nebojí se. Ničeho. Ani zimy, ani bolesti, ani blízkosti, ani samoty. Ani smrti. A vlastně to ani nebere vážně.

Představení Landing bylo v programu označeno jako performativní objektová instalace prolínající se s primitivní pohybovou exhibicí v jednoduché dvojpokojové kompozici. Co k tomu dodat? Tvůrci Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková a Apolena Vanišová vycházeli z literárních motivů v díle amerického spisovatele Trumana Capoteho, které zasadili do prostoru dvou místností ve třetím patře Desfourského paláce. Jeden pokoj fungoval jako klasický divadelní prostor s jevištěm a hledištěm, přechod do druhé místnosti vyplňovala lednice. Vše, co se dělo za ní v druhé místnosti, bylo divákům v případě potřeby přenášeno skrze videoprojekci na zeď prvního pokoje. Záměrné pokřivení promítaného obrazu ještě umocňovalo atmosférickou bizarnost nedefinovaného vztahu Lukáše Bouzka a Terezy Hradilkové jako protagonistů této performance. Divadelní akce stavěla na slovu a vizuálu scénických objektů, nazvučení prostoru a světelném designu, který využíval vlastní abstraktní videoprojekci i pro definování nálady. Protože tanec byl ve výrazné menšině, měla Tereza Hradilková znovu možnost potvrdit i své verbální herecké schopnosti umocněné osobitým jevištním šarmem.

Můj Hood

V levém křídle Desfourského paláce se odehrávalo nečekaně zajímavé představení nazvané Můj Hood. Eva Stará a Anežka Hessová v něm na scéně pod režijním vedením Lucie Ferenzové propojily své životy stejně jako své taneční a pohybové přístupy do scénické mixáže forem a stylů. Odhalily své osobní příběhy, probouzely dávné vzpomínky, obnovily vzájemný vztah, hledaly a definovaly své místo.

Integrace je zásadní součást našeho života a cestu k sobě i okolí občas pořád hledáme, protože i když jsme kdysi spolu běhali po jedné zahradě, dnes už je všechno jinak. I tanec má své rozdíly. Anežka Hessová se profesně věnuje indickému tanci, zatímco Eva Stará tanec kombinuje s cirkusovými technikami a nonverbálním divadlem. V inscenaci hledají průniky a paralely nejen pohybové.

Prolog je seznámení. Nejprve s dětstvím Anežky, které prožila v cirkusových maringotkách, prostřednictvím výtvarné a objektové instalace (Adrijana Trpkovič) v několika průchozích místnostech. Malé poklady poschovávané po krabičkách, pohlednice z různých míst, patrová postel, opuštěná panenka, utajená víla. Pocity zvědavosti vedou diváka dál. Tam je Eva, holka odvedle, která srdečně každého vítá a člověk jí hned přirozeně pomůže s přípravou mejdanu na uvítanou její kamarádky, bez odporu udělá, o co ho požádá. Anežka se totiž vrací po dlouhé době zpět a Eva ji chce přivítat, jak jen nejlépe to půjde. Prostě tak, jak je to zvykem. Co ale čeká Anežka na místě, které už vlastně ani nezná?

Odlišnost vzájemných představ je výchozím bodem představení. Rozdílné pohledy na běžné věci jsou dány zkušenostmi a prožitým osudem. Když někdo nomádí po Evropě, je jeho domovem maringotka a na usedlý život v jednom místě si zvyká jen těžce, protože i jeho nové okolí si těžce zvyká na něj. Kdo se přestěhuje jedenkrát za život z periferie do centra, je vlastně pořád ve stejném městě, ale stejně si své místo musí najít. Společná minulost je přirozenou spojnicí, která se jen těžko dá nahradit. Ale nakonec to vždycky nějak dopadne.

Performance staví na rytmu a rytmizaci zvuku, slova i pohybu jako primárním aspektu společenské existence. Autorky trefně vystihly způsob pro nalezení jednoty v kontrastu s bezzvučnou intimitou. Interakce s publikem, nadsázka a sebeironie vytváří protipól sentimentálnímu vzpomínání nad fotografiemi. Slovo je samozřejmě nosným pilířem, ale tanec jako vyjádření vnitřních postojů nezůstává pozadu a verbální komunikaci suverénně doplňuje a vytváří tím onu skutečnou divadelní akci s úměrnou choreografickou stylizací. Navíc skvěle zatančenou. Lehká klišé při nalézání vzájemné podpory prostřednictvím párové akrobacie působí přirozeně a odlehčeně a závěrečný indický tanec je třešničkou na dortu, bez které by chutnal stejně, ale pocit by byl neúplný.

Škůdci

Uskupení Wariot Ideal (Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner) snad ani není nutno představovat. Jejich práce se už dnes nedá nazvat alternativní, protože představuje další současný stupeň vývoje klasické pantomimy. Na jednu stranu využívá přímost jevištního civilismu a inteligentní nonverbální divadlo a na straně druhé si udržuje paralelu s principy akce v animovaných příbězích z večerníčků pro nejmenší děti. Tím oslovuje všechny věkové kategorie a překračuje rámec alternativního divadla. S námětem pracuje prostřednictvím velmi současných prostředků, kromě samotné pohybové akce a detailně propracované scénografie neboli vizuální složky zapojuje samozřejmě hudební a zvukový aspekt jako důležitý prostředek specifikace sdělení.

Mohli by to být třeba škvoři, kůrovci, bacili, loupežníci, demoliční četa nebo parta hlupáků. Prostě Škůdci. V pokoji přeplněném nábytkem a nádobím postupně a bez zábran likvidují vše, co jim přijde pod ruku. Když nechtíc zničí něco vlastního, nastává snaha o pochopení světa. Jak jinak než prostřednictvím umění. Ale co naplat, u škůdců stejně vždycky převáží přízemní pudy a nakonec zbydou jen zprofanované symboly a prázdná hesla na zdi.

Škůdci byli trefnou ukázkou toho, jak lze dokonale, a přitom jednoduše splnit zadání. Neplahočili se za hlubokým intelektuálním diskurzem, ale naopak nechali prostor přímo řečené skutečnosti, kterou možná ani nechceme vidět nebo konkrétně pojmenovat. Vtipná třicetiminutová etuda v naddimenzované scénické instalaci, ve které se performeři neobtěžují s nějakým sofistikovaným projevem. Proč, když jsou škůdci, stačí jim, že na sebe navzájem jen poprskávají. Dokonalá reakce na motto festivalu a trefná metafora současného stavu společnosti. Když někdo všechno zničí, tak pak nikdo nemá nic.


 

Psáno z představení 7., 9. a 12. října 2019, Desfourský palác.

Landing
Koncept a realizace: Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková a Apolena Vanišová
Světla: Pavel Havrda
Zvuk: Petr Zábrodský
Premiéra: 6. října 2016

Můj Hood
Hrají: Anežka Hessová, Eva Stará
Scéna a kostýmy: Andrijana Trpković
Choreografie: Eva Stará
Hudba: Anežka Hessová a Petr Šmíd
Režie: Lucie Ferenzová
Light design: Lukáš Brinda
Premiéra: 4. října 2016

Škůdci
Autoři: Wariot Ideal – Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner, Milena Dörnerová
Premiéra: 8. října 2016